[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Co vám soutěž Maminka roku dala, odnášíte si nějakou novou zkušenost?
Myslím, že obrovským přínosem, inspirací a obohacující zkušeností pro mě bylo setkání s ostatními maminkami. Bylo milé je poznat a popovídat si s nimi, často jsem měla pocit, že mi mluví z duše, že jsme naladěné na společné vlně.
Panovalo mezi námi velké souznění, probraly jsme své zážitky i problémy. Sdílení totiž podle mě hodně pomáhá, uzdravuje a léčí duši. A pokud jde o můj blog, když mi vítězství v soutěži přinese nějaké možnosti spolupráce a určité zviditelnění, bude to pěkný bonus, ale určitě ne priorita.
Videoblog jste založila v souvislosti s péčí o dcerku s mozkovou obrnou, máte zpětnou vazbu od maminek, které vás sledují a řeší podobné problémy?
Ano, mám. Poměrně překvapující pro mě bylo, že maminky, které řeší podobné trable s nemocným či postiženým dítětem, tvoří spíše menší část sledovatelek.
Hodně se ozývají a píšou spíše ženy, které samy trpí mozkovou obrnou, i „normální“ mámy a ženy, kterým to pomáhá například ve chvílích, kdy se cítí vyčerpané a v koncích a potřebují „nakopnout“. Řeknou si pak totiž, že může být určitě i hůře, a své problémy vidí v trochu jiném světle.
Jak si čistíte hlavu a při čem si odpočinete od každodenního intenzivního „zápřahu“?
Oba s manželem myslíme na to, že je potřeba mít čas a prostor sami pro sebe, pro psychohygienu je to nutné. Mám ráda jógu, cvičím s lektorkou, nyní máme video lekce přes Zoom. Manžel zase rád jezdí na kole a běhá. Všichni doma milujeme cestování, nabíjí nás, když můžeme změnit prostředí a „vypadnout“ z běžné rutiny.
Mohu se zeptat, pomohl vám nějak stát při péči o nemocnou dcerku?
Nějaké formy sociální podpory pro rodiny se zdravotně handicapovanými dětmi existují. Žádali jsme o příspěvek na péči, což je jakási finanční náhrada. Je také možnost žádat o určité zdravotní pomůcky. Většina rodičů to ale řeší přes různé dobročinné nadace nebo svépomocí.
Co byste za sebe vzkázala ostatním maminkám se zdravotně postiženým dítětem? Kde berete sílu, jak dokáže člověk nepřestat věřit v lepší zítřky?
Žádnou obecnou radu nemám, mě nejvíc pomáhá rodina. To, že spolu všichni držíme, podporujeme se, sdílíme své starosti. A naši přátelé. Pro těžké chvíle vždycky platí, že sdílená bolest je poloviční.