Chlapi mlčky seděli, byli rádi, ale hlavou se jim víc honilo, co všechno je potřeba ještě nachystat. Už ráno totiž odjížděl závodní truck Iveco, který s takovým úsilím a vášní vypiplali, i s veškerou technikou do Marseille, aby se pak přeplavil na start Rallye Dakar 2021. A tak se zvedli a znovu se dali do práce.
„Všichni jsou to nadšení kluci, kteří to dělají z radosti a lásky. Nemusím je do ničeho nutit a přesvědčovat,“ cení si šéf Valtr Racing Teamu.
Kde se vzal nápad postavit vlastní tým?
Naposledy jsem jel v roce 2017 s Bonverem Africa Race, a protože jsem věděl, že se nechystá žádná stavba auta, říkal jsem si, že bych se možná podíval po něčem svým. Dostal jsem nabídku na rozestavěné auto od Martina Macíka staršího, tak jsem se na něj byl kouknout. Líbilo se mi, auto jsem si koupil a postavil jsem si vlastní tým na základě zkušeností ze tří předchozích týmů, kde jsem si auta pronajímal.
Ale pokud vím, nikdy jste vlastní tým a starosti s tím spojené nechtěl.
Získal jsem zkušenosti, jak to v týmech funguje, a všude bylo něco dobré i něco špatného. Chtěl jsem mít kolem sebe partu nadšenců a nikoliv lidí, kteří se tam třeba jen chtějí podívat, a tak to vydrží.
Jaroslav Valtr
I vy to děláte z nadšení, nebo vás ženou závodní ambice?
Mám vyzkoušené, že když jdou do toho lidé srdcem, přijdou i lepší výsledky. Naopak když to bylo z donucení, přicházely chyby. Teď je v našem týmu parta dvanácti lidí, kteří do toho jdou po hlavě. Bojují a jsou ochotní pro to udělat cokoliv. Mně samozřejmě zajímá sportovní výsledek, ale především jsme si řekli, že odvedeme dobře práci a ten výsledek se dostaví. A myslím, že bude dobrý.
Co obnáší vybudovat tým?
Každý chce mít auto podle svých představ, takže jsme ho dva roky upravovali a teď jsme s ním maximálně spokojení. Řešíme ještě, jestli automatickou převodovku nebo manuální. Zůstali jsme u manuální a na Dakaru budu bedlivě sledovat automatické převodovky, co přinesou za plusy. Vůbec to teď nedokážu vyhodnotit. V Saúdské Arábii je nějaké klima a nedokážu říct, co je lepší. Všichni tvrdí automat, já jsem proti automatu asi dvakrát závodil a vždycky jsme ho přejeli. Potřebuju ho tedy vidět na vlastní oči.
S kamiony jste začínal v Liazu u Macíka, pak jste řídil Tatru bez čumáku v Buggyře, s čumákem u Vrátného a teď Iveco. Můžete to porovnat?
Iveco má ty nejlepší vlastnosti ze všech tří aut, se kterými jsem dřív závodil. Je pohodlné jako Phoenix, dokáže skákat jako liazka a má výborný výkon jako Bonverka. Myslím, že to bude dobré. To, co začal De Rooy, mělo hlavu i patu, je to správná cesta.
Jak byste tedy Iveco popsal?
Je to třináctilitr, což je povinnost, má kolem 1 100 koní a krouťák asi 4 500, což je takový základní parametr. Auto je perfektně odladěné podvozkově a bezpečné tím, že člověk sedí dva metry za přední nápravou, takže když dostane velkou ránu, hned mu to nezlomí páteř. A lépe ho vnímám, auto se totiž řídí zadkem. A jede strašně rychle, je to zbraň.
Také jste chtěl jet se syny, tedy posádka Valtr - Valtr - Valtr. To je plán do budoucna?
