Navštivte Hotel Blázen, zve Michal Němec k poslechu jedné z nejzajímavějších domácích nahrávek roku

6. prosinec 2020

Kapelu Krajina Ró založil mohutný frontman legendární Jablkoně Michal Němec s hudebníky ve věku svých dětí, ostatně zpěvačkou nové skupiny je jeho neteř Anna Břenková. Rozjezd žánrově rozkročeného souboru pozastavila pandemie, ale debutové album s názvem Hotel Blázen vzniklo krize nekrize. „Navštivte Hotel Blázen. Stejně bude všude jinde zavřeno,“ zve Michal Němec k poslechu jedné z nejzajímavějších domácích nahrávek roku.

Jak se přihodí, že se muzikant, který měl kapelu už na konci sedmdesátých let, propojí s hudebníky o desetiletí mladšími?

To byl můj plán. Chtěl jsem si ještě zkusit něco nového. I když se člověk snaží být „in“, jinej už asi nebude, a tak jsem se spojil s „mlaďasy“.

Kde se vzali?

Žiju teď ve Slaném a kousek ode mě bydlí Tomáš Frolík, jeden z nejlepších mladých kytaristů. Basista Jablkoně Johnny Judl s ním hraje v kapele a učil ho na ZUŠce. Tak jsme se s Tomášem seznámili, párkrát jsme zašli na pivo. Když jsem začal přemýšlet o nové kapele, hned jsem si vzpomněl na něj. Tím to všechno začalo.

kapela Krajina Ró

V čem jsou „mlaďasové“ jiní, než byla vaše generace?

Vnímají hudbu jinak, umí používat elektroniku, různé efekty. Mají taky jiskru, energii, je v nich to nadšení. Ve mně je teda taky, ale spousta muzikantů mého věku už tu energii a elán nemají.

Jak funguje vaše komunikace?

S Ingo Bellmannem a taky s Ivanem Podobským, se kterými jsme zakládali Jablkoň, jsme to měli tak, že jsme každý něco prosazovali, jeden tohle, druhý zase něco jiného. A ukázalo se, že když jsme se na něčem shodli, tak to bylo to pravý. Tenhle model spolupráce úspěšně praktikujeme i v Krajině Ró. 

Co vaši současní spoluhráči a fenomén Jablkoň? Znali vaše starší písně, když jste se dávali dohromady?

Jablkoň určitě znali. Johnny Judl, který hraje v Krajině Ró taky, v Jablkoni koneckonců působí už přes dvacet let. A třeba Tomáš ji zná taky velmi dobře, říkal, že jeho rodiče Jablkoň hodně poslouchali.

Zprvu jste obsazení kapely Krajina Ró tajili. Proč?

Kapelu jsme založili někdy v březnu. Plánovali jsme, že na jaře vydáme desku a začneme rovnou hrát. Ale pak se to kvůli koronaviru celé zamotalo. Chtěli jsme poslat ven aspoň singl, abychom lidi navnadili, ale zároveň se nám nechtělo Krajinu Ró úplně odhalit, když koncerty nebyly v dohledu. Tak jsme natočili singl Ječmen a pšenice a vymysleli klip, ve kterém jsme všichni zabráni zezadu. Chtěli jsme zůstat trochu obestřeni tajemstvím… (smích)

Předpokládám, že hlavní podíl na nových písničkách máte vy. Jak vznikaly?

Na albu jsme se podíleli všichni, ale já jsem na něm asi strávil nejvíc času. Natáčeli jsme ve studiu Jámor, měl jsem s Ondřejem Ježkem domluvené nějaké termíny, ale pak se to muselo občas měnit podle toho, jak jsme stíhali  další a další písničky. Bylo to vlastně takové průběžné točení. Ne že bych tenhle princip upřednostňoval, ale má to výhodu, že když tlačí termíny, člověk se víc snaží.

Krajina Ró: Hotel Blázen

Krajina Ró je původně název skladby Jablkoně, která vyšla na CD Mumlava. Proč jste si při zakládání nové formace vzpomněl zrovna na tuhle píseň?

Jednou jsme si se zpěvačkou Aničkou Břenkovou pouštěli různé skladby a došlo i na Krajinu Ró. A protože jsme právě koumali, jak by se nová kapela mohla jmenovat, napadlo nás, že Krajina Ró by byl hezký český název, zvláštní a nezaměnitelný. Když jsme s tím přišli za klukama, jednohlasně návrh přijali a bylo to vyřízený.

