Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Covid převrátil naše životy na-ruby. Kulturní oblast je bezesporu jednou z těch, jichž se důsledky všelijakých opatření dotkly a dotýkají snad nejvíce, v podstatě se přesunula výhradně na internet. Divadla od jara průběžně zavírala a otevírala, bojovala, a někdy i trochu vzdávala. 

To jihlavské, Horácké, se ovšem nevzdává. Jakmile skončila jarní vynucená uzávěra sálů, stihlo ještě odpremiérovat alespoň pohádku a připravit další dva náročné kusy, které přesunulo na podzimní začátek nové sezóny. Zkoušelo se na etapy, v rouškách, jak se dalo. Bojovalo se. 
Mezitím divadelníci jezdili vystupovat pro osamělé seniory do pečovateláků, rozdávali lidem optimismus čtením na sociálních sítích, moderovali internetový cyklus o historii divadla. Upravili také trojici představení a hráli je během prázdnin v zoo a na hradech. To vše proto, aby neztratili kontakt se svým publikem. 

Vrcholem tohoto „nevzdávání se“ je zatím sobotní událost z malé scény. Tady s úspěchem proběhla online premiéra inscenace nové autorské hry s titulem Tajemství, šílenství, podivnost, láska (Ženy Boženy Němcové). 

Podstata se nemění
Říká se, že všechno je jednou poprvé. A taky se říká, že zaznamenat divadelní představení tak, aby to fungovalo, není možné. Obě tato „moudra“ se v sobotu spojila, když HDJ poprvé za svoji osmdesátiletou historii uvedlo premiéru bez diváků v hledišti a okem kamer ji živě přeneslo přes GoOut divákům do obýváků.  

Režie streamu se ujal umělecký šéf HDJ Michal Skočovský, za kamery se postavili Jan Fuchs j.h. a Laszló Mihály. Zvuk měl na starosti Martin Zmrhal. 
Uvedena byla hra z pera dramaturgyně HDJ Báry Jandové a v Jihlavě hostujícího režiséra Jakuba Čermáka (režíroval tu už skvělou inscenaci Goetheho Werthera). Autoři propojili dvě stě let staré příběhy dívek z povídek Boženy Němcové s problémy současných puberťaček, a vlastně ukázali, že podstata životních témat se nemění – obsah zůstává, mění se jen prostředí, okolnosti, forma.

Právě v tom má novinka silnou ambici oslovit současné středoškoláky a přiblížit jim „čítankovou“ autorku a podstatu jejího literárního i životního sdělení. 
Hned od začátku je jedním ze silných momentů efekt, kdy hra staví proti sobě současný jazyk mladých lidí a dobové citace z Němcové povídek. A je to tedy kontrast jako hrom! 
Není to přitom nijak přepálené. Kdo šel někdy třeba kolem hloučku kouřících dívek na chodníku před intrem v ulici Karoliny Světlé, ten ví, že fakt není! A přesto tahle okolnost v inscenaci člověka až zarazí. 

Věc docela kritická
Nejen v tomto momentu zde vyznívá současná mládež jako do značné míry povrchní a plytká. V tom smyslu je inscenace vlastně docela hodně kritická. Nejde ale o žádnou samoúčelnou či peskující prvoplánovou kritiku. Spíše je to odraz reality, šance uchopit umělecký tvar jako motivaci k sebereflexi. V tomhle někdy dokáže divadlo docela divy, když se člověk (nerad) pozná. 
Co do inspirací vychází hra ze čtveřice příběhů hrdinek B. Němcové. Ukazuje ale, že Hedvika z povídky Sestry může prožít tragický výsledek své lásky i v komunitě dnešních rapperů. Že podivná, provokující a z průměru vybočující Bára sice může být drzá ve škole, přespávat na hřbitově a sekat kolem sebe na všechny strany, ale ve skutečnosti může být pod tím vším až nečekaně zranitelná. 
Karla z další povídky může nést i dnes před ochranitelskou matkou své velké tajemství, že vlastně Karlou není. A šílená Viktorka nemusí na svého uhrančivého „černého myslivce“ narazit u hospodáře Mikeše či v kostele, ale třeba na internetu, kde si jako růžová sebevědomá bloggerka utahuje z kluků. A stejně jako ve staré povídce, ani tady nevyjde ze setkání dobře. 
Vedle němých rolí Stanislava Gerstnera, který je dívkám nemluvným protihráčem, jsou jednotlivé příběhy příležitostí pro herečky Svetlanu Hruškociovou, Sáru Venclovskou, Kláru Annu Satinskou, Šárku Čermákovou a Alexandru Palatínusovou. 
A pak je tu ještě Lenka Schreiberová, která si s obvyklou chutí a bravurou střihla výrazné postavy - tu upjatou hnědou úču v kotníkových silonkách, tu úzkostlivou matku strachující se o jedinou dceru, tu drsnou místní funkcionářku z kulturáku v Končině - „prdeli světa, kde chcípl pes“.   

Hrály jako o život  
Jak současná podivná doba ukazuje, jsou mezi námi i lidé, pro které je nějaké divadlo a nějaká kultura spíše jen synonymem pro zábavu a zbytečnou kašpařinu. Bohužel se nám v posledních letech i docela pomnožili, anebo jsou nějak víc vidět. 
Ale po více než půlročním půstu je stále častěji slyšet také stýskání, jak moc už kultura a živý kontakt s ní lidem chybí, jak na ně absence živých a sdílených kulturních prožitků doléhá. Nedá se totiž jen pracovat, jíst a spát, ČLOVĚK holt potřebuje k životu víc.  
Sobotní streamovaná premiéra z malé scény HDJ ovšem v tomto smyslu rozhodně nemohla být plnohodnotnou náhradou živého přenosu energie mezi jevištěm a hledištěm – ačkoli, bylo až s podivem, jak se i přes kamery přenesl ten pocit, že herečky jedou naplno, jako o život, že si ten moment užily. 

Přesto byl přenos hlavně zprávou, že divadlo se jen tak trochu zakuklilo a čeká, kdy bude moci vyletět. To ale autoři tohoto projektu nepochybně dobře věděli a určitě ani neměli jiné ambice. 
Pokud ale bylo jedním z hlavních cílů ukázat, že v jihlavském profesionálním divadle cosi zajímavého vzniklo a pozvat lidi do hlediště, jak jen to půjde, tak to se myslím podařilo. Novinka i přes obrazovky a monitory dokázala vyvolat emoce a zejména chuť zvednout se z divanu a jít se podívat, jak vlastně tahle „holčičí věc“ funguje v reálu. 
A pak je tu ještě to významné semknutí, ta vstřícná reakce lidí, kteří na toto „umění možného“ přistoupili. Už na začátku víkendu údajně diváci nakoupili na 140 vstupenek ke sledování streamu. Dali tak najevo zájem a podporu vůči svému divadlu - někdo si prý dokonce ke sklence červeného navlékl doma i to sako, ať je fór dokonalý. 

Tak tedy, zdá se, že ano! Navzdory covidu, navzdory všem vládním zmatkům, navzdory očividné nekompetentnosti mnohých našich mocných, navzdory všem vykutálencům, kteří mají ten žaludek a tyjí z těžké situace společnosti, navzdory bující nekulturnosti. Navzdory tomu všemu - divadlo tu je, a žije!  

Diskuze k článku