Stojím v autosalonu Škody a před sebou vidím nový Enyaq. Zbrusu nové, plně elektrické SUV se přede mnou blýská v celé kráse. „Dojděte k němu,“ našeptává mi hlas po boku. Udělám osm, deset kroků, vyhnu se několika dalším vozům a stojím u něj.
„Podívejte se dovnitř,“ radí hlas. Vezmu za kliku, ale dveře se neotevřou. „Ne, dovnitř se podívejte.“ Teprve v tu chvíli pochopím. Vnořím obličej do skla dveří a prolnu se dovnitř vozu. Je dokonalý. Infotainmentový systém v palubní desce šlape na plné obrátky. Přiblížím se k dokonalé textuře povrchu volantu. „Zvětšíme?“ ptá se hlas.
Zvětšíme.
Elektrická škodovka se kolem mě nafoukne. Volant už je velký jako lodní kormidlo. A roste dál. Růst se zastaví až v momentu, kdy přede mnou trčí plynový pedál jako surfařské prkno.
Zmenšíme. Za pár vteřin je Enyaq velký jako angličák. Instinktivně ho překročím.
Jako bych nevěděl, že jsem i s celým autosalonem ve virtuální realitě. Konkrétně v operačním systému Virtuplex OS, který v Horních Počernicích provozuje firma Virtuplex. Celý autosalon se rozprostírá na ploše téměř jednoho tisíce metrů čtverečních – je stejně velký jako prázdný sklad, v němž se celé kouzlo odehrává.
Já mám na sobě brýle na virtuální realitu a batůžek s počítačem, díky němuž můžu chodit po prázdném skladu zcela volně a současně se tak pohybovat i ve virtuálním prostoru. Jsou identické. Když tady bude ve virtuální realitě dům s dvacet metrů dlouhou stěnou, tak ho prostě fyzicky obejdu. Když tu bude kancelářský komplex, prochodím si ho v reálné velikosti.
Martin Petrovický a Pavel Novák založili Virtuplex před dvěma lety. Od té doby se jejich tým rozrostl na sedmnáct lidí a jejich první uzavřený rok skončil na 10,5 milionu korun obratu. Druhý končí za tři měsíce a podle zakladatelů zase o něco vyrostou. Ne na trojciferná čísla, ale vyrostou.
Mezi jejich zákazníky patří jak Škodovka, tak Česká spořitelna a mnoho dalších klientů, mezi nimiž nyní hrají prim developeři a jejich architektonická studia. Autosalon Škody, jímž jsem ve virtuální realitě procházel, tak zdaleka není jediné prostředí, v němž se klienti Virtuplexu ocitají.
Developeři a architekti tu procházejí skrze modely svých kancelářských či nádražních budov, stejně jako koncepty hyperluxusních vil. „Jsou tu i lidi, co čtou Forbes a staví si domy, které si tu před realizací projdou ve virtuální realitě,“ říká Novák. „Není to už jen pro obří firmy a jejich velké projekty, ale i pro soukromé, byť ne úplně běžné stavby,“ doplňuje jej Petrovický.
Celou tuhle říši za zrcadlem, respektive za čočkami virtuálního headsetu, už Forbes popsal. Koronavirová krize ale mezitím misi Virtuplexu využívat virtuální realitu v B2B segmentu v ledasčem zkomplikovala.
„Předsevzali jsme si seznámit trh s možnostmi, které tato technologie má,“ říká Petrovický. „Covid nás však trochu zbrzdil, protože dávat si headset těsně nad dýchací cesty v době běsnící pandemie může být pro někoho nepříjemné,“ dodává.
Proto firma začala hledat jiné cesty. A nezůstala jen u toho, že když si teď nandavám headset na hlavu, chrání mě speciální maska, a veškeří avataři ve virtuální realitě mají pro klid duše na ústech roušky. Petrovický s Novákem šli dál – a ve světle koronavirové krize akcelerovali svou vznikající myšlenku vzdáleného připojení.
A tak vznikl jejich nejnovější vynález. Kufr.
Leží před námi na stole a vypadá jako přesně to, čím je – jako cestovní kufr s kolečky. Důležitý je ale jeho obsah. Uvnitř se totiž nachází superpokročilý notebook specifikace VR Ready s grafickou kartou RTX 2080 a prvotřídní headset od Hewlett Packart.
Plus dva ovladače, jimiž může ve virtuální realitě architekt při konzultaci s developerem kupříkladu v návrhu domu posouvat vybavení místnosti. A když si designér automobilů vzpomene, že by chtěl přímo ovládat třeba infotainmentový systém, přibude v kufru ještě zařízení na snímání rukou.
