468. schůzka: Ti nahoře a ti dole

Kdysi (ve 14. století kupříkladu) platil poddaný daň státu, takzvanou berni, sotva jednou za deset let (což byly z dnešního pohledu hotové daňové prázdniny). Berně se vybírala, když se konala korunovace anebo když král vdával dceru. V 15. století se panovník dožadoval berní už častěji – jednou za 4 až 5 let (i takový údaj musí znít uším daňových poplatníků jako hudba přímo z ráje). Když k nám přišli Habsburkové (tedy v 16. století), tak se u nás objevila každoroční kontribuce. Kontribuce jest vybírání daně. Což je činnost, která se líbí akorát státu. Obyvatelstvo k ní bližší vztah nikdy nenašlo.

Stát v tom 16. století své požadavky pořád ještě krotil, svou lačnost držel na uzdě, požadoval zprvu jenom (plus minus) jedno procento z odhadu majetku. Tomu se říkalo šacuňk (i když německého původu, je to slůvko přesné – co znamená „prošacovat“, to ví dodnes každý). Pak ale přišla třicetiletá válka se svými mimořádnými nároky, následovaly další konflikty, a různé druhy daňového zatížení začaly poddané doslova deptat. Teprve za Marie Terezie se těžká situace sedláků aspoň trochu zlepšila.

Sedlák je jako vrba. Čím víc ji rveš, tím víc roste.

Tak daleko my však ještě nejsme. My vězíme stále uprostřed století, jež vládě Marie Terezie předcházelo. Ve své vynikající Knize o Kosti uvádí historik Josef Pekař řadu údajů, podle kterých si můžeme učinit aspoň přibližný obraz, jak daně na poddané doléhaly. Takže: v 17. a 18. století (a to prosím v příznivějších letech!) odváděl sedlák asi 73% svého hrubého výnosu. Odváděl jej jednak státu formou kontribuce (to znamená daně), na další poplatky měla nárok vrchnost formou úroku (ten byl placen jako pozemková renta), a ještě musel poddaný pamatovat na církev, protože té patřil takzvaný desátek. K živobytí mu tedy zbývalo pouhých 26 až 27 procent toho, co vyrobil. A to nesmíme ještě zapomenout, že ročně odevzdával asi 150 dnů bezplatné robotní práce. A jak bylo rozloženo daňové břemeno? Státu patřilo kolem 55 %. Vrchnosti přes 40 %. 2 až 5 % církvi. Byl to fakt nelehký život. Však se taky říkávalo: „Sedlák je jako vrba. Čím víc ji rveš, tím víc roste.“ (Některá přísloví jsou schopna věru přetrvávat věky a mohou inspirovat i úplně jiné režimy než byl ten feudální.)

Vrchnost vnímala sedláka jako živý výrobní nástroj, a samozřejmě zdroj výnosů. Byly zde i další negativní jevy (o některých jsme se už zmínili). Patřily k nim především těžké populační ztráty za třicetileté války, které způsobily, že na venkově nejméně po celou generaci (spíše však po dvě) chyběly pracovní síly. Ještě uprostřed 80. let 17. století bylo v Čechách i na Moravě přes 20 % poddanské půdy pusté a pole zarůstala lesem. Navíc vestfálský mír nepřinesl klid zbraní, aspoň pro habsburskou říši ne. Válka sice velmi nadlouho, přes 90 let, opustila území našeho státu, jenom se však vzdálila, přestěhovala se na východní hranice monarchie, na tureckou frontu, také však do Porýní, kde se císař zapletl do konfliktu s Francií, bojovalo se i v Itálii a ještě jinde – předchozí válkou vyčerpaná říše však své výdaje na armádu po uzavření vestfálského míru nejenže nesnížila, ale ještě je navýšila. Erár volal po nových a nových finančních injekcích. A od těch dob již u nás hlad eráru neustal.

Osedlý – to nebyl konkrétní člověk, ale finančně statistická jednotka. A osedlost, to byla usedlost, sídlo, na němž „žili lidé osedlí, ne poddaní sami osobně, nýbrž jen osedlosti jich,“ jak praví František Palacký. Osedlý, to byl tedy člověk mající nemovitý majetek, usazený na určitém místě. Takový jeden osedlý platil před válkou (tou třicetiletou) v průměru asi tak pět zlatých státní berně ročně. Tedy přiznával a odváděl daň pět zlatek za rok. Bezprostředně po třicetileté válce se mu daně zvedly na osm zlatých. Roku 1658 musel platit 10 zlatých, v roce 1675 to už bylo dvakrát tolik, tedy 20 zlatých, a máme tu rok 1684: 25 zlatých. V prvním roce 18. století, tedy v roce 1701, činila jeho berně 40 zlatých, a za pouhé čtyři roky poté (v roce 1705) odváděl 50 zlatých.

