Habry, habry, habry... Habrový potok
Navázat kontakt s Habrovým potokem není úplně snadné a začíná to vlastně hned při detekci jeho počátku. Zaměřit prameniště potoka mi připadá hodně důležité: když jdu podél potoka, nejednou se mi podaří identifikovat se s ním do té míry, že si – v jeho zastoupení – kladu člověčí existenciální otázky typu „kde jsem tu vzal, odkud přicházím, kam jdu“ a velmi mne to zajímá. Ne že by se nevědělo, kde je pramen Habrového potoka. Zeměpisnými souřadnicemi je to celkem jasné, hůře se to popisuje. Habrový potok prosakuje k povrchu v neobydleném území. Nedoveze vás tam ani autobus. Nejbližší autobusová zastávka je Zelený kříž na lince z Berouna do Broum nebo do Skryjí. Je uprostřed širých lesů, samozřejmě na znamení. Nejbližším obydlím je samota Varta (bývalá Hudlická myslivna), ostatně říká se tam U Habrového potoka, ale je to mezní terén, o prameniště se tu dělí Habrový potok s Dibeřským. Někteří autoři lokaci vztahují ke tři kilometry vzdálenému Karlovu, osadě, která je Habrovému potoku v čase a místě jeho počátku zcela ukradená. O něco výstižnější je umístění pramene „na úpatí Krušné hory“, ale přestože ani to není úplně přesné, alespoň to podchycuje genetické prostředí potoka.
V nitru kopců mezi Krušnou horou, Velízem a Vraní skálou probíhá věkydlouhé drama vody a kamene. Dělení vod do potoků se děje vskrytu, na povrchu se jako rozhodující vrch jeví být Čihátko – Velké a Malé, od něhož se potoky roztékají do všech světových stran. Na sever – ze sedla mezi Krušnou horou a Velkým Čihátkem – vyráží potok, který dostal jméno Habrový a uhájil si ho až ke svému ústí do Berounky.
Vodu začíná ukazovat pod křižovatkou silničky od Hudlic se silnicí z Roztok do Zdic. Razí si cestu lesem, občas se rozčvachtá do šíře, jindy se ukázněně zařízne do tvrdšího podloží, někdy vodu schová pod zem, ale jakmile ji zase ukáže, proudí.
Místy se podél něho dá jít lépe, místy hůř, často ho musím kvůli hustě rostoucím stromkům přeskakovat, když se rozleje, bořím se. U dřevařské cesty, kterou podtéká, mě tři pánové, co tam byli na procházce, upozornili na pomníček, který jsem sto metrů zpátky minula. Údajně je na pravém břehu potoka, vracet se už nechci, tak snad někdy příště.
A teď to ale. Podle mapy má Habrový potok dvě pramenné větve, obě jakoby „objímají“ prastarý strážní prostor, podle něhož se tu široce vyskytuje pomístní jméno „Varta“. Dnešní "vandrovník" na toto pojmenování narazí nejspíš na parkovišti u rozcestníku „Na Vartě P/ 507m“. Na naučné ceduli se zde píše, že Varta se nazýval les, „kde se dříve držívala stráž nad cestou k posvátné hoře Velíz“. Inu, zřejmě v dobách, kdy tu žádný les nebyl. „Varta“ se jmenuje i zmíněná samota, na dohled od parkoviště, ale historicky je vartovní lokace až pod Velízem, kde jsou dochovány názvy Na vartě (dnes v lese) a Za vartou (dnes v louce poblíž Lučního/Kublovského potoka).
Vartovat v těchto místech bývalo zřejmě hodně důležité a to nejen k střežení cest, ale i k vyhlížení lovné zvěře. Ostatně svědčí o tom i názvy Čihátko a Čihadlo, což je les, v němž se obě Čihátka nalézají. Každopádně je Varta místo, na němž stojí za to na chvíli se zastavit a nastražit smysly. Od parkoviště se sem dá dojít prakticky po rovině a když tu nebyl les, musel tu být dobrý rozhled. Přímo před „vartujícím“, dnes tedy spíše pocestným, se rýsuje Velíz, zalesněný kopec obklopený rozlehlou loukou, a stranou jsou přes luka vidět kopce nad Úpořským potokem. A kdyby „vartující“ neměl za zády les, mohl by dohlédnout k hřebenu Krušné hory (je vidět z vyhlídkového místa na naučné stezce kolem Velíze) i – přes „Širokou louku“, dnes ovšem les – na náhorní planinu mezi Kublovem a Karlovem. Dá se odtud dojít nejen na Velíz (po žluté), ale také – pod Velízem – do Kublova a – rovně – do Broum.
