JUDr. Mojmír Putna Foto: NSS

Předseda senátu NS Mojmír Putna: S ústavními soudci již nepolemizuji

Soudcovská unie by neměla suplovat odborovou organizaci a spíše budovat prestiž soudcovského povolání. Myslí si to předseda senátu civilního kolegia Nejvyššího soudu Mojmír Putna. Pro čtvrtletník AEQUITAS zavzpomínal odcházející soudce také na svůj spor s Ústavním soudem. Rozhovor nyní přináší i Česká justice.

„Od ledna 2021 nechci o právu ani slyšet…“, s těmito slovy mě přivítal doktor Mojmír Putna, když jsem navštívil jeho kancelář v pátém patře budovy Nejvyššího soudu, abychom spolu připravili tento, svým způsobem bilanční, rozhovor. Bez přerušení pak připojil radu, která by mohla posloužit každému z nás…
Samozřejmě, budu si hlídat svoje práva. Třeba sledovat katastr nemovitostí, aby mi někdo neprodal střechu nad hlavou, když nový občanský zákoník umožňuje například i nabytí nemovitosti od nevlastníka. Každý z nás by měl být ve střehu a kontrolovat si, zda někdo neusiluje o jeho práva či majetek. – Tak, tímto způsobem, ne jinak, budu s právem spojený i po svém odchodu z Nejvyššího soudu. A souvisí to i s touto kanceláří, protože až skončím, všechno tu nechám, veškerou odbornou literaturu. Odvezu si jen knihy s osobním věnováním, které jsem dostal, i od zahraničních kolegů, a pak si ještě vezmu Sedláčka, Roučka, to je srdeční záležitost. (pozn. Komentář profesorů Jaromíra Sedláčka a Františka Roučka z let 1935–37 k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi).

Pane doktore, pokud půjdeme hierarchicky po časové ose, jaké byly Vaše začátky?
Chtěl jsem být původně doktorem. Bohužel, zemřela mi v devatenácti letech sestra a já měl pocit, že musím zachraňovat druhé… Jenže na medicínu jsem se nedostal a jediná volná vysoká škola byla „strojárna“. Tam jsem strávil rok. No a potom jsem už šel na práva.

Váš životopis uvádí, že jste právo vystudoval v Brně na Masarykově univerzitě.
Ano, a už na škole jsem měl jasno, kam půjdu. Tehdy bylo hrozně málo soudců, dokonce jsem bral v posledním ročníku stipendium osm set korun měsíčně za to, že půjdu potom do justice, stanu se soudcem anebo notářem. Původně, když jsem skončil, tak mě stát posílal na místo notáře do Znojma, no ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se stal čekatelem u Krajského soudu v Brně, lokalizovaným ale na Okresním soudě Brno-venkov. A Brno už jsem kariérně nikdy neopustil. Jako jeden z mála čekatelů v té době jsem absolvoval celou tříletou čekatelskou praxi, protože jsem nevyvěšoval vlaječky…

Vy jste nevyvěšoval vlaječky?
Jak jsem říkal, soudců byl tehdy nedostatek. A i když byla čekatelská praxe tříletá, běžně se stávalo, že už po roce se dostávali čekatelé k justičním zkouškám a pak hned soudili. I předseda
Na prvním stupni se dělá veškerá agenda, takže jsem soudil skoro všechno. Dělal jsem třeba i exekuce, které tenkrát nikdo ze soudců nechtěl, ale mě to bavilo. Nejmíň jsem soudil opatrovnickou agendu, to snad jen jako zástup za jiného soudce. Jedno období, asi rok, jsem měl specializaci na tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví manželů. To mě taky bavilo, to bylo o souzení, o dokazování. Byly to poměrně složité věci, což mi nevadilo. Na druhou stranu mě vůbec nebavily rozvody. To nebylo o právu. Rozvod je o citech, což podle mě vůbec nepatří před soud. Já si totiž myslím: „Na radnici vás oddali, tak ať si vás radnice i rozvede.“ U rozvodu nemáte před soudem co dokazovat. Příčiny rozvratu manželství se tehdy v sedmdesátých a osmdesátých letech zkoumaly, takže se soudce musel zabývat všelijakými intimnostmi. A to i přesto, že se oba chtěli rozvést, nechtěli o svých důvodech příliš mluvit, ale já je jako soudce musil nutit, aby takříkajíc „otevřeli své nitro“ a vzájemně se pomlouvali. A účastníci mě neměli rádi, protože já jsem návrhy na rozvody zamítal. Protože, když mi nechtěli říct, proč se chtějí rozvést, neexistoval důvod k rozvodu.

