Od procesu se skupinou Rudolfa Slánského uběhne 68 let, portrét jednoho z nejmocnějších poúnorových komunistů zaznamenal režisér Martin Vadas. Ten využil nově nalezené materiály, a mohl tak divákovi mnohem více přiblížit vykonstruovaný proces. Snímek s názvem KDO JINÉMU JÁMU měl premiéru 23. listopadu na druhém programu České televize.
Začátkem března 2018 bylo v Panenských Břežanech nalezeno několik krabic s neznámým materiálem, po bližším prozkoumání se zjistilo, že jde o nahrávky ze soudních procesů s Rudolfem Slánským, někdejším generálním tajemníkem ÚV KSČ.
Martin Vadas se v minulosti podílel na projektu dokumentující osud Milady Horákové, celé dílo nese název Proces H. Zpočátku se mu do snímku o „Rudovi“ příliš nechtělo, protože osoby Slánského a Horákové jsou si od sebe natolik vzdálené. Nakonec ale svolil a vznikl detailní film, který podrobně mapuje život jednoho z nejbezcitnějších občanů Československa.
Bolestivá smrt Jana Švermy
„Zasluhuji si trest, přijímám,“ říká na úvod dokumentu zlomený funkcionář. Následují ho další obžalovaní mezi, kterými bychom našli například bývalého ministra zahraničí Vladimira Clementise či někdejšího mocného Bedřicha Reicina. Snímek za pomocí historiků ale rekonstruuje i chvíle, které zatčení Rudolfa Slánského předcházely.
Režisér k větší autenticitě použil výpověď Josefy Slánské, manželky komunistického pohlavára. „Myslela jsem si, že je to akce nějakých zápaďáků,“ popisovala zatčení. Vdova po generálním tajemníkovi do dokumentu vstoupí několikrát, vzpomíná například na příhodu, kdy jim v Moskvě byla ukradena dcera Naďa. Podle všeho se jednalo o akci sovětských komunistů.
Vyprávění historiků o Slánského životě protínají záběry z onoho listopadového procesu. „Ruda“, jak si tehdy s Klementem Gottwaldem říkali, odříkává opakovaný text. Je vidět, že zažívá potupu největšího kalibru, protože se považoval za správného a vzorného komunistu.
Situaci ještě podtrhuje hlas státního prokurátora Josefa Urválka. Historici v čele s Igorem Lukešem předkládají detailní informace o životním příběhu Rudolfa Slánského. Rozporují obvinění ze smrti Jana Švermy, komunistický politik totiž zahynul v době SNP (Slovenské národní povstání). Soudci však z jeho skonu obvinili právě Slánského, který se Švermou na Slovensku byl. Na záběrech je vidět, s jakou nevolí se odsouzený přiznává.
Potlesk za rozsudek smrti
Slánský rovněž čelil nařčení z trockismu, načež se opět dostávají ke slovu historici, kteří poukazují na fakt, že budoucí generální tajemník stál skálopevně po boku Klementa Gottwalda. Ten se hlásil ke stalinistické ideologii. Do těchto slov je prostřiženo Slánského přiznání.
Vadasův snímek se věnuje také antisemitskému aspektu celého procesu. Není tajemstvím, že Slánský měl židovské předky, ostatně i další obžalovaní byli (slovy prokurátora Urválka) účastníci sionistického hnutí. Sluší se dodat, že začátkem 50. let vznikl stát Izrael a Stalin doufal, že se zařadí mezi sovětské satelity. David Ben Gurion se rozhodl pro západní svět, čímž nevědomky odstartoval vlnu antisemitských útoků.
„Spolupracoval jsem s nimi a rozmisťoval jsem různé sionistické živly,“ řekl Slánský při procesu. V jednom momentu je zřejmé, jak si politik nemůže vzpomenout na naučený text.
V nalezených záběrech byla dochována i Urválkova slova o trestu smrti. Prokurátor uvádí, že lidé začali mnohem více pracovat a splnili dříve pětiletku. „Tato situace mě zamrazila,“ řekl archivář Českého rozhlasu Miloslav Turek. Měl na mysli především minutový potlesk, který zazněl po vynesení rozsudku smrti.
Psovi psí smrt?
Vadas nabídl také justiční pohled, na čtrnáct obžalovaných připadlo pouze pět obhájců. To svědčí o zmanipulovaném soudu. Nastala tragikomická situace, právník, který měl hájit svého mandanta, se de facto připojil k prokurátorovi a žádal pro Slánského trest smrti.
Sám obviněný vše v závěru shrnul. Přiznal se ke vtáhnutí ostatních obžalovaných na svou stranu. Paradoxem je, že někteří se Slánským poprvé potkali až u soudu.
Chronologickým postupem dokument dospěl do svého konce. V posledních chvílích se Slánský rozloučil s manželkou, která však nevěděla o jeho následujícím osudu, a poručil si zákusky jako závěrečné jídlo.
Rudolf Slánský byl popraven jako poslední, exekuci přihlíželo několik politiků mezi nimi i prokurátor Josef Urválek. Ten slyšel i poslední slova odsouzeného: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Po smrti byly ostatky všech popravených spáleny. Pracovníci StB sesypali popel dohromady a využili ho na ledovku, která se onoho prosincového dne vytvořila.
Snímek je zajímavým pohledem na osud člověka, jehož příběh by mohl vyvolat lítost. Režisér ale šikovně využil všech dostupných pramenů, aby vykreslil Slánského jako člověka, který se nebál jít přes mrtvoly. Strana pro něj byla mnohem více než rodina.
Celý film se hodí zakončit větou, která zazněla v souvislosti s procesem: „Tak skončí ti, kteří se postaví do cesty pracujícímu lidu…“
