Bílá vrána Rudé mašiny, s níž vyhrál, co se dalo. Mozek asi nejlepší pětky všech dob. Profesor. Jeden z těch, co dokázali, že nikdy není pozdě. Ve třiceti se prosadil v NHL a s Detroitem třikrát triumfoval ve Stanley Cupu. Igor Larionov oslavil 3. prosince šedesátku. Přemýšlivý světoobčan však prožil několik životů. Za komunismu, po jeho pádu, po odchodu do zámoří. Famózní hokejista, pak agent, nyní trenér. V Rusku už říkají, jaká škoda, že se do toho nepustil dřív.
Jako centr stmeloval Igor Larionov obranu a útok. Uměl dát gól, ale spíš rozdával přihrávky a připravoval šance. Na zakončování tam byli Sergej Makarov a Vladimir Krutov. Vzadu nastupovali Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. „Byli jsme jak bratři,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru.
Sovětská zbraň hromadného ničení se představila světu poprvé na Kanadském poháru 1981. Rok předtím na olympiádě v Lake Placid výběr amerických studentů vyběhl s neporazitelnou sbornou a senzačně vybojoval zlato. Trenér Viktor Tichonov dostal z nejvyšších míst příkaz složit tým, který vrátí SSSR zpátky na vrchol.
Z armádního CSKA, kam Larionov přišel z rodného Voskeresenku, vytáhl pětici mladíků, kteří si na dalších deset let podmanili Evropu. Zrodila se Železná pěst, Zelená lajna (podle barvy tréninkových dresů) nebo taky KLM, podle prvních písmen příjmení trojice útočníků. Sovětský tým Kanadský pohár ovládl, ve finále přímo v pupku hokejového všehomíra, v montrealské hale Forum, vypráskal domácí celek 8:1. A klíčovou roli v triumfu sehrála Larionovova pětka.
Večírek se soupeři a zákaz cestování
Hráli a trénovali pořád spolu. V CSKA i sborné. Díky talentu i těžkému drilu dokázali na ledě neskutečné věci. Rozuměli si, podporovali se. Dvakrát pomohli vybojovat zlato na olympiádě, čtyřikrát na mistrovství světa. Larionovovi se však příčila tyranie diktátora Tichonova. Trpěl, že musí žít jak rukojmí na tréninkové báze CSKA, kde trávili bez rodin většinu roku. Nelíbilo se mu, že hráčům píchají stimulanty, které odmítal, a podvádějí při dopingových kontrolách.
Byl svobodný člověk v nesvobodném prostředí. Po vyřazení v semifinále Kanadského poháru 1984 popíjel do rána s Gretzkým, Messierem, Robinsonem a dalšími kanadskými hráči. Očka z KGB to nepostřehla, ale napsal o tom místní tisk. Larionov měl malér, zakázali mu cestovat.
Na šampionát 1985 odjel, protože se hrálo ve spřáteleném Československu. Mezitím ho draftoval Vancouver. Pozvali si ho na kobereček a vyčítali mu, že poskytl rozhovor zámořským médiím a obvinili ho ze styků s emigranty. Bez vysvětlení neodletěl na sérii zápasů proti celkům NHL, ani na další turnaje v cizině. Jen na šampionátu v Moskvě 1986 pas nepotřeboval.
Na podzim 1988 nadiktoval novináři Anatoliji Golovkovovi otevřený dopis, v němž oslovil hlavního trenéra CSKA a sborné SSSR Viktora Vasiljeviče Tichonova. Vyšel v časopise Ogoňok, za dob sovětské perestrojky nejčtenějším v zemi. Dotkl se v něm nejen sportu, otevřel témata, o nichž se v Sojuzu nesmělo ani šeptat. V mnohém Larionova ovlivnili jeho známí z hereckého prostředí.
„Značně mi to rozšířilo obzory. V našem systému docházelo k neustálému porušování práv jednotlivce, většina hráčů to řešila alkoholem. Zároveň jsme byli vystaveni extrémní fyzické zátěži. Když jste mladí a zdraví, tělo se s tím vyrovná. Hlavní byl úspěch, vymáčkli z vás maximum a nikdo se nestaral, co s vámi bude dál. Proto hráči po třicítce většinou končili,“ svěřil se.
Stanley Cup na Rudém náměstí
Až v 28 letech mu bylo umožněno odejít do zámoří. Od podzimu 1989 strávil tři sezony ve Vancouveru, kde hrál i s Krutovem a staral se o mladého Pavla Bureho. Pak působil v Luganu, protože nechtěl státní agentuře Sovintersport odvádět zlodějských padesát procent z výdělku v Canucks. Po roce si Larionova vytáhli do San Jose, kde se shledal s Makarovem.
Během sezony 1995/96 ho získal Detroit. „Byl to poslední dílek skládačky,“ vracel se Scotty Bowman, jenž Red Wings trénoval. „Pamatoval jsem si, jak nás v mé první sezoně u týmu coby nejlepší celek konference po základní části vyřadilo San Jose s Igorem v prvním kole play off.“
Sharks hledali střelce na křídlo. Wings nabídli Raye Shepparda. Góly dával, ale jen v základní části. Larionov byl skvělý tvůrce hry, zároveň nesmírně užitečný v klíčových okamžicích. „Na poslední dvě minuty jsem pak posílal na led jeho. Usměrnil hru, byl platný do obrany,“ pokračoval Bowman.
V Detroitu nastupoval nejdřív s Brendanem Shanahanem a Martinem Lapointem, v týmu působili čtyři další krajané. Fetisov, Vladimir Konstantinov, Vjačeslav Kozlov a Sergej Fjodorov. Ruská pětka. V létě 1997 přivezli Stanley Cup poprvé na Rudém náměstí v Moskvě. „Profesor“ Larionov si triumf zopakoval ještě dvakrát. V roce 2002 se Detroit ve finále střetl s Carolinou. Třetí zápas trval téměř šest hodin. Vítězný gól dal Larionov ve třetím prodloužení. Ve 41 letech!
„Triple Overtime“ pojmenoval rovněž jedno ze svých vín, s nímž začal obchodovat. Jeho dlouhověkost a úspěchy souvisely se sebekázní, poctivým přístupem, střídmostí a vhodnou stravou. Kamkoli se přestěhoval, zřídil si doma tělocvičnu. I proto ze slavné pětky vydržel hrát nejdéle, Jen v NHL zůstal čtrnáct let, končil ve čtyřiačtyřiceti.
Po kariéře agentem i trenérem
Kvůli rodině se usadil v zámoří. Jakmile děti vyrostly, vrátil se do Ruska. Dělal agenta, začal trénovat. Jezdil na stáže do klubů Premier League, kterou je unešen. Přiznal, že víc nápadů čerpá z anglického fotbalu než ze severoamerického hokeje. Před několika lety mu nabídli místo San Jose Sharks. Zakotvil v ruském hokeji.
„Stále více slyšíme slova jako systém, struktura. Vůbec to nechápu. Systémy a struktury zabíjejí prvek krásy, který můžou hře vtisknout mladí hráči, pokud jí porozumí a mají svobodu a možnost se rozvíjet,“ uvedl.
Viděli jste, jak v listopadu ruští junioři zacvičili se soupeři na Karjala Cupu? Bylo to naplnění Larionovova názoru. Nebát se a tvořit. Když ho v 59 letech jmenovali nejprve asistentem Valerije Bragina u juniorské reprezentace, mnozí to považovali za hazard, jestli to nepřišlo pozdě. Jenže čas je spíš pro obyčejné smrtelníky. Igor Larionov však byl jiný. Vždycky se vymykal.