Rozvodová řízení jste sice rozhodoval nerad, ale přesto jste z této agendy nemohl nikam pomyslně utéct. Na druhou stranu jste mi před časem prozradil, že jste kategoricky odmítl zastávat roli soudního vykonavatele při výkonu soudního rozhodnutí, kterým je odebírání dětí rodičům.
Ano. Já jsem chodil spolu s úředníky jako soudce na exekuce, zabavovat majetek. Bylo to běžné a soudci tyto úkony vykonávali sami, maximálně v doprovodu dalšího úředníka. Tak se mi i stalo, že na mě jeden člověk vytáhl zbraň. No, nezbylo mi v daném okamžiku nic jiného, než sklapnout podpatky a potichu vycouvat. Ale i tato historka se mnou neotřásla tolik jako úkon, kdy jsem spolu se sociální pracovnicí musel navštívit domácnost, ze které jsme měli odvézt na základě rozhodnutí nezletilé děti od rodičů. Ti byli sice narkomani a také závislí na alkoholu, jak uváděl soudní spis, jenže ty děti to nevnímaly, upínaly se k nim. Zvláště malá holčička, určitě byla ještě v předškolním věku. Aby ten úkon proběhl co nejcitlivěji, dorazil jsem na místo se sociální pracovnicí s tvrzením, že děti musíme odvézt na lékařské vyšetření. Děti nic netušily, ani rodiče. A dodnes mi utkvělo v paměti, jak se ta holčička ptala v předsíni maminky, jaké si má obléct šatičky, ptala se, jestli si má vzít tyto anebo ty druhé botečky… My děti naložili do jednoho auta, rodiče do druhého a celou dobu jsme si uvědomovali, že ty děti vidí svého tatínka i maminku naposled. Auto s dětmi mířilo do dětského domova, rodiče jsme odvezli na soud, kde jsme jim oznámili, že takto jsme uskutečnili výkon soudního rozhodnutí. Pro mě to byl tak otřesný zážitek, že už jsem další podobnou věc neabsolvoval.

Vrátím se k tomu, jak jste zmiňoval, že soudcem jste se nestal napoprvé. Napoprvé jste ani nepřišel na Nejvyšší soud.
To je pravda. Když jsem pracoval na Krajském soudě v Brně, oslovil mě už v prvním roce existence Nejvyššího soudu v Brně tehdejší místopředseda Pavel Kučera. Zvažoval jsem to. Tou dobou působil u Nejvyššího soudu už kolega soudce Jiří Spáčil. Zašel jsem za ním a ptal se ho, co by ta práce obnášela. Na rovinu mi sdělil, že Nejvyšší soud zatím nemá téměř žádné kompetence. Řešil jen přezkumy rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterých bylo málo. Já byl zvyklý na jiné tempo a za té situace jsem řekl, že nemám zájem. Pak se situace od 1. ledna 1996 podstatně změnila, Nejvyšší soud získal mnohé ze svých kompetencí, téměř v dnešním rozsahu, a u mě se znovu objevil místopředseda Pavel Kučera, tentokrát i v doprovodu doktora Ljubomíra Drápala, a to už jsem na to kývnul. Jenže mě zase nechtěl uvolnit tehdejší předseda brněnského krajského soudu. Já pak natruc požádal o stáž na legislativním odboru ministerstva spravedlnosti, napsal jsem si tehdy o ni přímo ministru Jiřímu Novákovi, a tam mě předseda krajského soudu pustil. Takže jsem byl čtyři měsíce na stáži na ministerstvu, což byla i tak pro mě veliká škola, no a mezitím se změnilo vedení Krajského soudu v Brně a nová paní předsedkyně už mi v odchodu na Nejvyšší soud nebránila.