S klukama jsme závodili ve Španělsku, se synem Jardou jsme pak jeli v Maroku a v Polsku. My ale nejsme ani jeden mechanik a je nutné, aby v posádce jeden skvělý mechanik byl. Proto spolu můžeme jet jen krátké závody, ty dlouhé jen ve dvou různých autech. Loni ve Španělsku nám po sto kilometrech praskl řemen, nakonec musel přijet mechanik Radim Kaplánek, vylezl v pantoflích a dal nám to dohromady. My se tedy v autě na Dakaru potkat nemůžeme. Byl by můj sen, kdybychom na Dakaru jeli ve dvou autech, kluci v jednom, já ve druhém, a kryli si záda.
Abyste kryl záda vy jim, to vás budou muset nejdřív pozávodit, ne?
Záleží, kdo bude rychlejší. Zatím na to nemají, takže budou krýt záda oni mně. (směje se) Zadarmo jim to nedám ani omylem.
Jsou synové do závodění zapálení?
Jasný. Míša, ten by pořád jezdil, narodil se pro to. A Jarda naviguje, je šikovný, umí se orientovat, je hodně bádavý a pečlivý, někdy možná až moc.
Jaroslav Valtr při přípravě na Rallye Dakar.
Nakonec s vámi tvoří posádku navigátor Jaroslav Miškolci a mechanik Radim Kaplánek. Jak jste se dali dohromady?
Jaro Miškolci začínal u Lopraise, měli spolu i nějaké úspěchy a pak jezdil s Tomášem Vrátným. S Radimem Kaplánkem se známe strašně dlouho už z dob, kdy jsem začínal závodit s džípem, takže patnáct, šestnáct let. Tehdy začínal jako učeň u mechanika, který nám servisoval auto. Pak jsme se potkali v roce 2015 v Buggyře a od té doby spolu komunikujeme. Vím, že je to špičkový mechanik, obětavý a velmi pracovitý. Poslední tři dny nechodil ani spát, takže je do toho zapálený. A stejně postižený jako my všichni ostatní.
Berete syny s sebou na zkušenou?
Tentokrát ne. Jarda má hodně práce a také se mu narodilo dítě, takže už jsem dědek. Míša studuje a škola je až na prvním místě. Ale po příletu jdeme na testy na covid-19 a teprve potom nás pustí do závodu, takže kdyby se náhodou stalo, že by třeba Jarda Miškolci přes ně nepřešel, nahradil by ho starší syn jako navigátor. Kdybych neprošel já, řídil by ten mladší a jelo by se jen na nasbírání zkušeností. A kdybychom neprošli oba, jeli by synové a Radim Kaplánek by je zkrotil.
Trať lednové Rallye Dakar je z devadesáti procent nová |
Dakarské závodění je drahá záležitost, máte spočítané, kolik vás stálo?
To jsem nikdy nepočítal a ani to vědět nechci, nemá smysl se v tom hrabat. Kluci to dělají ve svém volném čase a z nadšení, takže se dostáváme na rozumné peníze. Děláme to hlavou, nemá smysl blbnout.
Jet hlavou a „neblbnout“ chcete i v závodě. Při posledním startu na Rallye Dakar v roce 2016 jste byl osmý. Jak si to přeložit?
Když člověk neudělá zbytečné chyby, posune se hodně vysoko a tehdy v roce 2016 jsme je udělali. Byly úplně zbytečné, jednak servisní a pak jsem já něco podcenil a převrátil jsem auto. To bylo hned půl hodiny pryč, pak jsme i zabloudili. Tomu se chceme vyhnout. Udělali jsme si letos rozbor prvních deseti týmů a sledovali jsme na sociálních sítích i z mediálních vyjádření, jaké mají potíže. Zjistili jsme, že osmdesát procent z nich bylo zbytečných. Proto chceme jet hlavou, snažit se nedělat chyby a pak budeme velmi rychlí.
To by asi chtěl každý, jenže jde v závodě povolit nohu na plynu?
Japonec Sugawara jezdí o deset méně než ostatní a pořád je v desítce. Nepřevrací se, nedělá defekty a jede mu to pořád. V roce 2014 jsem ho v jedné etapě předjížděl čtyřikrát, to jsem říkal, že není možné! On si jel svoje a já jsem řešil problémy s prasklou gumou a blouděním. Lepší je pravidelná jízda bez chyb.
