Dva ekonomové nad kávou: Stát je v zuboženém stavu

Miroslav Zámečník a Radovan Vávra diskutují o stavu ekonomiky po roční kovidové náloži

Vlastně to byl tak trochu experiment: Posadit ke stolu dva ekonomy, kteří se dobře znají, a tudíž si před sebou nebudou brát servítky, a dát jim jedno téma. Stav české ekonomiky po roce zmítaném koronavirovou nákazou. Investor Radovan Vávra, bývalý ředitel Komerční banky, který poslední rok psal pro Neovlivní.cz zasvěcené glosy a analýzy, se chopil role moderátora. Za partnera k debatě si vybral Miroslava Zámečníka, člena Národní ekonomické rady vlády (NERV), jejíž činnost kabinet obnovil právě v reakci na covid-19 a jeho dopady na ekonomiku.

Zámečník byl mimochodem u toho, když se připravovaly jiné balíčky protikrizových opatření po velké finanční krizi v letech 2008–2009. Těch káv si nakonec museli pánové dát víc, protože od rozboru nefunkčního státního aparátu je to jen kousek k Elonu Muskovi a od něj zase k Číně, k fiasku s výběrem čtvrtého mobilního operátora a odtud už jen krůček k blížícím se Vánocům. Došlo i na jedno přání pod stromeček. Ne, nebude řeč o lepším HDP, ale o pokoře.

Listopad 2020 s sebou nese jedno zcela nové výročí. K datu 17. 11. 2019 vystopovali čínští epidemiologové první případ virové nákazy, kterou se svět posléze naučil znát pod názvem SARS-CoV-2, způsobující onemocnění covid-19. Nový koronavirus změnil svět možností, jak jsme ho znali, na svět zákazů a nařízení, v jakém se stále učíme žít. Co všechno změnil v Česku? Co jsme se dozvěděli o sobě samých, o vládě, úřadech, institucích, o fungování ekonomiky? Na to hledali odpověď během rozhovoru pro Neovlivní.cz dva ekonomové – Radovan Vávra a Miroslav Zámečník.

Radovan Vávra: Nejradši bych začal úplně na samém začátku. U původu nového koronaviru. Protože spekulace o tom, jak celá tahle věc vznikla, neberou konce. Jak to podle tebe bylo – je covid-19 případem přenosu viru ze zvířete na člověka, nebo je to biologická zbraň, nebo je to únik z laboratoře?

Miroslav Zámečník: Úplně poctivá odpověď je, že nevím. Doufám, že to byl přenos ze zvířete na člověka následovaný sérií opožděných reakcí. Ne ve všech zemích. Třeba první epizoda v Číně: nejprve zatajování informací a pak velmi tvrdá opatření, jež se ovšem neminula účinkem a v Číně pandemii dostali pod kontrolu. Byť velmi tvrdým způsobem. Covid ale zaskočil země, které neměly připraveny pandemické plány, tak jako třeba východoasijské země, které zažily SARS. Mluvil jsem s Tchajwanci; oni obzvlášť pečlivě analyzují informace z Číny. Dívají se na to, o čem si lidé píšou na WeChatu, což je ekvivalent západního WhatsAppu. A zjevně zaregistrovali, že se ve Wu-chanu šíří něco virového původu, co způsobuje závažné onemocnění plic. Takže o nákaze věděli dříve, než byla oficiálně oznámena, a neprodleně aktivovali výborně připravené pandemické plány z dob SARS. Velmi podobné reakce jsme viděli v Singapuru. Jižní Korea také ukázala, že je schopná rychle zareagovat. Zajímavé je, že tyto země usilovaly vyhnout se tomu, co se potom stalo v Evropě, počínaje Itálií. Jinými slovy – těm velmi tvrdým lockdownům. Snažily se zachovat relativně normální život, ale udělaly kompletní rollout (rozšíření, pozn. red.) digitálních aplikací. Když se bavíme třeba o chytré karanténě, tak i Jižní Korea a Tchaj-wan, tedy země, které mají zcela prokazatelně demokratický režim, dokázaly trasovat efektivně. Zatímco Evropa a Spojené státy byly velmi nepřipravené.