A tady na Vás už čekalo pracovní právo.
Ano,   zejména  „pracko“, jak tomu mezi sebou říkáme. Sice  neexistoval  rozvrh  práce,  jak jej známe dnes, a s ním i specializace, ale via facti se specializace dodržovaly. Já měl hodně na starosti hlavně exekuce a pak právě pracovní právo. Dělal jsem už tehdy také „zástavy“. I když jsem se s pracovním právem na kraji v běžné míře setkával, stejně jako ostatní soudci, určitě jsem nebyl specialistou.

Znamená to, že jste se pracovní právo, kde jste dnes považován za jednoho z našich největších specialistů, musel učit až po svém příchodu na Nejvyšší soud?
Když chcete rozhodovat o něčem jako soudce Nejvyššího soudu, musíte být nejlepší ze všech, co se takovou agendou zabývají. Nebo jedním z nejlepších. To platí pro všechny specializace. Když jsem odcházel z Krajského soudu v Brně jako enfant terrible, měl jsem tam nejlepší kancelář, jako jediný, anebo jeden ze dvou soudců, jsem měl počítač. Všichni se mě báli, včetně předsedy (úsměv). – No a přišel jsem na Nejvyšší soud, mezi kolegy, kteří se na pracovní právo specializovali léta, uměli to, a já se ohlásil s tím, že „o tom taky něco vím“, jako úplný „Vořech“.

Kdo byl Vašim učitelem, kdo Vám tehdy nejvíce pomohl?
Samozřejmě doktor Ljubomír Drápal. Měl už tehdy přirozenou autoritu, nešlo s ním debatovat nepřipravený. Doktor Drápal je maximalista, nutil Vás k tomu, že pokud za ním chcete jít pro radu, musíte mít svoji věc nastudovanou shora dolů, znát spis „tam i zpátky“, a on stejně našel zdánlivě nepodstatný detail, který pak sehrál ve sporu důležitou roli. Samozřejmě jsem se učil i od doktora Zdeňka Novotného, ale ten přišel na Nejvyšší soud zhruba ve stejné době, kdy já, snad ještě o pár měsíců později.

Co Vás přitahuje na pracovním právu? Co je na něm hezké?
Až tak hezké to není. (úsměv) Ale líbí se mi v tom, že stojí na principu, který dnes pronikl i do nového občanského zákoníku u spotřebitelských vztahů, že zaměstnanec je slabší stranou pracovně-právního vztahu, což je z hlediska práva atypické, protože zásadně ve smluvním právu, a pracovně-právní vztahy také stojí na smlouvě, platí, že obě strany jsou si rovny. No a u pracovního práva dochází k jakési nerovnováze, protože to právo stojí na straně zaměstnance. A soudce se musí snažit vybalancovat aby ta nerovnováha byla vlastně napevno postavenou rovnováhou. Aby zaměstnavatel věděl, co si může dovolit, aby zaměstnanec věděl, co si může dovolit, a aby ta nerovnováha vyplývala jen z toho, co je dáno tím zákonem. Protože už jen ten zákon samotný chrání zaměstnance. Ten je tady jenom kvůli tomu zaměstnanci. Kdyby tady nebyl, řídilo by se vše občanským zákoníkem a hotovo. Zákoník práce obsahuje dost ustanovení s neurčitou hypotézou, kde právě tu hypotézu naplňujeme jako soudci my sami, a to tím, že stanovujeme obecná hlediska, ke kterým se má přihlížet.

Můžete uvést příklad?
Zákoník práce rozlišuje intenzitu porušení pracovní kázně. Dělí ji na různé stupně, aniž by definoval, čím se od sebe odlišují. A to je právě to, co můžeme naplnit judikaturou, výkladem a podobně. Pracovní právo, zákoník práce, nabízí prostor k dotváření práva, ale dotváření v mezích zákona, právě to se mi na něm líbí.

V odborných kruzích se ví o Vaší „soukromé válce s Ústavním soudem“. Co bylo její příčinou?
Ústavní soud v jednom svém rozhodnutí zrušil ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Judikoval, že zákoník práce nelze aplikovat jen na pracovně-právní vztahy, ale může být podle něj uzavřeno prakticky jakékoli smluvní ujednání. Je na svobodné vůli smluvních stran, jaký právní předpis si pro svoji dohodu zvolí. To je podle mě v rozporu s všeobecným ustanovením zákoníku, které přesně vyjmenovává, na které situace a na které subjekty se vztahuje. Takže, když mi s tímto tvrzením Ústavní soud vrátil jedno mé rozhodnutí a věc se posléze opět dostala k Nejvyššímu soudu, pak jsem spolu s kolegy v senátě velmi podrobně odůvodnil, proč mám jiný právní názor, a rozhodl stejně. Přece podle zákoníku práce nebudete reklamovat zboží v obchodě. Ústavní soud ale opět toto rozhodnutí zrušil, s tím, že už jednou ve věci rozhodl a nebude svůj právní názor měnit. Ani se nijak nezaobíral mojí argumentací. Soudci Ústavního soudu na to samozřejmě mají právo a já od té doby už s nimi nepolemizuji. Ono to tak koneckonců má být, že se musí rozhodnutí, které přebije to vaše, respektovat. Jenže, v tomto případě mi to vnitřně šlo hodně těžko.
Jsem totiž zastáncem toho, že se má ve státě dodržovat klasická dělba moci. Moc výkonná, zákonodárná, soudní. Soudní moc je povolána k tomu, aby vykonávala to, co je demokratickým způsobem jako pravidlo chování přijato zákonodárci. Můžeme si o Parlamentu myslet, co chceme, ale byl zvolen ve svobodných volbách, sami jsme si vybrali, kdo bude přijímat naše pravidla, zákony pro náš život. Za této situace, když mi zákon ukládá, abych se řídil zákonem a svým svědomím, tak si nemohu dovolit říci, že třeba toto ustanovení zákona se mi nelíbí a v daném konkrétním případě ho odmítám proto respektovat. Znamená to, že jsem pozitivista, protože respektuji psané právo, ba dokonce jsem normativista, protože právní normy jsou pro mě vším. Na druhou stranu ústavní soudce slibuje, že bude respektovat přirozená práva. Samozřejmě, i zákony vycházejí z přirozených práv, ale občas dochází ke konfliktu dvou různých požadavků, třeba práva na soukromí proti právu na informace. Tady má pak Ústavní soud prostor, který mu přísluší.
Byla by to anarchie, kdyby si kdokoli z tří tisíc soudců v České republice řekl, že i když zákon jasně určuje, jak máme danou situaci vyložit, já si ji vyložím jinak, contra legem. Já, kdyby mě v kole lámali, to neudělám. Ústavní soud má ale pro své úvahy jiná východiska. Ten o tom, co je pro mě zásadní, hovoří jako o „obyčejných“ zákonech. Oni si mohou dovolit v konkrétním případě od těchto „obyčejných“ zákonů uhnout. Problém je pak ale v tom, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná. A jestliže jednou uhne Ústavní soud, v dané situaci modifikuje do té doby platné pravidlo a dává signál, že by se to mělo takto ve společnosti obecně pokaždé aplikovat. Tím pádem se do chování lidí vnáší nejistota. Byli zvyklí a mají psáno v zákonech, že modelová situace „A“ se řeší postupem „B“, avšak Ústavní soud jim řekne, že za určitých okolností to může být i „C“. A to nemůže být role soudce obecného soudu. Jak říkali staří Řekové (Římané), „Dura lex, sed lex“, neboli „Tvrdý zákon, ale zákon“. Lidé se budou civilizovaně chovat podle jasně nastavených pravidel. Ne, když je budeme rozvolňovat. Jak začneme říkat, že to „nemusí platit tak úplně“, podívejte se, co se pak ve společnosti děje. No a proto se to jaksi vyhrotilo na té konkrétní kauze.

Pracovně jste se podíval i do zahraničí, v Evropě znáte dobře rozhodování v Německu a Rakousku, pobýval jste ale také ve Spojených státech Amerických. Co Vás tam zaujalo?
Amerika je někde úplně jinde. Jejich anglo-saský způsob rozhodování, kdy rozhoduje porota složená z naprostých laiků a soudce jen dění v soudní síni usměrňuje, moderuje v podstatě advokátský proces, to je jedno velké divadlo. Soudce jde do jednačky a o kauze, co soudí, neví prakticky vůbec nic. Nemá nastudovány tisíce stran spisů, jako my. Vyfasuje ráno před jednáním jen tenké složky se základními údaji a sleduje, s čím přišli advokáti. To advokáti předloží na úvod seznam otázek, které je třeba vyřešit, navrhnou svědky a znalce, předkládají důkazy, předměty doličné a podobně. No, a pokud se to tam při projednávání trochu zvrhne, soudce nařídí poradu, pozve si advokáty protistran k sobě, a řekne jim jenom: „Hoši, takhle ne!“. A je zase klid. Všem říkám: „Znáte z amerických filmů, co se tam děje v soudní síni? Tak v reálu je to ještě o sto procent divočejší“. Ale, v Americe jim to funguje, je tam přirozenější respekt k zákonům, k soudním rozhodnutím. I takovým, o kterých rozhodne porota lidí, kteří doslova „nemají o právu ani páru“. Ten respekt k rozhodnutím jim můžeme závidět. V USA jsem byl na pozvání tamní vlády, jezdili jsme po federálních soudech, nejprve jsme pobývali ve Virginii, ve Williamsburgu, kde je školící středisko federálních soudů, pak přímo na soudech ve Washinghtonu a Atlantě. Když to ale shrnu, v tomto ohledu si pro naši praxi nemůžeme z Ameriky vzít nic.

A z okolních evropských států?
Protože umím poměrně slušně německy, v Rakousku mám mezi soudci mnoho známých a v Německu jsem byl na stáži, musím říci, že soudní systémy se prakticky shodují. Koneckonců, principy našeho civilního práva navazují na dobu Rakousko-Uherska. Obecný zákoník občanský platil u nás hodně dlouho a vychází se z něj dodneška, znovu musím vzpomenout komentáře Sedláčka a Roučka. Výklady, které z nich vycházejí, používáme dodneška, protože to jsou rozumné věci. Ale je tam samozřejmě prostor se vzájemně inspirovat.

Uvedete prosím příklad?
Samozřejmě, třeba vypořádání společného jmění manželů. My jsme to vypořádávali vždycky až po rozvodu manželství. Až nyní máme podle zahraničního vzoru možnost, že se majetek dohodou vypořádá předem, a když takovou dohodu rozvádějící se pár předloží, má ten takzvaný zjednodušený rozvod. Rakousko to takhle mělo od začátku, a najednou začalo uvažovat, že se inspiruje naším původním systémem, že nejprve je vždy rozvod a pak se dohadují lidé o majetku. Tehdy jsem je varoval, ať to pečlivě zváží, protože ty rozvody sice takto doslova „povalí jako na běžícím pásu“, ale pak budou soudy překvapeny, jak je zahltí následné spory o majetek. Je přirozené, že když jsou lidé pod tlakem, chtějí se rozvést, a přitom vědí, že když se nedohodnou na majetku, rozvod se protáhne, pak jsou ochotni k větším kompromisům. Jak to tam dopadlo, nevím. My se inspirovali jimi, a oni chtěli námi. Doufám, že si to nechali rozmluvit a dali na naše rady. A právě proto je dobré se potkávat a vyslechnout rady těch, kdo už mají s chystaným systémem své zkušenosti.

Co Vám přinesla stáž v Německu?
Byl jsem na stáži u německého Nejvyššího pracovního soudu a také Zemského pracovního soudu v Erfurtu. Odtamtud jsem si, podotýkám, že to byly jen pracovní soudy, přinesl jeden důležitý poznatek. V tom soudním řízení se jim podařilo snad v devadesáti procentech případů ty strany usmířit tak, aby se dohodly. To už dnes v občanském soudním řádu máme taky, že soud má poučit účastníky o svém právním názoru na věc, takže jaksi předznamenat výsledek a dát jim možnost se usmířit. – V Německu jsem viděl, že to reálně funguje. Je to hodně o soudci, jak to umí lidem podat, a taky o tom, jak rychle jsou schopni se účastníci shodnout na kompromisu. Sledoval jsem jednání, kde soudkyně účastníkům řekla, že to vidí „tak a tak“, to znamená, že v projednávaném sporu o neplatnost výpovědi navrhla zaměstnavateli, zda by nezvážil slušnější odstupné. No a zaměstnance – žalobce se dotázala, zda by za takových okolností nevzal žalobu zpět, pokud tedy za každou cenu netrvá na tom, že chce i nadále pracovat někde, kde ho nechtějí, a protože se s nimi soudí, budou ho mít rádi ještě méně. No, a ona to takhle usmířila!

