Prosincový TIP Harmonie: Výjimečné provedení raného i vrcholného Nováka

Vítězslav Novák (1870–1949) patřil ve své době k nejvýznamnějším a nejrespektovanějším osobnostem české hudby. Ačkoliv o umělecké kvalitě jeho skladatelského odkazu není a nikdy nebylo pochyb, dnes se na koncertních pódiích setkáváme s jeho tvorbou jen zřídka. Na novém supraphonském CD máme vzácnou příležitost seznámit se jednak se dvěma Novákovými ranými díly, jednak vyslechnout jednu ze skladatelových vrcholných orchestrálních kompozic, symfonickou báseň Toman a lesní panna.

Klavírní koncert e moll si napsal Novák v roce 1895 pro své absolventské vystoupení na Pražské konzervatoři. Během cvičení se mu však skladba natolik znechutila, že od provedení ustoupil. Premiéry se toto dílo dočkalo až po dvaceti letech. Při poslechu budeme marně přemýšlet, proč na něj Novák tak zanevřel. Emotivní, pozdně romantická skladba je po kompoziční stránce obdivuhodně promyšlená, a efektní, vděčně stylizovaný klavírní part nabízí sólistovi jak virtuózní plochy, tak i dostatek působivých lyrických míst. Nápaditě a neotřele je vypracovaná i orchestrální složka díla. Jediným „problémem“ tohoto koncertu je to, že dvořákovská, tanečně vylehčená finální věta působí dojmem, jako by k dvěma předchozím, lisztovsky (ba málem až rachmaninovovsky) pojatým větám nepatřila. Jan Bartoš je pro „velkou romantiku“ skvěle vybavený. Má výbornou techniku, krásně znělý tón, smysl pro výstavbu velkých celků a nešetří emocemi, přičemž ale ani v těch citově nejvypjatějších partiích neztrácí sebekontrolu. V lyrických místech pak oceníme jeho jemně nuancovanou úhozovou paletu (okouzlující druhá věta). Jakub Hrůša zjevně vnímá tento Novákův Klavírní koncert jako symfonickou báseň se sólovým klavírem. Orchestr tu není „pouhým“ doprovazečem sólisty, ale jeho rovnocenným partnerem. Díky tomuto přístupu získává hudební tok úžasnou barvitost, s jakou se v klavírních koncertech setkáváme jen zcela výjimečně.

Intimní klavírní cyklus Za soumraku op. 13 vznikl v roce 1896, rok po Klavírním koncertu. Obsahuje čtyři nápaditě stylizované, nepříliš rozsáhlé a náladově rozdílné skladby, z nichž přímo dýchá atmosféra fin de siècle. V prvních dvou číslech se Novák inspiroval verši Svatopluka Machara, zbývající dvě čísla nesou název Serenáda. Jan Bartoš přednáší tyto skladby s hlubokým pochopením, velmi procítěně, měkkým, jakoby zasněným tónem, s nádhernými, promyšlenými a naprosto přesvědčivými rubaty (baladické č. 2). A především, stejně jako v Klavírním koncertu, hraje upřímně, „sám za sebe“ – nic nepředstírá, věříme mu každý tón.

K symfonické básni Toman a lesní panna op. 40 byla Novákovi inspirací známá stejnojmenná balada Františka Ladislava Čelakovského. Skladateli však nešlo ani tak o to, aby hudbou vylíčil děj balady – chtěl především vyjádřit „její hlubší, symbolický smysl“, neboť vnímal její obsah jako „zobrazení démonické moci ženy nad mužem“. Ať už ale podložil Novák této symfonické básni jakýkoli program, jedná se v prvé řadě o jednu z nejbarvitějších orchestrálních partitur české hudby první půlky 20. století a už jenom samotný pohled do not nabízí jedinečný zážitek. Jakub Hrůša v bookletu píše, že ho studium tohoto díla „naplňovalo úžasem nad skladatelovým umem a jeho dechberoucí vynalézavostí“. Posluchač tohoto CD pak bude neméně žasnout nad tím, co všechno dokázal Jakub Hrůša se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu z této partitury vykouzlit. Příběh, který nám vypráví, je nepoměrně napínavější a komplikovanější než Čelakovského balada – a posluchač si chtě nechtě nakonec začne sám vymýšlet příběh vlastní. Jakub Hrůša ho v tom vědomě podporuje: rafinovaně pracuje s časem, s dynamikou i s tempovými proměnami a uvádí orchestrální nástroje do překvapivých, stále nových barevných konstelací, při nichž si bezděky uvědomíme, kolik má SOČR skvělých hráčů.

Ctitelům Nováka by toto CD určitě nemělo v diskotéce chybět.


Jan Bartoš / klavír, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Jakub Hrůša / dirigent. Text: Č, A, N. Nahráno: 5/2019 (Klavírní koncert), 1/2020 (Toman a lesní panna), 6/2020 (Za soumraku), Studio 1, Český rozhlas, Praha. Vydáno: 2020. TT: 62:36. 1 CD Supraphon SU4284-2.

Sdílet článek: