S moderátorkou České televize Světlanou Witowskou jsem se sešla 24. listopadu. V tu chvíli jsme ještě nevěděly, že večer přijde zpráva, že Kamila Moučková tu s námi už není. V našem povídání ale byla. Vloni s ní Světlana Witowská napsala knížku Hlavou proti zdi, svižně psaný rozhovor, který leccos prozrazuje o pracovním i soukromém životě legendární televizní a rozhlasové hlasatelky. Právě láska k televizi je to, co obě spojuje. Světlana Witowská byla jednou z tváří hlavní zpravodajské relace ČT Události a Události, komentáře. Od září tohoto roku se však vrátila k moderování Interview ČT24. A taky začala učit na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Její jméno si mnozí spojují s prezidentskou debatou Miloše Zemana a Jiřího Drahoše. „Já ale udělala spoustu lepších rozhovorů,“ směje se.
Jaká by měla být první otázka?
Vždycky jednoduchá. Moje dramaturgyně říká, že to musí být to, co do rozhovoru diváka vtáhne, aby se na něj chtěl dívat dál. Má být zajímavá, nebo překvapivá. Nesmí odradit. Je nejdůležitější, takže nad ní přemýšlím vždycky nejdéle.
Je něco, na co byste se hosta nezeptala?
Neptám se na věci, které jsou osobní. O čem píše bulvár, tomu se snažím vyhýbat. Někdy je těžké pokládat nepříjemné otázky. Ale i to už jsem se naučila dělat s úsměvem, a to je někdy asi odzbrojující. Samozřejmě pokládat příjemné otázky je snazší a pro respondenta příjemnější.
Ale to taky může být docela nuda.
To ano. Musíte hledat balanc mezi tím, aby to bylo zábavné, pořád ještě věcné a nesklouzávalo to k bulváru nebo k tomu, že jdete člověku moc „po srsti“.
Je nějaká otázka, na kterou se bojíte zeptat sama sebe?
Ta by se nejspíš týkala mých životních rozhodnutí. Jestli jsem udělala něco špatně, jaká byla moje největší chyba a co jsem mohla udělat jinak. Na to se zeptat bojím, protože bych si pak říkala, jak to můžu napravit, a to už nejde.
Dokáže být žurnalistika kreativní?
No to doufám, že je! Nebo myslíte, že ne?
Není to jenom řemeslo?
To si nemyslím. O sobě si sice nemyslím, že jsem kreativec, ale snad dokážu být dostatečně kreativní při tvorbě otázek.
Máte na to nějaký kreativní proces?
Musím se naladit na dané téma, najít si v něm něco, co mě baví. Mám v sobě barometr, který mi říká, že když to nebaví ani mě, tak to diváky nemůže bavit už vůbec. Protože já jsem přeci jen postižená tím, že do sebe pořád láduju informace…
Máte vůči něčemu předsudky?
Myslím, že na to, jak jsem stará, mám těch předsudků málo.
Se stářím předsudků přibývá?
Mám pocit, že to ve stáří víc vyhřezne. Čím je člověk starší, tím méně toleruje věci, které toleroval v mládí. A zapomíná. Vždycky si říkám, že nesmím dělat to, co dělala moje máma mně, ale pak se přistihnu, že dělám úplně to samé svému dítěti. Ale předsudků moc nemám.
Každopádně nemáte ráda drogy.
Bojím se jich, protože vím, že je z nich těžká cesta ven.
K nim předsudky nemáte?
Ne. Ať si zkouší, kdo chce, co chce. Problém je, že do nich často spadnou lidi, kteří ještě nemají tolik životních zkušeností, aby věděli, co může přijít. Ale já už za ten roh vidím. Spíš mi připadá nefér, že někdo zneužije rozpoložení mladých lidí, kteří do toho potom spadnou a obtížně se závislosti zbavují.
Jak se stavíte k uměleckým dílům, která pod jejich vlivem vznikla?
Neodsuzuju to, i když je těžké přijmout, že bez drog by některá nevznikla. Člověk to ale v sobě někde mít musí, aby to z něj drogy dostaly. Jen nechci, aby se to týkalo mých dětí, ale ty umělecké sklony stejně nemají.
Ráda koukáte na seriály. Které vás v poslední době baví?
Teď sleduju strašně zamotanou, ale hezky udělanou detektivku Mělas to vědět a Bariéru, to je taky fajn. Ale nejvíc mě bavil seriál La casa de papel neboli Money Heist, to doporučuju všem.
Je kniha, která vám změnila život?
Dodnes si pamatuju Svět podle Garpa a Medojedky. Obě jsem je četla na vysoké škole, od té doby mě nic tak hluboce nezasáhlo.
Jak je možné, že od vysoké nepřišla žádná další důležitá knížka?
Čtu spoustu věcí do práce, už moc nesahám po literatuře, která by byla náročná, o které bych musela tak přemýšlet. Faktů, které do sebe každý den musím natlačit, je strašně moc, pak už mám hlavu přeplněnou. Takže převládá oddechová literatura. Hlavně detektivky.
Cítíte se někdy přehlcená vizuálními vjemy, které se na nás odevšad valí? Koneckonců i televize je audiovizuální médium…
Asi ne. V televizi se dívám jenom na zprávy a seriály. A to mě nezahlcuje. Navíc mám pořád možnost to vypnout.
Ale vizuální vjemy nás obklopují všude, všude jsou nějaké reklamy, billboardy, a ty nevypneme…
Ty já ale vůbec nevnímám. Když byste se mě zeptala, co bylo na támhleté ceduli, vůbec nebudu vědět.
Kromě obrazů jsme zahlcení taky zvuky. Jak snášíte ticho?
Mám ho ráda. Vůbec mi nevadí snídat v tichu nebo mlčet se svýma kámoškama. I když to je pro mě občas těžké. Jedna moje kamarádka říkala: „Hele, mohla by si bejt chvíli ticho? Mohla by ses furt na něco neptat? Jenom tak budeme sedět, jo?“ Tak se to učím.
Nepřekáží vám někdy při rozhovorech kamera? Mám pocit, že lidé mají tendenci se před ní uzavírat.
Mně ne, ale některým hostům ano. Když dělám rozhovor s někým, kdo není zvyklý chodit do televize a není to politik, snažím se s ním před vysíláním chvíli normálně mluvit, aby neměl pocit, že jsem blázen, nebo že je to jako u zubaře.
Vadí vám, že se v televizi klade tak velký důraz na vzhled moderátorů?
Je to audiovizuální prostředek, takže je pro diváky důležité, na koho se dívají. Nemusí být každý prvoplánově krásný, ale důvěryhodný a upravený ano. Hlavně z něj má něco vyzařovat.
Cenzurujete někdy sama sebe?
Ne. Neříkám si: „Na tohle se ptát nemůžu, protože…“ Jen někdy musím víc přemýšlet nad formulací otázky, aby z ní nebyl jasný můj názor a abych se udržela v mantinelech Kodexu České televize. To není cenzura, ale zodpovědnost.
Na sociálních sítích nejste. Není to v dnešní době, kdy se na ně všechno přesouvá, přeci jen trochu nevýhoda?
To možná je, ale mně se v tom žije docela dobře. Sociální sítě politiků sleduju, to mi úplně stačí, a to ostatní se ke mně stejně vždycky nějak dostane.
Zakázala byste politikům mediální tréninky, aby na vás nemohli zkoušet jejich hry jako „vy máte otázky, my máme odpovědi, tak hlavně abychom to nepletli“?
Nezakázala. Spíš moc nerozumím kolegům novinářům, kteří mediální tréninky pro politiky dělají, protože nám i sobě vyrábějí protivníky. Aktivní novináři by to dělat neměli.
To dělají i novináři z České televize?
To nevím. Jen se ke mně občas dostane, že ten a ten novinář někoho trénoval. Ale ať si politici tyhle tréninky klidně absolvují. Vždyť od toho tu jsme, abychom dělali svoji práci co nejlépe, a i nás to vědomí, že mají za sebou tréninky vede k větší profesionalitě.
Vás by nezajímalo, jak takový trénink probíhá?
Asi si to umím představit. Občas si říkám, že jestli tohle toho politika někdo učil, tak to ho učil fakt blbě. Někteří politici se výrazně zlepšují, když si vzpomenu, jak vystupovali před dvěma lety, je to velký rozdíl. S některými by ale nic neudělal ani mediální trénink od boha.
Vyhovuje vám práce pod tlakem?
Už jsem si zvykla. Živé vysílání je vždycky stres, ale mám ho ráda, radši než předtáčky. Nikdy nevíte, co se může přihodit. Tlak je úplně stejný i na hosta, takže každý, kdo jde do televize, prokazuje jakousi odvahu. To, co řeknete, už nemůžete vzít zpátky. A já jsem vždycky radši ve střehu.
Máte strach z tlaku, který se teď na Českou televizi vyvíjí?
Čekám, co se stane. A bojím se, že pokud se něco stane, tak to odnese zpravodajství. Jenomže jestli je v České televizi nějaký problém, tak ne tam. Nerada bych, abychom se dostali do situace, že budeme zase spacákovat (během televizní krize v roce 2000 někteří redaktoři nocovali ve spacácích přímo v budově ČT, pozn. red.), nebo chodit do ulic. Veřejnoprávní televize tu má svoje místo, má mít kontinuitu a stabilitu, ne být neustále pod tlakem a v ohrožení. To se špatně pracuje. Televize samotná nemá moc možností, jak se bránit. Můžeme jenom dělat naši práci, jak nejlépe umíme, abychom dokazovali, že to, co o nás někteří politici tvrdí, není pravda. Samozřejmě, že se jim nelíbí, jak ukazujeme na jejich chyby, ale od toho tu jsme. Hlídáme, aby zvolení politici dělali svou práci pořádně.
Kde byste tedy viděla problém České televize, když ne ve zpravodajství?
Já ani nevím, jestli nějaký je. Ale myslím si, že zpravodajství je to poslední, kde by měl někdo problém hledat. Nemám žádný vhled do hospodaření televize. Starám se o to, abych dělala dobře svoji práci a nemůžu vědět, jestli je všechno, co se v televizi děje, v pořádku. Od toho tu je Rada České televize, která má kontrolovat, jak televize hospodaří a jestli plní úkol veřejné služby. Nepřísluší jí ale, aby hodnotila jednotlivé pořady nebo moderátory. Nemá dělat politiku.
Co kdyby vám teď někdo řekl, že v televizi končíte a můžete lepit jenom pytlíky, jako se to stalo Kamile Moučkové? Nikdy jste se toho nebála?
A to Kamila ještě nevěděla, že to bude na dvacet let… Kdyby mi teď někdo řekl, že končím, tak bych se zeptala proč. A kdyby to bylo nespravedlivé, tak bych se bránila. Ale kdyby mi řekli, že půjdu lepit pytlíky, tak to bych v dnešní době nešla.
Tak co byste dělala?
Třeba bych učila.
To už děláte.
Nebo bych se starala o babičky a dědečky v domově důchodců. Zkrátka bych chtěla dělat něco smysluplnějšího, než je lepení pytlíků.
Cítíte se někdy přehlcená informacemi?
Každý den.
Co se s tím dá dělat?
Musíte umět vypouštět. Obdivuju kolegy, kteří jsou schopní hrábnout do nějakého šuplíčku v hlavě a přesně odcitovat, co se stalo v roce 98, kdo byl ve vládě a kdo měl jaký problém. To já neumím. Já ty šuplíčky průběžně vysypávám, jinak bych se zbláznila.
Jak vnitřně bojujete s tím, že žurnalistika klade velký důraz na aktuálnost a to, co bylo včera v televizi, už dneska nikoho tolik nezajímá? Máte s tím problém?
Dneska si to už všechno můžeme pustit zpětně… Ale to je problém novinařiny jako takové, že to, co je dnes, zítra už platit nemusí. Přece se říká se, že není nic staršího než včerejší noviny.
Dneska už není nic staršího než před vteřinou vydaný tweet…
Přesně tak. Ale s tím problém nemám, protože se k tomu můžeme díky technickým možnostem vracet. Trápí mě spíš to, že nic nevytvářím fyzicky. Že za mnou není nic hmatatelného. Když někdo postaví dům, má dům. Něco po něm zůstane.
A když někdo napíše knihu, má knihu.
Já jsem napsala knihu Hlavou proti zdi, mám knihu a jsem spokojená. Takže po mně taky něco zůstane!
Lákalo by vás napsat knížku i jiného žánru? Třeba knihu fejetonů.
To neumím. Přemýšlím o tom, že bych napsala knížku rozhovorů s dalšími ženami. Ale na to je teď blbá doba, když se nemůžeme vídat. Vždycky je lepší dělat rozhovory naživo. Vidíte, jak se člověk tváří, jak v něm proudí emoce…
Jaké další ženy máte na mysli?
Ženy, které něco dokázaly a neměly úplně snadný život. Zajímaly by mě ženy, které jsou v pozadí, na které není vidět, ale chlapi by bez nich nedokázali to, co dokázali. To jsou zapomenuté příběhy, o kterých nikdo neví.
Takže román od vás čekat nemáme?
Určitě ne. Nechci se pouštět do věcí, které neumím. Už u knižního rozhovoru jsem měla pochybnosti, jestli to zvládnu.
Jak se liší televizní rozhovor od toho knižního?
Naše knížka s Kamilou byla dlouhý rozhovor. Několikaměsíční. Musela jsem o ní přečíst všechno, co existuje, aby mě napadly otázky, na které ještě neodpovídala, aby to přineslo něco nového. Mělo to jiný tvar než rozhovory, které normálně dělám a ptala jsem se i na věci, na které bych se hosta ve studiu nezeptala. Nedělalo se mi to lehce.
Kamila Moučková o svém životě říká, že šel hodně nahoru a dolů. Jak byste charakterizovala vy ten svůj? Zlatá střední cesta, nebo taky nahoru a dolů?
U každého je to tak trochu nahoru a dolů. Ale u ní ty zásadní propady a výstupy na vrchol udávala doba, byly mnohem fatálnější než ty moje. Ona zažila všechny režimy, všechny prezidenty. Jediný takový zásadní moment v mém životě byla revoluce, to mi bylo šestnáct. Tenkrát se můj život změnil, ale k dobrému, u Kamily to byly většinou velké pády… Je to nesrovnatelné, ale může za to doba.
Takovým vrcholem byla určitě taky prezidentská debata, kterou jste moderovala. Litovala jste někdy, že jste do toho šla?
Nelitovala. Jen to bylo náročné předtím i potom. A asi se to se mnou potáhne už napořád.
A vy byste nechtěla na prezidentku kandidovat?
Ne. Život každého vrcholného politika musí být hodně osamělý, těžký, a ne moc zábavný. Je to asi pozice pro někoho, kdo nechce žít normální život s dětmi a rodinou. Fakt mě to neláká.
Jak byste jako vystudovaná právnička nesla právní křivdu?
Tu bych nesla těžce, možná proto nejsem právnička. Takových křivd je asi celá řada a občas nemůžete udělat vůbec nic. I Babiš říkal, že má homeopatika na křivdu. Tak si je možná taky pořídím, třeba to funguje.
Kolik existuje pravd?
Jenom jedna.
Jak ji poznat?
Tak tráva je zelená, je to tak?
Ale může být světle zelená, tmavě…
To ano, ale základ je zelená. A dnes je úterý – to je taky pravda.
Ale to jsou jasně daná fakta a život se přeci neskládá jenom z faktů.
Jasně. Ale myslím si, že pravda je jenom jedna a hledat ji, je ta cesta, kudy směřovat.
Jak si vy sama ověřujete, co je pravda?
Držím se novinářských pravidel. Zveřejňuju jenom informace ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. A pokud používám něco, co nejsem schopná ověřit, tak řeknu, kde a kdo to uvedl. Neříkám, že to je pravda, ale zdrojuju. A od toho tam mám pak toho hosta, aby mi to potvrdil, nebo vyvrátil. Nevím, jestli jsme vždycky schopní se pravdy dobrat…
A neštve vás to někdy?
Snažím se, abychom se k ní aspoň přiblížili. Ale jiné věci mě teda štvou mnohem víc. Třeba když se někdo chová zákeřně. Štve mě, že staří lidé teď umírají sami. Že nás ovládnul strach. A lidská blbost. Ta mě taky štve. A hodně.