Zprvu by mě bývalo ani nenapadlo zahrnout do toulek podél Habrového potoka i Velíz. Jenže : „… potok Habrový má svůj původ pod památným vrchem Velisem, jenž tvoří jeden z uzlů pohoří Krušného.“ (Uvedeno v knize Zhoubná povodeň v Čechách 25. a 26. května roku 1872, vyd. F. Skrejšovský v Praze 1872.) To jsou věci!
Po několika výletech, strávených prodíráním houštinami, čvachtáním v bahně v lese mezi stromy, přeskakováním strouh s vodou i bez ní, jakož i procházením zarostlých koryt – ach, a též konzultací s náhodně potkaným lesním dělníkem – docházím k poznání, že Habrový potok je s Velízem spojen vymakanou sítí umělých strouh, z nichž ta hlavní (na mapě zakreslena jako občasný tok) je u silnice z Roztok do Zdic zaústěna do přírodního potoka, který si sem razí cestu lesem od křižovatky poblíž samoty Varta. Proč tu ty strouhy vznikly – jestli ještě za Fürstenbergů za účelem navýšení přídělů vody do Habrového potoka nebo později jako meliorační opatření k odvodnění lesa a luk pod Velízem – těžko říci. Všechny jsou suché, jen v té hlavní se občas drží stojatá voda. Velíz však své vody odevzdává především Kublovskému potoku a trochu snad i přítokům Úpořského potoka z polí a luk, kde se říká K Hudlicům.
Hlavní starostí Habrového potoka na jeho prvních kilometrech je vypořádat se nějak s Krušnou horou. (V jejím nitru musí být zajímavý život spodní vody – ostatně při ražbě dolů vždy představovala problém.) Svědomitě ten železný kopec obtéká, nejdřív na severozápad, pak na severovýchod, po každé straně má jiný typ krajiny. V místě, kde k němu přichází to umělé koryto, má už dost vody, pilně ji sbírá ze svahů rodného sedla, i vyhloubené údolí – v lese to sice není moc vidět, ale nad pravým břehem se mu zvedá svah Krušné hory, zatímco k levému se mu svažuje rovinatá planina, jejíž podobu lze vytušit z krásné louky pod samotou Habrový Potok – bývalou cihelnou, posléze myslivnou, dnes privátním obytným objektem. Do chatové osady vtéká s náležitým potočním sebevědomím. Bude ho potřebovat. Čeká ho rybník na Karlovském potoce a velké, vážně veliké věci.
Wanda Dobrovská
Od Třebnušky k Berounce
Lom Třebnuška je pro Zbirožský potok poslední tvrdý střet s civilizací. Zbirožák nabývá sebevědomí. Kromě Koželužky mu tu ve vlhčích časech přivádí další vodu drobné, spíše občasné vodoteče zleva i zprava.
Wanda Dobrovská
Křest Zbirohem
Dospěli jsme - já a potok - společně do Zbiroha. Tak co, potoku? Už konečně víš, kdo jsi a kam patříš?
Wanda Dobrovská
Potok mezi Kařezem a Zbirohem
Ne, procházku tudy určitě nenavrhuji, leda že byste nezačínali v Kařezu, nýbrž v přilehlé osadě Borek a šli po modré. Já ovšem jdu podél potoka a rovnou předesílám, že je to dost neinspirativní putování.
Wanda Dobrovská
Kařezské rybníky
Kařezské rybníky jsou přírodní památkou. Přírodní památkáři jsou možná rádi, že turisticky lokalitu nelze moc uchopit, protože ptactvo, které zde žije, má alespoň klid. Plocha rybníků je obrovská – bezmála 70 hektarů.
Wanda Dobrovská
Potok od Sirské hory
Sirské hory jsou tu dvě, vzdušnou čarou čtrnáct kilometrů od sebe. A vlastně ani ten potok není jen jeden. Mateřská Sirská hora posílá vody do všech světových stran. K jihovýchodu se rodí potok, jemuž dali lidé jméno Zbirožský.