Zázemí budete mít v upravených kontejnerech, to je vaše inovace?
Vycházíme z vyzkoušených věcí, jiné je jen to, že ostatní týmy mají doprovodné kamiony s dílnami nahoře, a proto pobíhají nahoru a dolů. My jsme si udělali servisní kontejner, který položíme na zem a zvětšíme si prostor kolem něj na pracovní plochu sedm krát šest metrů. Kromě vybavení je tam i vytápění, protože v Saúdské Arábii je v lednu zima, v noci je tam kolem nuly a strašně fouká. Lidé toho letos měli plné brejle, takže jsme nakoupili hodně teplé oblečení a pro kluky jsme postavili obytný kontejner.
Mechanici ve šternberském zázemí stáje Valtr Racing Team zažili dlouhé noci. Takto vypadal závodní truck asi 12 hodin před odjezdem veškeré techniky do Marseille.
Jak to v něm vypadá?
Máme tam čtyři a čtyři postele, záchod a sprchu. Plus tam vezeme spoustu věcí v úložných prostorech. Je to obytňáček, aby i kluci měli nějaké zázemí. Určitě by bylo levnější, kdyby byli ve stanech, ale chci, aby se mohli vyspat v teple. Když od nich očekávám tu nejlepší práci, musím i já pro ně udělat to nejlepší. Tak funguje tým.
A kde budete spát vy?
Ve stanu na autě, dám si tam dobrý spacák i nějaké topidlo. Na Africa Race jsme ráno vyhazovali ze stanu led, protože bývaly minus tři stupně. Několikrát jsem se po dojetí ani nevysvlékl, jen jsem na sebe natáhl bundu a šel jsem si lehnout.
Co bude v Saúdské Arábii ještě jiné než v Jižní Americe a Africe?
Asi to bude podobné Africe. Bude víc prostoru, což je výhoda, protože bude víc možností k předjíždění. A víc dun. Ale očekávám, že budou spíše tvrdé, protože je tam poměrně chladno. Pojedeme po nich jak po betonu, nebude to žádný problém, z toho nemám strach.
Valtr: Závodění se změnilo. Je třeba víc přemýšlet a nerozbít si hubu |
Nový tým, nové auto. Jaké máte plány do dalších let?
Chci udělat slušný výsledek na Dakaru a pak ještě jednou odjet Afriku. To je strašně příjemný rodinný závod. A mám ještě jeden sen, chtěl bych jet Baja 1000, to je 1000 mil nonstop na jihu Ameriky a v Mexiku. Odtud se dostal Roby Gordon na Dakar, protože tam vyhrával. Šílení Amíci tam jezdí v těch svých pavoucích a lítají padesát metrů vzduchem. Tisíc šest set kilometrů nonstop je pecka. Jednou jsme jeli v Maroku devět hodin a to jsem měl zadek odřenej. Je to pro mě výzva, nechám si příští rok prověřit, jestli by nás vzali s tím naším autem. Chtěl bych jet ve dvou posádkách, my s kluky v jednom autě. Oni by odjeli 500 mil a já těch druhých 500 mil a dotlačil nás do cíle.
A pak?
To nevím, uvidíme. Život je krátký, musí se žít naplno a nikdy nevíte, co se může stát. V závodění nekoukám daleko, dva tři roky a dál se uvidí. Chce to jezdit a trénovat. Jen těm Rusům se nemůžu jezdecky rovnat, jsou tak dobří, že to nejde. V Africe jsme jeli proti Karginovovi, který loni vyhrál Dakar, a jako dvojka byl Kuprijanov a ten byl slabší článek. Tak jsme na něj tlačili, motal jsem se za ním a najednou přeskočil dunu a řach! Prorazil chladič a chytl dvě hodiny. No vidíš, Sergeji, už seš za mnou a nikdy mě nedoženeš. (směje se) Proti nim musíte jet hlavou.