Zajímavý příklad je Japonsko, které šlo trochu jinou cestou, ale také se tam snažili identifikovat ohniska nákazy. V případě Soulu to byla náboženská shromáždění, v Tokiu opakovaně případy barů. Takové to – karaoke bar, hlasitý zpěv, družné veselení se. To jsou mimochodem věci, u kterých by při dobrém vyhodnocování rizik muselo být zjevné, že jsme je ani neměli povolit. Myslím tím v létě, kdy se sem slétali lidé, protože Praha měla pověst party-townu, protože jinde prostě ta rozvolnění zdaleka nebyla na stejné úrovni.

Radovan Vávra: Oba jsme ekonomové, takže jak jsi popisoval ty odlišné způsoby, jak s tím vlády bojují, řekl bych, že to je obecný problém řízení rizika. Prostě buď tomu riziku rozumím fragmentovaně, jsem schopný to dát do nějakých jednotlivostí a pak nemusím na všechno jít s palicí. Anebo nejsem schopný to riziko řídit na úrovni jednotlivých prvků a jdu po těch velkých celcích. To je nakonec vidět u nás, kdy dneska sice PES je celorepublikový, ale přitom víme, že mezi regiony je významná diferenciace. A přesto se tváříme, že je celá republika jako jeden region.

Miroslav Zámečník: Pro mě je na tom zajímavé, jak PES hned na začátku ukázal, že tohle je země plná kibiců. I kdybychom té tabulce nerozuměli vůbec, stejně o ní budeme zapáleně diskutovat. Spousta lidí fantazíruje, vymýšlí divoké hypotézy, nerespektuje zásady. To by v té východní Asii nikoho nenapadlo.

Z ekonomického hlediska není až tak fascinující sofistikovanost toho systému, jako schopnost rychle zareagovat a přijmout správná opatření. Země jako Vietnam, která není ani na středním stupni rozvoje, se s tím dokázala popasovat exemplárním způsobem.

Radovan Vávra: Vietnam má půl mrtvého na milion lidí a my máme šest set mrtvých na milion lidí. Takže s tebou souhlasím, že narativ toho viru je primitivně jednoduchý a za mě uspěly jednak ty země, které uměly technologicky tu jednoduchou situaci řešit. A jednak ty země, které se nesnažily najít stříbrnou kulku. Které se nesnažily najít řešení pro sto procent případů, ale řekly: osmdesát procent je good enough.

Miroslav Zámečník: Český problém se jmenuje „opojení úspěchem z jara“. Udělali jsme přes léto, co jiní ne, a pravděpodobně to byla chyba. Můžeme se bavit o úplně anekdotickém příkladu klubu Techtle Mechtle, ale to nebylo pochybení jednoho podniku, to bylo systémové pochybení. Nerad to říkám, ale tohle přece museli epidemiologové vědět, už pro to měli dost literatury. Z různých paperů se daly destilovat podložené informace už někdy v květnu a upřímně nerozumím, jak se mohlo stát, že to epidemiologové pustili. Nebo jak se stalo, že jejich doporučení, pokud byla vydána, vláda nereflektovala. Protože ekonomický náklad je nezměrný, že jo. My dva tu nemusíme počítat, jak obrovský je z hlediska veřejných financí a ztráty ekonomického výkonu rozdíl mezi včasnou a pozdní reakcí.

Teda vlastně – já jsem to někdy v dubnu počítal. Vzorem byla Jižní Korea a trasování. Když to neumíš digitálně, dělej to manuálně, ale dělej to. Což by znamenalo rychle proškolit a najmout 1800 lidí, aby to proporcemi odpovídalo Jižní Koreji. Což se dalo dělat i systémem obdobným „aktivním zálohám“. Spočítal jsem návratnost téhle investice, vyšlo to asi jako půldenní ztráta ekonomického výkonu v Česku. I kdybychom to dělali velmi štědře, tak nás to vyjde na několik hodin českého HDP.

Radovan Vávra: To, co říkáš, jsme podle mě i my ekonomové strašně podcenili. Asi jsme si nikdo neuměl představit, že náš relativně sofistikovaný OECD stát s rozvinutou technologií nebude schopen zabránit masivní druhé vlně. Můj základní ekonomický scénář někdy ze začátku léta byl, že druhá vlna pochopitelně přijde, ale viděl jsem ji na desetinových číslech toho, co se v reálu stalo. A za mě? Těch devadesát procent jsme si udělali my sami. Upřímně vlastně ani nerozumím proč.

