IVO POSPÍŠIL

Z LUBLANĚ PŘES VÍDEŇ DO PRAHY (Ivan Cankar a jeho současníci). Iz Ljubljane preko Dunaja v Prago (Ivan Cankar in njegovi sodobniki). Ed. Alenka Jensterle-Doležal. Národní knihovna České republiky – Slovanská knihovna. Praha 2020. ISBN 978-807050-722-3.

Pražská Slovanská knihovna jako historická součást Národní knihovny České republiky – mimochodem nejlépe zásobená knihovna tohoto zaměření ve střední Evropě, ne-li v Evropě celé – se exponuje i jako badatelské pracoviště, organizátor mezinárodních sympozií a konferencí a je agilní i jako vydavatel vědeckých spisů, sborníků apod. Známé jsou například její publikace o východoslovanské emigraci v rámci československé tzv. Ruské akce, o Rusínech a Podkarpatské Rusi, ale také studie o jihoslovanském areálu. Právě k nim patří i tato kniha, kterou editovala pracovnice Univerzity Karlovy, docentka habilitovaná prostřednictvím Ústavu slavistiky na Masarykově univerzitě, původem Slovinka, která se zabývá zejména moderní slovinskou literaturou. Je to ona, která sborník uvedla českým a slovinským doslovem. V přehledné stati představila modernistu Ivana Cankara), slovinského spisovatele, dramatika a básníka, o němž psali účastníci pražského sympozia z roku 2018.

Kdybych se neostýchal, musel bych napsat, že stav české, ale i slovenské slovenistiky není nejlepší a vůbec zájem o Slovinsko a jeho kulturu – oproti konjunktuře 90. let minulého století, kdy například jen v Brně studovalo tento jazyk a literaturu čtyřicet studentů (slovenistika jako samostatný obor byla tehdy na univerzitách v Praze a v Brně) – kromě lektorátů držených vlastně do značné míry smluvně a finančně slovinskou stranou se – až na řídké výjimky, které jsou tu představeny – se slovinskou literaturou zabývá málokdo – jsou tu překladatelé, lektoři. Oproti 19. a první polovině 20. století, tedy Rakousku-Uhersku, kdy jsme patřili do jednoho státu, a první Československé republiky je to zřetelný pád.

Slovinské věci se dnes nestudují jako zvláštní obor, ten postupně zanikl jak v Praze, tak v Brně, nebylo ho možné při dnešních zásadách hlavně z finančních důvodů udržet. Takže existuje jako více či mně přítomná součást širších programů, ať už se jmenují jakkoli, třeba balkánská a jihoslovanská studia. Zde to má ještě jeden háček: Slovinci tradičně nechtějí být považování za balkánskou zemi a v 90. letech, kdy měli jako jediní z postsocialistických zemí bezvízový styk s USA, rádi zdůrazňovali, že leží zjevně na Západě, byť jejich jazyk je zjevně jihoslovanský, stejně jako bulharština, makedonština, srbština, chorvatština nebo nověji bosenština.

Faktem je, že Slovinsko je střední Evropa, ale i Balkán, tu přítomnost v Jugoslávii nelze ignorovat, stopy tu zůstaly, nic z dějin nelze zcela retušovat a tragické události počátku 90. let 20. století se jistě časem opět stanou předmětem nezaujatého výzkumu. Země, která po roce 1867 patřila k Předlitavsku, stejně jako Země Koruny české, projevila i ve svém národním obrození, jež začalo podobně jako české a dílem i slovenské, dost energie a vůle a česko-slovinské styky, podobně jako slovensko-slovinské, byť možná ne tak výrazně, jsou obrovským tématem. Historky o tom, jak se v jedné laibašské hospodě (Laibach, také Leibach – německé označení Lublaně, latinské město Julia Emona, k česko-slovinským vztahům patří i to, že ji roku 1270 nakrátko dobyl Přemysl Otakar II.) Karel Hynek Mácha (1810-1836), básník a milovník cestování, opil se slovinským romantikem Francem Prešernem (1800-1849), jeden autor Máje (1836), druhý básně Křest na Savici (1835), jsou příznačné. Máchův kult je u nás dnes slabší, nejsem si jist, jak je to se Štúrovým kultem na Slovensku, a nerad bych se svým úsudkem mýlil.

Přes všechny řeči o blízkosti apod., jak to u nás bývá, se pro poznání Slovinska v našich zemích dělá stále málo. Kdysi jsem byl očitým svědkem – na jedné nejmenované vysoké škole v jednom nejmenovaném středoslovenském městě – pokusu o vybudování velkého filologického pracoviště s komplexním studiem slovanských jazyků a literatur, kde by byla také silná slovinština, ale pokus byl brzy zlikvidován. Nepodařilo se to trvaleji vlastně nikde a to jistě není úspěch.