Wanda Dobrovská
Úpoř
Úpoř je pěkná lokalita na konci světa. Nebývalo tomu tak vždycky. Po potoce se plavilo dříví, byly tu průmyslové provozy a nitro údolí bylo obděláváno. Dnes se tu zčásti chalupaří, zčásti hospodaří.
Wanda Dobrovská
Po potoce od Bušohradu k Broumům
Až k lesní studánce „U bídy“ se dá jít po cestě paralelně s potokem – akorát pozor, není to značená cesta a myslivec, který si kdesi v hloubi hvozdu trénuje mušku nebo vskutku něco loví, o vás nemusí vědět (stalo se mi na podzim).
Wanda Dobrovská
Míza neboli Oupořskej
Projít si Úpořský potok od pramene k jeho ústí do Berounky není jednoduché ani pro ty, kdo v některé z blízkých vsí bydlí. Ne že by protékal takovou divočinou, cest k němu a podél něho je dost, ale náročná je logistika.
Wanda Dobrovská
Habrový potok - finále
Hustá zástavba, zámek, oppidum, bývalá hvězdárna, sklárna, výletní restaurace Tomáše Hanáka, to je Nižbor. Potok? Ach, jistě, ten tu taky někde teče.
Wanda Dobrovská
Byly habry, byly
"Ale, ale, copak to tu máme?“ diví se Habrový potok, když se mu v údolí za chatovou osadou kolem bývalé novojáchymovské hájovny začíná hromadit voda.
Wanda Dobrovská
Šárecký potok
Oddělen od Litoveckého, nemá Šárecký potok pramen. Začíná za výpustí vodní nádrže Džbán a rovnou vtéká do přírodní rezervace Divoká Šárka.
Wanda Dobrovská
Studánka utajená
Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.
Wanda Dobrovská
Potok Scharka
Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...
Wanda Dobrovská
Na tom bělohorským mostku
Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!
Wanda Dobrovská
Na břevských blatech
Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.
Wanda Dobrovská
Potok ne ledajaký
Podél Litovicko-Šáreckého potoka jsem vyrazila před dvěma lety s úmyslem projít ho i se všemi jeho přítoky. Teď jsem asi v jeho polovině, v důležitém místě, kde se z Litovického stává Šárecký. Čas podat zprávu z cesty.
Wanda Dobrovská
Jakobikirche u Fuchsbergu
Kostely a kostelíky zasvěcené sv. Jakubovi jsou na svatojakubské cestě pro poutníka něčím na způsob zadostiučinění. V Čechách mi to moc nefungovalo, všechny svatojakubské kostely, kolem nichž jsem procházela (Zbraslav, Beroun, Ledce, Kladruby), byly zrovna v čase, kdy jsem se tam zdržovala, zavřené. Sekundárně to zafungovalo jen v Praze, to jsem ovšem byla na zahajovacím koncertě letního varhanního festivalu a na následném setkání hostů v refektáři jsem se o tom, že se za pár dní chystám vyrazit na další část pouti, zmínila před bratrem Oldřichem a on mi dal požehnání na cestu.
Wanda Dobrovská
Z Přimdy do Přimdy
Takhle mělo totiž původně vypadat moje letošní putování: mínila jsem dojít podél řeky Pfreimd, která pramení na českém území jako Kateřinský potok, až do města Pfreimd, kde se stejnojmenná řeka vlévá do Náby. Česká Přimda je sice německy Pfraumberg, ale je to pořád Přimda, stejně jako Pfreimd, a tak by to byla cesta z Přimdy do Přimdy.
Wanda Dobrovská
Po Norimberské cestě
Touha jít cestou, kudy chodili naši předkové, mě tentokrát, přinejmenším na čas, úplně odvedla od mezinárodní I24, která posílá poutníka z Kladrub přes Sedmihoří do Hostouně a dál na Bělou nad Radbuzou.
Wanda Dobrovská
Mlýnský potok zvaný Ounětický
„...týž potok by měl slouti Kněžoveský neb svůj počátek v Kněžovci béře, chybně podle mlynářského způsobu Ounětickým jej nazývají. On je ale také Statenický a Duchomeřický atd. Kde se člověk zrodí, na svět přijde, tam se pokřtí a své jméno obdržuje, také strom, kde vyroste, od toho místa své jméno béře.“
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 36
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 564x