Jste jedním ze zakladatelů Soudcovské unie ČR, prý jste se i při jejím vzniku inspirovali v zahraničí
Inspirovali jsme se v Rakousku. Po roce 1989, s bývalým kolegou, dnes advokátem Petrem Maiem, jsme věděli, že soudci v Německu a Rakousku mají jakési profesní sdružení. Sedli jsme k tužce a papíru, napsali dopis na Nejvyšší soud Rakouska, že jsme soudci z České republiky, brněnského krajského soudu, a rádi bychom o takovém sdružení získali nějaké informace, abychom ho případně založili i u nás. Na základě tohoto dopisu jsme dostali pozvání do Vídně. Osobně nás pozvali soudní rada Markel, bývalý prezident rakouského svazu soudců i mezinárodní organizace soudců a Woratsch, jako tehdejší aktuální prezident svazu. Velice příjemně nás přijali, podrobně nám povykládali, jak to u nich chodí, a samozřejmě nás vybavili stanovami. To byl první kontakt. Musím říci, že s oběma pány se přátelíme dodnes, píšeme si a zveme se na různá pracovní setkání. Mezitím jsme tehdy i v Praze zaznamenali snahu o zřízení soudcovské stavovské organizace, tak jsme se s Prahou spojili a na Městském soudě v Praze Soudcovskou unii založili. Protože jsem se podílel na tvorbě stanov, jsou hodně ovlivněny tím rakouským modelem. I Rakušané pamatovali na to, že největší počet soudců je ve Vídni, takže hrozí, že Vídeň vždy přehlasuje všechny ostatní, takže my jsme to udělali taky tak, aby největší slovo měly jednotlivé okresní soudy, kde je soudů nejvíc.

Byl jste i funkcionářem v Soudcovské unii?
Byl jsem maximálně členem republikové rady, větší ambice jsem neměl.

Co jste si jako zakládající členové od Soudcovské unie slibovali a jak ji vnímáte dnes?
Když jsme unii zakládali, chtěli jsme mít stavovskou organizaci na ochranu postavení soudců. Už jsem zmiňoval, jak to bylo za totality, kdy soudce nechtěl nikdo dělat, protože to bylo mizerně placené místo se spoustou omezení. Takže nám šlo o to, aby se naše soudcovské sdružení zasadilo o zvýšení prestiže soudcovského stavu, a hlavně, v těch prvních letech, aby se vymezilo ve vztahu k ministerstvu spravedlnosti. Protože ministerstvo mělo své představy o tom, jak má soudnictví fungovat. Své administrativní představy. Proto pro mě byla cenná i ta krátká stáž na ministerstvu, kde jsem pochopil, jak ministerští úředníci uvažují a pracují. Ministerstvo je správní orgán, který funguje na velitelském principu. Někdo to tam vede, má své náměstky, náměstci mají své podřízené vedoucí odborů a oddělení, a tak dále. A aby to fungovalo, všichni musí toho svého nadřízeného poslouchat. Kdežto soudnictví je o něčem jiném. Každý soudce je ústavní činitel. Každý soudce je autorita, která rozhoduje sama za sebe a nese za to zodpovědnost. A to představovalo zásadní konflikt. Protože správa soudů, ministerstvo a jeho jednotlivé složky, měla představu, že oni jsou Ti nejdůležitější a oni mají rozhodovat o tom, jak budou soudy fungovat. To jsme jako soudci pociťovali a potřebovali to změnit. Samozřejmě, u každé organizace a spolku to nejlépe funguje, když máte společného nepřítele. Tím pomyslným nepřítelem tak bylo, když to hodně zjednoduším, tehdejší ministerstvo. Za totality jsme měli společného nepřítele komunismus, a tak jsme si všichni rozuměli. Teď se hádáme, protože jsme společného nepřítele odstranili a najednou se ukazuje, že každý máme jiný názor na to, kam by měla naše společnost směřovat. A takhle se to vlastně vyvíjelo i v Soudcovské unii.