Válka skutečná za humny, válka daní doma

Já si to s dovolením srovnám do jedné řady. Takže: v průběhu života pouhých dvou generací dělaly průměrné daně 5, 8, 10, 20, 25, 40, 50 zlatých. Z pěti na padesát zlatých za 50 let. To máme nárůst 1000 procent. A to všecko v době všeobecné mizérie, která následovala po apokalypse třiceti let vojny. Ona to byla taková roztočená daňová spirála. Válka skutečná za humny, a válka daní doma. A to jsme do vší té zátěže, kterou poddaní vláčeli na svých zádech, ještě nezapočítali robotu.

„Robota byla problémem sama o sobě. Z roboty stát nic neměl. Zisk z robotní práce neplynul do státní pokladny, nýbrž do rukou vrchnosti. Venkovský člověk neplatit jen státu (tedy kontribuci neboli daně), ale odváděl svoje i vládci panství, na kterém žil. Tomu se už neříkalo daně ani berně, ale – úrok. Poddaný nebyl ve skutečnosti občanem habsburské říše,“ kteréžto konstatování asi trochu překvapí, „nýbrž byl občanem státečku mnohem menšího, dominia, šlechtického panství. Jeho neštěstí tkvělo v tom, že neměl jenom jednoho, ale víc pánů.“

Kolik? Dva... Nebo vlastně tři. Kdo? Stát, vrchnost a do značné míry i církev. Na každé z nich se muselo pamatovat. Všem musel poddaný z výsledků své práce odvádět jistý díl. Jeden poplatek by se asi dal vydržet, ale při souběhu všech těchto povinností se odvíjela tíživost jeho povinností. „Abychom pochopili hlavní příčinu jevu zvaného druhé nevolnictví, měli bychom se vrátit kus zpátky proti času nazpátek.“ Až kam? „Do dob osidlování neobydlené české krajiny – ve 13. a 14. století.“ Proč tak daleko? „V oněch pionýrských časech objevili feudální páni způsob, jak zužitkovat obrovské plochy dosud neobdělávané půdy ke svému prospěchu. Poté, co si je přivlastnili, rozdělili si ji postupně na drobná léna – na lány, které nabídli do dědičnému pronájmu přistěhovalým zájemcům. Součástí zákupních smluv se stal závazek poddaného platit od určité lhůty potřebné na zabydlení a zúrodnění ladem ležící role pravidelnou pozemkovou rentu. Výše ouroku placeného napříště ve dvou lhůtách, na jaře o svatém Jiřím a na podzim o svatém Havlu, odevzdávali nové hospodáři také naturální dávky, zejména oves, slepice, kuřata a vejce.“

Takový ourok neboli úrok, to nebylo nic jiného starodávná forma roční činže, anebo taky to byla platba dědičného nájmu z usedlosti. Platili všichni poddaní bez výjimky. A teď přijde jedna moc důležitá věc! Nájemní podmínky tenkrát stanovené (tedy v tom 13., 14. století) byly pak po celé věky ctěny jako neměnné. Jeden poplatek na věčné časy a nikdy již jinak? I tak se to dá říct. Mentalita středověkého člověka už byla taková, a to pána jako kmána. Úcta ke starému právu a obyčeji se týkala i těchto platebních dohod, přežila celá staletí a nakonec způsobila katastrofu, jejíž pozadí však bylo pro lidi naprosto neprůhledné. „Dávky kdysi stanovené na věčné časy se vskutku plnily po mnoho generací, ony se vůbec nezvyšovaly, a všichni, vrchnost i poddaní, tento stav respektovali. Dokonce se domnívali, že je to tak spravedlivé.“ Svatá prostoto! Dnes člověk sice daně platí, ale klidně si může myslet, a co myslet: i říkat, a nahlas, že jsou hrozně nespravedlivé.

Výsledkem bylo, že gruntovní sedlák, který vlastnil kupříkladu lán polí (to znamená přes 18 hektarů) platil v druhé polovině 17. století tentýž úrok jako jeho dávný prapradědeček. Třeba o tři staletí dřív. Z jednoho lánu to bylo... no, dejme tomu, že 2 kopy 8 grošů českých ročně. K tomu v naturáliích 10 korců ovsa, 6 slepic a 2 kopy vajec. Jenomže v průběhu tří čtyř staletí se jak kvalita, tak hodnota mince postupně zhoršovala. Ano, mince se prodlužovala; takzvaná dlouhá mince už byla notně devalvovaná. Tyto projevy obyčejné inflace tenkrát nikdo nevnímal, protože její podstata byla lidem neznámá.