Miroslav Zámečník: No proč… Protože žijeme v zemi, kde jsou pravidla od toho, aby byla porušována. Plus: na jaře jsme nemuseli platit extrémně drahé školné v lidských životech. Systém se tehdy nezhroutil. Stálo to strašlivé peníze, takže my ekonomové jsme furt počítali likviditní mezery, jak valit do ekonomiky úvěry a podobně, ale nezvážili jsme třeba to, že je tu fragmentovaný systém hygien, kterému se docela obtížně velí. To není raketová věda, jenom prostá mechanika, jak správně propojit deset vzájemně spolupracujících součástek. Jenže v Česku nejsou dva dny žádná reakční doba. Koordinace vázla, takže ve výsledku spolu celý systém neuměl komunikovat. Což znamená, že když je potřeba, neumí zabrat. A pak tam evidentně hraje roli psychologie těch hlavních činitelů a jejich vzájemné interakce. To, zda má ministr zdravotnictví dostatečnou autoritu, aby začal na vládě řvát a prosadil svou.

Radovan Vávra: Viděli jsme.

Miroslav Zámečník: Viděli jsme, že neměl. Znamenalo to měsíc prodlení a ten se na exponenciále ale setsakra ukázal, že jo. To už jako bankéř umíš spočíst velmi dobře.

Pak je tu zároveň taková zvláštní snaha šetřit. Neudělat rychlá ekonomická opatření, abych nemusel platit. Protože pokud řeknu, že bary nebudou tuhle sezonu vůbec otevřené, musím zároveň říct: Já vím, kluci, že vám kazím byznys, ale já vám to odkompenzuju. Tak mi ukažte své finanční výkazy za loňský rok, vezmeme normální sezonu a já vám pokryju všechny fixy a půlku variabilu. Rakousko to teď udělalo. A není samo.

To, co řešíme pořád dokola, je vlastně příběh dvou křivek. Mnohem méně strmou má křivka, po níž se hýbe rozhodování a vytváření infrastruktury, kupříkladu kapacity testování, trasování, chytré karantény, zvlášť když akutní krizová fáze opadne a stát má najednou zdánlivě dost času. Reaguje se zpožděním, úředníci hrají své hry a exponenciálou šíření viru jsou všichni zaskočeni. A mezera mezi těmito křivkami se dá kvantifikovat penězi. Dá se vyčíslit vícenáklad, mezi tím, co musíš udělat, abys tu epidemickou křivku znovu zlomil, a tím, co jsi měl dělat, aby se vůbec nerozběhla. Abys nenaplnil kapacitu JIP, protože když hrozí zhroucení kapacit, tak už nějaký propočet nikoho moc nezajímá.

A do toho ti vstupuje v Česku politika, politikaření, koalice. My se třeba hned na začátku v NERV úplně unisono shodli, že potřebujeme udělat ekonomicko-epidemiologický model, že potřebujeme trasování a chytrou karanténu. Tehdy, na jaře, to byla dobrá a včasná rada. Ale nedošla naplnění. Pak byla shoda na dodávání likvidity odklady daní a tak. S co nejrychlejším doručením, aby nikdo nemusel běhat na pobočku banky a žádat. Hele – jednou o tom vznikne fantastická kniha. Zvlášť jestli se zapracuje alternativní historie „co by kdyby“.

Teď jsem tedy zvědavý, jak to bude probíhat před vánoční sezonou, protože je zjevné, že tlak je zase enormní. A že sice máme PSA a díky bohu za něj, ale už jsme ho porušili, protože Prahu jsme měli přednostně uvolnit. Čísla na to byla. V Česku teda není nenávist vůči pragocentrismu tak masivní jako v jiných zemích, znám takové, kde to hlavní město nemají rádi víc než u nás. Ale i tak ti musí být jasné, že dát úlevu Praze a zbytku země ne je neúnosné. To prostě nejde. V didaktické nadsázce: Praha zůstane zavřená jako odplata za první vlnu, kdy to bylo přesně naopak. Tehdy možná stačilo udělat lockdown ve středních Čechách a Praze a zbytek republiky mohl fungovat s menším dopadem na ekonomiku a psychiku.

Jak na tom tedy skutečně jsme? Co nám vláda lakuje na růžovo? A co nás čeká? Celý text najdete v tištěném časopise Neovlivní.cz. Předplácejte ZDE:

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com