Vzhledem k omezením cestování a sociálnímu distancování umožňuje tenhle „kufr“ pracovat klientům na dálku tak, aby se ve virtuální realitě setkali stejně, jako by spolu vedli poradu v jednací místnosti své firmy.
„Na jednom konci bude třeba tady u nás developer, na druhém konci jeho architekt, kterému pošleme kufr, a oba se okamžitě potkají ve VR bez nutnosti znát jakoukoliv technikálii, která se virtuální reality a Virtuplexu týká,“ dodává Novák. Přitom tohle všechno, co se v kufru nachází, bez problému rozjedete i přes 4G hotspot na smartphonu.
„Jediná překážka v tom, aby už dnes měli kufr všichni naši klienti, vězí v nedostatku komponentů,“ říká Petrovický. Koronavirová krize zvýšila po hardwaru poptávku zcela bezprecedentně. Několik „kufrů“ už je však v oběhu, dodává Novák.
„Testuje ho Škoda Auto a probíhá komunikace mezi architekty a developerskými headquarters,“ říká o firmách, které nemůže jmenovat. „Hlavní využití vidíme v následujících měsících u bankovního sektoru a návrhů jejich poboček, u developerů, architektů a v neposlední řadě retailu.“
Už nyní je systém plně funkční. Když si virtuální headset nasadím zpátky na hlavu, procházím se chvíli novou pobočkou Vodafonu a v dalším okamžiku jsem v kancelářích nadnárodní společnosti. Tu proskočím oknem do nejmenovaného fastfoodu a támhle se rozvalím na gauči supermoderního miliardářského sídla v Alpách, který stojí víc než celá tahle budova se vším vybavením dohromady.
Nejsem tam ale sám. Zatímco Pavel Novák chodí i ve skutečném světě vedle mě a ukazuje mi, jak může architekt přesouvat a upravovat jednotlivé komponenty svého návrhu, Martin Petrovický sedí v kanceláři několik metrů od nás. Stejně tak by se přitom mohl připojit třeba z Abú Dhabí, ale ve virtuálním prostoru se pohybuje s námi.
„Na dálku můžete konzultovat se šéfem, který sedí někde v headquarters, a kolem sebe můžete mít v jediném virtuálním prostoru celý svůj tým,“ říká Petrovický a dodává: „Řekněme, že navrhujete novou pobočku mobilního operátora. Když máte hotové schůzky s projektanty, můžete pobočkou prohnat třeba padesát lidí a sehnat relevantní data o tom, co v ní funguje pro zákazníky a co ne.“
„Výhodou je, že se můžete výrazně víc odvázat. Když navrhujete prodejnu, tak si ji tady jednoduše postavíte v deseti verzích a projdete si je. Kdybyste je měl postavit fyzicky, tak už to taková legrace nebude,“ dodává Petrovický.
Jde to ale dál. Ve virtuálním prostoru se dají testovat i takové věci, jako je umístění zboží s nejvyšší marží tak, aby ho člověk viděl, když čeká, až přijde na řadu. A stejné je to třeba s pořadníkovým systémem.
„Lze zkalkulovat, o kolik vyšší tržby přinese nový design.“ Když je kupříkladu vyvolávací systém navržený špatně, vezme si člověk pořadové číslo a jde čekat před prodejnu. A to samozřejmě nikdo nechce. Kýžené je, aby si klient vzal pořadové číslo a šel si prohlížet produkty v prodejně. A přesně takové věci se nasimulují přímo tady.
Ve zdejší simulované realitě se také dají dělat zátěžové testy pracovníků, kteří jsou najímáni na rizikové práce. Virtuplex už ostatně využívají třeba společnosti, které se zabývají výškovými pracemi. Tady mají možnost si pracovníka proklepnout předtím, než by ho poslali na vysílač a pak pro něj museli posílat vrtulník.
Tohle všechno a ještě víc ve Virtuplexu pokračuje, pandemie nepandemie. Co k tomu všemu ale přibylo, je kufřík. Kufřík, který je jednou z mála věcí, se kterou v této podobě autoři Virtuplexu Petrovický a Novák na samém počátku nepočítali.
Kufřík, se kterým se ve virtuální realitě Virtuplexu pokračuje v krasojízdě – i když jsou zúčastnění desítky, stovky či tisíce kilometrů daleko od fyzické haly v Horních Počernicích.
