Toulky světem jste začala v sedmnácti. Popište váš výlet na kole bez helmy k Baltskému moři.
Tehdy jsem napsala SMS mamince: „Ahoj, mami, půjčila jsem si tvoje kolo a jedu k Baltu.“ Měla jsem na nosiči školní batoh, na krku buzolu a v kapse atlas. Po třech dnech mě před městem Zielona Góra srazil kamion, a přestože se mi kromě odřenin a lehčího šoku nic nestalo, začala jsem se bát předjíždějících aut. Cesta k moři přestala dávat smysl a já jsem se vrátila domů. Cítila jsem se jako zbabělec a slíbila si, že už se nikdy snadno nevzdám.
Zbabělec nejste. Však jste cestovala Gruzií a Ázerbájdžánem. Nebo jste přece jen strach měla?
Každý se občas bojí, nejsem výjimka. Ale se strachem se dá pracovat. V knize píšu i o chvílích, kdy jsem se bála, i o tom, jak si se strachem poradit.
Kniha Hory a nekonečno je k dostání na webu bwtbooks.cz.
Jak jste se tam dorozumívala? Anglicky?
Angličtinu na Kavkaze využije člověk jen při setkání se vzdělanějšími lidmi. Nejčastěji jsem používala ruštinu, ale po třech měsících v Gruzii už nebyl problém dorozumět se o základních věcech v gruzínštině. Sice jsem se ten jazyk nikdy neučila, ale lidé poutníkům pokládají stále stejné otázky, takže vést krátký rozhovor dovede po čase kdokoli. Ani rusky totiž v postsovětských zemích neumí každý.
Jak jste se od cestování dostala k psaní?
Bylo to obráceně. Spíš jsem se od psaní dostala k cestování. Táhlo mě to do přírody a do světa od dětství, ale když je vám dvanáct, svět dospělých vám nedovolí sbalit si batoh a někam na půl roku vyrazit. Tak jsem si musela vystačit s atlasem, dobrodružnými knihami a hromadou sešitů, do kterých jsem si sepisovala různé zálesácké dovednosti a svá malá dobrodružství z výletů po kopcích Broumovska.
Viktorka Hlaváčková má i svůj cestovatelský web. Blog najdete na ultraviktorka.net.
Cestopisy jsou nyní v kurzu. Vše začalo asi Ladislavem Ziburou. Čím se liší vaše kniha od jiných cestovatelských příběhů?
Cestopisy vznikaly už ve starověku a myslím, že u nás nebyly za časů Zikmunda a Hanzelky v kurzu o nic méně než dnes. Ladislav Zibura píše čtivě a umí o svých cestách hezky vyprávět, takže jeho cestopisné knihy vzali do ruky i mnozí čtenáři, kteří jinak tenhle žánr nevyhledávají. Já tu svou knihu mezi cestopisy úplně nezařazuji, i když nemůžu popřít, že cestopisných prvků je tam hodně. Kromě toho, co jsem na cestě viděla a zažila, vyprávím o tom, jak se člověku, který tráví hodně času o samotě v přírodě, začne proměňovat vnímání věcí kolem. Během každého půlročního treku se mi výrazně zbystří čich a sluch, stávám se vnímavější ke svému okolí a taky plašší, trochu jako by se ve mně probouzelo zvíře. Ale není to ztráta duchovních hodnot, naopak celodenní chůze o samotě se podobá meditaci.
Zrovna jste v Sarajevu. Co tam děláte? A jak tam „válčí“ s koronavirem?
Jsem tu s partou dobrovolníků, kteří pracují na otevření komunitního centra pro migranty Compass 071 pod záštitou české organizace Pomáháme lidem na útěku. Žije tu hodně lidí na ulici a my jim chceme pomoct aspoň s hygienou, aby si u nás mohli vyprat a usušit oblečení, vysprchovat se, taky tu budou mít k dispozici čaj a budeme odtud distribuovat balíčky s potravinami a oblečením. Situace ohledně pandemie není v Bosně dobrá, ale jako ve všech ostatních balkánských zemích, které jsem letos procestovala, mám i tady pocit, že na rozdíl od Čech se tu nikdo moc nestresuje.
Strážce streamu
