Hořice - Oficiální web Město kamenné krásy

Pane doktore, ve zdravotnictví pů­sobíte už dlouhých třiašedesát let. Co k tomu říci?
Třiašedesát let práce ve zdravotnictví a ještě k tomu na jednom pracovišti, to je neuvěřitelné číslo. Nikdy bych nevěřil, že se k tomuto číslu dopracu­ji. Tím spíš, že můj životní styl, právě díky zdravotnické profesi, nepatřil a ani nemohl patřit k nejzdravějším. Ty tisíce hodin v nemocnici nelze spo­čítat. Ale ještě neuvěřitelnější je pohled na obrovský vývoj ve zdravotnictví při srovnání s tím, s čím jsme pracovali v našich začátcích.

Vždy jste zůstal věrný Hořicím. Ni­kdy jste neuvažoval o změně půso­biště?
Musím přiznat, že až tak věrný Hoři­cím jsem nebyl, alespoň v úmyslech. Snad jako každý mladý lékař jsem pošilhával po klinických pracovištích. V hledáčku jsem měl radiologickou kliniku v HK nebo 2. interní kliniku FN v Praze. Asi nejblíž opuštění Hořic jsem byl v roce 1969, kdy rozhodovaly hodiny, ale můj odchod zhatila emig­race tehdejšího primáře, dr. Hofmana.

Jaká vzpomínka na hořickou ne­mocnici je pro vás tou vůbec nejsil­nější?
Asi to první setkání. Když jsem přijíž­děl do Hořic vlakem, pro mě nezná­mého města, tak jsem uviděl výstav­nou a pohlednou budovu invalidovny na Gothardě v domnění, že jde o krás­nou nemocnici. A pak jsem vstoupil do tehdy ještě hodně zvetšelé skuteč­né nemocnice.

S jakým nejtěžším případem jste se během své praxe setkal?
Bylo jich hodně, ale jednak si je ne­troufám vůbec seřadit a také si všech­ny ani nepamatuji. Těžké byly chvíle nočních služeb, kdy jsem byl jako mladý lékař na celou nemocnici se všemi odděleními sám. Dnes je to těž­ko pochopitelné. Byly krušné situace - třeba krvácení po porodu nebo úrazy na chirurgii, těžké infarkty na interně.

Spolupracoval jste s mnoha lidmi. Kdo byl pro vaše povolání/životní cestu tou klíčovou osobou?
Zakotvení v interním oboru určitě nejvíc podpořil můj primář dr. Zeis, který byl internistou s širokým rozhle­dem, ale přitom žádný jen teoretik. V paměti určitě utkvěl i primář chirurg dr. Voňka, a to svým osobitým a rázo­vitým vystupováním.

Chtěl jste být vždycky lékařem?
Nebyl to můj dlouhodobý ideál. Během celého gymnázia jsem měl zájem o ekonomii a tu jsem chtěl pů­vodně i dál dělat. Zaskočila mě padesátá léta, kdy jsem končil gymnázium. Systém ekono­mických vysokých škol byl rozrušen a z podnětu komunistické strany byla založena VŠPHV (vysoká škola poli­tických a hospodářských věd) s cílem vychovávat straně věrné státní úřed­níky, pracovníky v průmyslu, obcho­du, ale také prokurátory - vše v duchu marxismu-leninizmu. Musím dodat, že přednostně a ve vyšším počtu byli přijímáni tzv. adekáři/absolven­ti dělnických kurzů, kteří měli osmileté gymnázium s maturitou zhuštěné do jednoho roku. Rozhodující slovo doporučení na vysokou školu měly tehdy školní komise SČM (svazu čes­koslovenské mládeže) s absolutním rozhodováním o osudu maturantů. Já jsem dostal doporučení na VŠPHV, to jsem ale odmítl a podal žádost na me­dicínu. Komise v odvetě zase odmítla moje doporučení na lékařskou fakul­tu. Mně se to pak přesto podařilo, ale to je jiná historie.

Za pár dní vám bude devadesát let. Jak narozeniny oslavíte?
Přiznám se, že narozeninové oslavy příliš nemiluji, ale chápu, že některé kulatiny se prostě oslavit musí. Rád vzpomínám na tyto oslavy v minulos­ti, v kruhu našeho pracovního kolek­tivu, a to i později, už po zániku inter­ního oddělení nemocnice. Současná pandemie oslavy určitě okrouhá, tak­že počítám jen s nejuzším kruhem rodiny.

Je takřka neuvěřitelné, že stále pracujete. Odpočinek a odchod do důchodu tedy u vás stále není na pořadu dne?
Dosud pracuji v miniúvazku. V sou­časné době jsem kvůli pandemii práci přerušil. Jinak odchod do nepracovní­ho důchodu je na pořadu dne stále, jen se stále odsunuje. Hlavním důvo­dem bylo vždy totéž - udržet si kon­takt s lidmi, medicínou, neomezovat myšlenkový obzor – prostě bránit se skleróze.

Jak dlouho plánujete ještě praco­vat?
Samozřejmě, že to nezávisí jenom na mně. Stále doufám v nefalšované po­souzení mé práce zaměstnavatelem a spolupracovníky. Nechci být „trpě­ným seniorem”. Situaci navíc komplikuje nejistá prognóza pandemie. Osobně si ale myslím, že po devadesátce už oprav­du nastal čas rozloučit se s aktivní medicínou.

Nechci žádná velká slova. Ale po celý můj profesní život mám zakodováno, že pacient, který vstupuje do ordi­nace nebo do mé péče nechce otra­vovat, ale má potíže, věří mi, a já je musím vyřešit v jeho prospěch.

Máte nějaké životní motto?
Nemám ho nijak heslovitě stylizované a také mi nevisí nad pracovním sto­lem. Ale snažil jsem se být pracovitý, důsledný, spravedlivý a empatický.

Co děláte ve volném čase?
Pracuju na zahrádce, abych projevil fyzickou aktivitu. Rád čtu – zajímá mě oblast historie a literatura faktů. Ráno pravidelně cvičím. Proháním angličtinu v představě, že se v ní ještě zdokonalím. Hraju šachy s počítačem. A drobné práce v domě se najdou vždycky.  

Soňa Kerelová: „Považuji si za štěstí, že jsem mohla pracovat na oddělení, kde byl vedoucím pracovníkem. Jeho pracovitost je obdivuhodná. Všechny si pamatujeme, jak dlouho do noci odepisoval chorobopisy, ordinoval a velmi zodpovědně a pečlivě se staral o své pacienty. V každém z nás je někdy něco alespoň trošičku něco  ošidit. Mám pocit a nejen pocit, vím, že pan primář toto slovo nezná. Jeho poctivý, pečlivý a také zodpovědný přístup k pracovním povinnostem je příkladný, chvályhodný a ocenění hodný. Vždyť slouží zdraví lidu (jak říká zákon) občanům Hořic a širokého okolí již více jak 63 let.“