„Nikdy nezapomenu na pocit, který jsem měl už po příjezdu do Planice. Měl jsem mrazení, že by to mohla být medaile,“ vzpomínal Sakala v rozhovoru s ČTK na svůj triumf v roce 1994.
Věřil si, i když předtím na olympiádě v Lillehammeru skončil „jen“ sedmý a třináctý, což tehdy bylo zklamání. „Byla to nezdařená olympiáda,“ hodnotil Sakala i s odstupem času. „Před lety jsem ale měl vnitřní tušení, že to dobře dopadne,“ zopakoval. A důvod byl zřejmý - lety miloval. „Strašně. Kdyby to šlo, tak bych jenom létal.“
Na letech Sakalu motivovalo, že skokan překonával sám sebe. „Respekt z rychlosti, z výšky, z nárazu větru. A na mamutu je všechno dvojnásobné. Je to o maximální koncentraci. To mě vždycky bavilo. Vždycky jsem se těšil,“ řekl.
Zlatý závod, v kterém v náročných větrných podmínkách skočil 189 a 185 metrů, absolvoval ve stresu. „Všechno tak nějak splynulo. Průběh si ale ani pamatovat nemusím, protože mi to vždycky někdo připomene nebo to někde zahlídnu.“
Jaroslav Sakala
Planický můstek prošel od té doby rekonstrukcí a už se na něm létá přes 250 metrů. „Je to zážitek sledovat,“ uvedl Sakala. Když ale pod můstek přijel po letech poprvé v roli trenéra, zažíval nepříjemné pocity. „Pohled kouče je jiný než skokana, a když jsem to viděl z boku, tak jsem měl jako trenér hrůzu,“ přiznal.
Šampionát v Planici si ujít nenechá, ostatně jako všechny jiné skokanské závody. Bude se dívat doma v televizi. „Mám slovinskou, českou i polskou a kde je přenos, tam mám skoky puštěné. Natáčím si to a dělám analýzy.“
Letos bude mít o důvod víc se dívat. V reprezentaci je i jeho syn Filip. „Jsem hrozně rád, že dělá sport a o to víc, že dělá stejný sport jako já. Jsem rád, že tam je, že má lety rád jako já, že se na to těší,“ řekl.
Rady čtyřiadvacetiletému Filipovi nedává. Dříve to zkoušel, měl syna i s sebou ve Slovinsku, kde pracoval. „Ale znáte to, otec a syn, nefungovalo to, jak bychom si oba přáli,“ řekl trojnásobný medailista z mistrovství světa ve Falunu v roce 1993. Filip Sakala se tehdy vrátil domů a skokansky jde vlastní cestou. „Když mě nepožádá, tak se do toho nemíchám. Sleduju ho a držím mu palce,“ konstatoval Sakala.
Filip Sakala jen nevěřícné zírá na výsledkovou tabuli.
Jednou ale třeba vychová svého skokanského následovníka. Předloni se po osmi zimách vrátil trénovat do Frenštátu pod Radhoštěm. „Nemusel jsem, ve Slovinsku jsem měl smlouvu na neurčito, ale táhlo mě to domů. Máme tady okolo třiceti skokanů v klubu, deset v juniorském věku a zbytek začínající mládež,“ uvedl.
Děti k olympijskému medailistovi z družstev vzhlíží a zároveň poznávají na vlastní kůži, že k úspěchu vede tvrdá práce. „Nedělám to proto, abych byl jejich kamarád, ale aby pochopili, že jsem ten, kdo jim může kariéru nastartovat. Jsem rád, že tuhle možnost mám. Je to na delší dobu, ale myslím, že to je dobrá cesta,“ konstatoval Sakala.