Nulové ekonomické myšlení

Když srovnáme celé uplynulé věky, tak v jejich průběhu, dosáhl inflační vývoj hodnot 500, možná 600 procent! To už je slušná inflační křivka. Kupní síla peněz byla v 17. století pětkrát až šestkrát menší než ve století třináctém. Sedlák tedy vrchnosti odváděl nepoměrně menší úrok než kdysi, ačkoli nominálně byla jeho výše pořád stejná. Ani jedna strana to tehdy nezaregistrovala. Já bych řekl, že ekonomické myšlení se tehdy vyskytovalo v hodnotách menších než malých...

„Byl to šílený paradox, nerozpoznaný, s osudovými následky, tím spíše, že jeho následky se promítly do života na vesnici právě v časech krize, tedy v souběhu s dalšími nepříznivými vlivy. Vlastně nebylo divu, že rytířský stav téměř vymizel. Vždyť zeman, který před léty vyžil na docela slušné úrovni z důchodů jedné vesnice, byl nyní na mizině. Raději se svých statků zbavil a šel hledat existenci v armádě nebo v úřadu.“ A poněkud lépe situovaní páni šlechtici? „Ti reagovali na rostoucí finanční těžkosti po svém. Když už je nemohla uživit renta, rozhodli se vylepšit svou situaci podnikáním ve své režii. Začali hospodařit na vlastní půdě, zaměstnávali čeleď, vesnické bezzemky. Vzmáhající se šlechtické velkostatky však nemohly trvale vystačit s omezeným počtem námezdného personálu. Bylo třeba zapojit další pracovní síly.“

Příčina nárůstu roboty

Jenomže – kde je vzít a nekrást? Tady se dostáváme k samým kořenům druhého znevolnění člověka. Ano, jsme u hlavní příčiny, která vedla přímo k enormnímu nárůstu robotní práce. Páni měli dost půdy, zato málo rukou, které by ji vzdělávaly. Snad si ještě mnozí z nás vzpomeneme na ten dávno odešlý argument: nejsou lidi... Proto byl selský lid přinucen robotovat ve velkém. Vrchnost si tak lidskou dřinou napříště bohatě nahradila, oč tak záhadným způsobem – jevem zvaným inflace – přišla.

„Pobělohorský český stát, navenek celistvý, byl uvnitř fakticky rozdroben na víc než 350 miniaturních státečků vrchnostenských, na několik stovek šlechtických panství. Tyto velkostatky nepředstavovaly jenom výrobně hospodářské jednotky, ale do značné míry i správní a politické celky. Každé panství si zachovávalo vysokou míru samosprávy. Osud člověka byl do hranic tohoto panství celoživotně uzavřen a zaklet. Jestliže třeba poddaný mínil z osobních nebo pracovních důvodů natrvalo opustit území své vrchnosti, například kvůli sňatku se hodlal přestěhovat na sousední panství, potřeboval od pána povolení zvané výhost – cosi jako vystěhovalecký pas.“

Osedlí, neosedlí, domkaři a podruzí

Ještě jednou se vraťme k termínu, který tu už padl. K osedlým. Oni všichni venkované se prakticky dělili na osedlé a neosedlé. Osedlý – to byl v každém případě lánový sedlák – neboli láník, tedy ten, který hospodařil na jednom lánu, tedy na osmnácti hektarech, ale taky to mohl být rolník obdělávající 9 hektarů čili polovinu lánu, a rovněž rolník na necelých pěti hektarech (ten se staral o čtvrt lánů, čili – čtvrtláník). Minimálně může obdělávat osminu lánu. (Pro takového jsme v žádném slovníku už jméno nenašli.)

Ten, kdo obdělával méně než osminu lánu, za osedlého už považován nebyl. Kdo tedy spadal mezi neosedlé? Ti, kteří prakticky žádnou poddanskou půdu nevlastnili. Tedy bezzemci? Nemuseli to být bezzemci. Na vsi žilo mnoho rodin a jednotlivců v takzvaném podruží. Získali za úplatu kus obecního pozemku – například zahradu nebo kopaninu. (Kopanina byl kraj lesa, který byl zúrodněn.) Jiní si pronajali pár korců polí, ale nikoli od vrchnosti. Rovnou od sedláka. Takovému člověku se říkalo „podsedek“ – a jeho stavení je... co asi – chalupa podsedková. Podsedkové měli jako gruntovního pána nebo zástupnou vrchnost – sedláka nebo obec. A platili obci nebo sedlákovi.