Z českých slovenistů posledních desetiletí připomeňme jen již zvěčnělého Brňana Viktora Kudělku (1929-1918) a pražskou Miladu Nedvědovou (nar. 1950), také komplexního slavistu a balkanistu Ivana Dorovského (nar. 1935), jenž se v Brně zasloužil o zřízení slovinského lektorátu, a jeho žáky, často překladatele a literární kritiky.

A nyní, vraceje se k sborníku na počest Ivana Cankara, musím konstatovat, že sympozia, z něhož vzešel a které bylo česko-slovinské, se zúčastnili toliko dva slovenisté, resp. slavisté z českých zemí – kdo nevěří, ať na internet běží (sama editorka, která je původem Slovinka, a Aleš Kozár, překladatel a literární historik, původně bohemista, z Univerzity Pardubice, autor jediného česky psaného příspěvku). Nelze pominout ani činnost docentky Jasny Honzak Jahić v Praze a dalších lektorů slovinštiny v Brně a Bratislavě. Škoda, že autoři tu nemají, jak je dnes běžně zvykem, nějaké kratičké medailonky, aby i neznalí věděli, kdo je kdo.

V tomto formátu by bylo asi nefunkční vyjmenovávat autory a jejich příspěvky, zvláště když jsou v podstatě – až na jeden – jen slovinsky s anglickými abstrakty; proč tu není čeština výrazněji, nevím, proč tu nejsou účastni i jiní čeští, slovenští nebo středoevropští slovenisté a slavisté, kteří se podíleli a podílejí na česko-slovinské vzájemnosti – také ne. Někteří z autorů působili na více místech, třeba ve Vídni, Lvově, třeba Janja Vollmaier Lubej napsala knihu o současné ukrajinské literatuře, tedy jsou tu přítomni i slavisté v širším slova smyslu, např, lublaňský komparatista Matic Kocijančič, básník a překladatel Primož Repar (nar. 1967), do roku 2015 manžel slovenské a slovinské poetky Stanislavy Chrobákové Repar (nar. 1960), jehož básně k nám překládal už zmíněný Aleš Kozár, přispěl studií o Cankarově próze Paní Judita. Mezi autory najdeme i jména známých slovinských literárních vědců a lingvistů (poslední oddíl je věnován Cankarovu jazyku), např. Andreji Žele, je tu slovinský akademik Marko Jesenšek, Denis Poniž, lidé z univerzit v Lublani i Mariboru a slovinské akademie věd a umění aj. Když půjdeme k pramenům, zjistíme, že Češi překládali a přeložili z Cankara skoro vše podstatné již za Rakouska-Uherska a první Československé republiky (např. Dům Marie Pomocné r. 1911, Paní Judita 1918, Českoslovanská sociální demokracie vydala z Cankara roku 1907 knihu Na příkrých cestách, komedie ve čtyřech dějstvích Pro blaho národa, která vyšla česky poprvé 1911, se znovu objevuje 2010, za první republiky se vydával i slovensky), což kontrastuje s počty překladů dnešních. Máme přitom dobré překladatele – Kozár byl zmíněn, brněnský Petr Mainuš, Libor Doležán, připomeňme svazek Slovinské drama dnes z roku 2009 vydané péčí nakladatelství Větrné mlýny aj., ale slovinština a slovinská literatura by si zasloužily samostatný studijní program a především vyšší akademické šarže českých a slovenských slovenistů a celkově větší oficiální podporu, více českých a slovenských pohledů na Slovinsko, více českých a slovenských i jiných účastníků na konferencích, zvláště když se konají v Praze. O to více to mrzí, když víme, kolik úsilí věnuje Slovanská knihovna se svým ředitelem Lukášem Babkou vydávání vědeckých publikací o slovinské literatuře (např. Prešeren roku 2000, Kocbek 2007).

Doba je těžká a staví před nás zcela jiné úkoly: jak přežít, najít novou životní filozofii tváří v tvář kataklyzmatům, která tu už jsou a která ještě přijdou, nicméně kultura, literatura a mezinárodní vztahy nejsou ani za těchto okolností zanedbatelné, mohou hrát i důležitou mobilizující roli. Zvláště když jsme konfrontováni s úvodním proslovem slovinského velvyslance v ČR Leona Marce, kde jmenuje knihu Franka Wollmana Slovinské drama, které vyšlo v Bratislavě roku 1925 a kterou Wollman potom, již jako profesor Masarykovy univerzity v Brně, vydal v souboru Dramatika slovanského jihu (1930) – slovinsky vyšlo docela nedávno (2004, přel. Andrijan Lah; když jsem s A. Lahem, nar. 1934, v Lublani hovořil, prohlásil tuto knihu za zakládající dílo slovinské teatrologie)).

S více než dvaceti lety česko-slovinské vědecké spolupráce za zády mohu vyjádřit lítost, že sympozia a jeho publikačního výstupu nebylo využito více, aby se předvedla celá šíře česko-slovensko-slovinské problematiky. Nutno nicméně poděkovat editorce a organizátorce a všem, kteří se na vydání podíleli, a Slovanské knihovně za tento počin, ale je to z uvedených důvodů zčásti nevyužitá příležitost.