A jaká je Soudcovská unie dnešní?
No, až do nedávné doby suplovala odborovou organizaci. Takže se zaměřila například na sociální postavení soudců. To si myslím, že by měla opustit a měli bychom se vrátit k tomu původnímu, sjednotit soudce a budovat jejich prestiž, napravit vnímání soudcovského postavení veřejností.

Ještě jsme si nic neřekli o tom, jak trávíte volný čas. Jste pravidelným účastníkem tenisových turnajů soudců Nejvyššího soudu, takže rád hrajete tenis. Rád ale také cestujete. K moři nebo do hor?
Jednoznačně mám radši hory, než moře. Moje manželka naopak moře, i když hory má taky ráda. Takže jsme to jeden čas dělali tak, že jsme jezdívali na dovolenou do Řecka, na řecké ostrovy. A tam jsme jeden den šli společně do hor, druhý den jsem jí popřál hodně sluníčka na pláži a vydal jsem se do hor sám. Na Krétě jsem miloval tamní soutěsky. Ne ty komerční, kam jezdí velké skupiny turistů, ale místa, kam se turisté nevozí. Nebo jsem si na každém ostrově dal závazek, že vyšplhám na nejvyšší horu. To je v Řecku výkon, protože tam nejsou na turisty hory připravené. Vše se soustředí k moři. Když jdete například v Alpách na vysokohorskou túru, všude jsou horské chaty s občerstvením, mapy, ukazatele, průvodci, v Řecku nic.

Zmínil jste Alpy. Ty jste taky prošel?
No jéjej, ty mám prošlapány, ale jen v Rakousku, naskrz! Nechci říkat, že všechno, ale skoro všechno. Každý rok jsem tam jezdil s partou hned dvakrát. Na jaře na prodloužený víkend a v létě vždycky na celý týden. A pokaždé jsme to řešili jako putování z místa na místo, každou noc jsme spávali jinde.

Vy ale máte také chatu na Vysočině.
No, je to taková lepší unimobuňka mezi Velkým Meziříčím a Měřínem. Není tam elektřina, jen dva fotovoltaické články pro svícení a televizi, a teprve nedávno jsme si nechali vyvrtat studnu. Ale už se těším, kolik času tam strávím, až nebudu muset chodit na soud.

Nesmíme zapomínat na to, že jste i zasloužilým dědečkem Máte čtyři vnučky ve věku od necelých 3 let do 9 let a občas je hlídáte celý den.
Vnučky, anebo obecně děti, to je koření života! Dvě jsou od syna, dvě od dcery. Strašně se na ně vždycky těším. Když máte možnost pozorovat, jak z týdne na týden dělá každá z nich pokroky, jak se učí nové a nové věci do života, jak se z toho batolete, té bezmocné hmoty, stává člověk, se kterým můžete po čase začít už diskutovat. A to je moje parketa. Já miluju komunikaci. A oceňuji ji taky u dětí. Vždycky jsem říkal, i synovi a dceři, když něco chcete, nemůžete si to vytrucovat, musíte mě o tom, co potřebujete, přesvědčit. Tím učíte děti umění kompromisu a dialogu. Jde o umění najít míru. Já něco chci, ten druhý to nechce. Musím hledat tu míru, kdy ještě pro mě je ten výsledek zajímavý a pro tu druhou stranu už se stal akceptovatelným. A to je to umění dialogu, takhle to v životě chodí.


JUDr. Mojmír Putna

  • předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
  • soudcem od roku 1977
  • soudcem Nejvyššího soudu od roku 1996

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita). Od roku 1977 byl soudcem Okresního soudu Brno-venkov, později předsedou senátu. Od roku 1985 byl soudcem, později předsedou senátu Krajského soudu v Brně. K Nejvyššímu soudu byl přeřazen v roce 1996, kdy došlo k podstatnému rozšíření pravomocí a agendy této nejvyšší soudní instance.


AEQUITAS