Tvrdil jste, že v kapele budete v ústraní, abyste na sebe nestrhával pozornost. To ale asi úplně nejde, když jste na scéně desetiletí, ne?

Chtěl bych, aby Krajina Ró působila jako mladá kapela, do čehož samozřejmě já vůbec nezapadám. Na koncertech se chci opravdu držet v ústraní, vepředu budou Tomáš Frolík s Aničkou Břenkovou jako pěkní mladí lidé, kteří se umí hýbat. Na druhou stranu, i když se na jevišti upozadím, moje postava asi stejně bude vidět. (smích) Ale třeba bubeník je ještě větší a těžší než já…

To jde?

Jde, samotného mě to překvapilo. Asi nejsem zas taková persona…

Kapela Krajina Ró

Debut Krajiny Ró se jmenuje Hotel Blázen, podle skladby o ubytovacím zařízení „s neomezenou kapacitou“. Jak vznikla tahle píseň, vlastně spíš ten text?

Nepíšu písničky kvůli tomu, že bych měl nutkavou potřebu něco sdělit. Spíš mi jde o to, aby vzniklo něco zajímavého. Jednou mě napadl obrat Hotel Blázen – a pak už jsem jen naplnil tu píseň obsahem. Jako textař se moc necítím, jenže málokdo mi napíše do hotové hudby text, jaký bych si představoval. Takže mi nezbývá, než si ho napsat sám. Slovům v písni nepřikládám extra důležitost, je to jen jedna ze složek písničky, vedle melodie, harmonie a dalších věcí. Když je ale jedna z těch složek špatně, tak je to špatně celý.

Vzpomněl jsem si nad titulem alba Hotel Blázen na vaši starší píseň Hostina bláznů z desky Jablkoně Bláznivá. To bláznivé téma, zdá se, prolíná celou vaší tvorbou…

No vidíte. Ale za mých mladých let se ještě bláznilo neoficiálně, dneska už se za to nikdo nestydí. (smích) Je fakt, že současná doba je pro bláznění velmi příhodná.

Když jsme u Bláznivé – to album představilo ve své době ne úplně tušenou folkovou tvář Jablkoně. Vzpomínám si, že vám dokonce uštědřili nálepku Honza Nedvěd alternativní scény. Ale vy jste vlastně u písničkaření začínal, ne?

Už dávno před vydáním desky Bláznivá jsem na koncertech říkával, že jsem znásilněný trampský písničkář. Já s touhle muzikou ale opravdu začínal! Měl jsem dva rukou psané zpěvníky, znal jsem stovky písniček. Chodil jsem na Spirituály, ti byli pro mě modla, jenže jsem se nakonec nestal Spirituálem, ale Jablkoněm… Vždycky jsem říkal, že když se někdo nad obyčejnou písničkou k táboráku ofrňuje, měl by si zkusit aspoň jednu takovou napsat. Není to totiž tak snadný.

Kapela Krajina Ró

Deska Bláznivá je asi nejznámější z řady nahrávek Jablkoně. Není to trochu paradox?

Možná. Ale mě vážně těší, když se občas někdo zmíní, že písničku z alba Bláznivá slyšel u táboráku. To je pro mě velké uznání. A je mi jedno, že spousta třeba klasických muzikantů folkovou muzikou opovrhuje. Jeden známý hráč na violu kdysi kdesi napsal, že si pustil rádio a z něj znělo Dobešovo „zum zum zum zum, nejde mi to do kebule, zum zum zum zum, nejde mi to na rozum“. A jaká že to je hrůza! Tak mi to nedalo a napsal jsem mu, že já zase slyšel z rádia, jak někdo zpívá „má matička povídala“ a pořád při tom koktá. (smích)

V závěrečné písni z debutu Krajiny Ró zpíváte „včera jsem zapálil divadlo, ve kterém se ještě hrálo“. To je pro dnešní dobu, která kulturu tolik dusí, vlastně příznačný obraz. Jste při odhadu věcí příštích pesimista, nebo naopak?

Jsem naštvaný, to v každém případě. Na druhé straně nikdy nevíte, co se z krize vyvrbí. Třeba začnou lidi víc přemýšlet o hodnotách, na které byli natolik zvyklí, až si jich přestávali vážit. Druhá polovina sedmdesátých let, kdy jsme s Jablkoní začínali, taky nebyly šťastný časy. Lidi byli otrávení, ve stresu, a proto začali víc hledat, víc se pídit po něčem novém. Možná se i teď pod vlivem pandemie objeví něco, co dokáže se současnou kulturou a myšlením zatřást.

autor: Milan Šefl
Spustit audio