A co na zámek? Taky tam posílali? Tam nic. Pochopitelně k nelibosti pána. Takže to byli jacísi... poddaní poddaného. Dá se to tak říct. Ale na té vsi ještě žili lidé méně majetní než podsedkové. Byli to „baráčníci“ neboli „domkáři“ (taky se jim někdy říkalo zahradníci, pokud obdělávali aspoň tu zahradu). A to ještě nejsme na dně, neboť nám zbývají „podruzi“, lidé úplně bez majetku, ti tvořili čeleď na bohatších poddanských statcích – pracovali tam za byt, stravu a nepatrnou mzdu.

Pokusme se teď vstoupit na území libovolného panství a trošku se na něm porozhlédnout. Předpokládejme ovšem, že máme v kapse výhost. No jistě, bez dokladů na cizí území nelez! Tak při té naší fiktivní první procházce si hnedle na hranicích něčeho všimneme. Příslušnic nejstaršího řemesla. Ale ne, ty se vyskytovaly v hampejzech a nestrašily svými vnadami v pohraničí. Tak čeho bychom si jako měli všimnout? Inu, kamenů. Jakých? Hraničních, to dá rozum. Už i můj rozum to dává. Těch hraničních kamenů je mnoho, a taky kříže vyryté do kmenu dubů... a naší pozornosti neuniknou ani jakési mělké příkopy... nebo naopak vyvýšené meze s remízkem oddělujícím pole.

To všechno jsou mezníky staré leckdy několik staletí – a ty signalizují, že každý kousek patří někomu konkrétnímu. Panstvu. Tak panstvu v každém případě, tedy vrchnosti, jenomže – ta ne vždy o všechnu půdu sama pečuje. Má na to lidi. Přísně si chrání hlavně pastviny, louky a lesy, protože potřebuje píci pro početná stáda ovcí a pro jinak vzácný užitkový dobytek, z lesů pak ve velkém těží na prodej dřevo. I lesní zvěř patří vrchnosti. Přemnožené stavy divočáků i vysoké, i když notně škodí polím, panstvo z lásky k honitbě střeží jako v hlavě. Za pytláctví se udělují nejpřísnější tresty – poddaný může do lesa leda pro klestí. Neobdělávaná půda patří až na výjimky výhradně k takzvanému dominikálu, tedy k panské půdě, spravované ve vlastní režii vrchnosti.

U orné půdy je však situace jiná. Prostřednictvím námezdních sil, hlavně však díky robotní práci poddaných obdělává pán obvykle asi jednu třetinu celkové rozlohy polí. Ta jsou po panství roztroušena a jde o pole s nejkvalitnější půdou. A co ty zbývající dvě třetiny? Ty pronajali dávní předci feudála nebo dřívější majitelé poddaným. „Panský poplužní dvůr je velkostatek často vzdálený zámeckému sídlu pána. Jeho stodoly, sýpky a stáje jsou mnohem větší a rozlehlejší než hospodářské budovy kteréhokoli selského gruntu. V chlévech bychom nalezli tak deset dvacet krav chovaných pro mléko, několik desítek vepřů a zejména ovce – stovky, semtam i tisíce ovcí.“

K našemu překvapení bychom se tam však nesetkali téměř s tažnými zvířaty. Nanejvýš jeden nebo dva párky tažných volků či koní. Přitom velkostatek byl dost rozlehlý. Veškerou práci i veškerou dopravu nákladů obstarávali formou roboty poddaní. Poplužní dvůr nebyl vybaven ani povozy, pluhy, branami a ostatních zemědělským nářadím. Na robotu se poddaní dostavovali s vlastním vybavením. Panský šafář večer sedlákům oznámil, kam mají za úsvitu přijet se žebřiňákem nebo s rádlem a kolik se má dostavit dalších robotězů. Čeleď, kterou si platí pán, vykonávala jenom ty práce, které nemají nárazový charakter – například chov ovcí a užitkového dobytka.

„Na panstvích bylo poplužních dvorů vždy jenom několik – sečetli bychom je na prstech jedné ruky. Zato selských gruntů bychom napočítali desítky, na větších panství i stovky. Valnou část půdy kdysi vrchnost pronajala za dohodnutý úrok v penězích a v naturálních dávkách poddaným. Tato pole patří (na rozdíl od panského dominikálu) k takzvanému rustikálu čili k půdě poddanské. Z celkové plochy orné půdy tvoří dvě třetiny.“