Jste kondičním koučem reprezentace do 21 let, jak jste se k té práci vlastně dostal?
Před dvěma lety mě oslovil fyzioterapeut Michal Rukavička, s nímž jsem se znal už ze Sparty, kde působil u mládeže. Zavolal mi, že se bude tvořit nový realizační tým u jedenadvacítky a jestli se chci přidat. Chtěl mít v týmu někoho, kdo umí a kdo zároveň prošel fotbalovou kabinou. Nebylo nad čím přemýšlet, reprezentace se neodmítá.
Na Euru do 21 let se čeští fotbalisté střetnou se Španěly, Italy a domácími Slovinci |
Na podzim jste postoupili na Euro, v březnu vás čekají atraktivní zápasy ve skupině. Čím je tahle parta výjimečná?
Jádro týmu je dlouho spolu, postoupili už na Euro v kategorii U17, pak U19, teď se jim to povedlo potřetí. Je tam skvělá týmová chemie, kluci se na sebe těší, navzájem si fandí.
Zdá se, že český fotbal může uspět v Evropě hlavně díky kondiční a taktické připravenosti. Je to vidět i na příkladu Slavie.
Je to tak. Když jsme hráli s Francií nebo s Chorvatskem, bylo vidět, že jejich práce s balonem v rychlosti a v prostoru nebo řešení situace na jeden dva doteky byla kolikrát na lepší úrovni. Český fotbal by měl v Evropě spoléhat na týmovost a bojovnost, výrazných individualit nemáme tolik.
Ondřej Kraják (v bílém) na tréninku české reprezentace do 21 let.
Je v jedenadvacítce někdo, kdo svým přístupem vyniká?
Největší profík je Michal Sadílek, pomohlo mu v tom angažmá v PSV Eindhoven. Charakterově skvělý kluk, je k sobě hodně přísný, má disciplínu.
Michal Sadílek v dresu české reprezentace do 21 let.
Jak se to projevuje?
Někdo přijde, ale úplně se nesoustředí, je potřeba ho pobídnout, aby se vrátil myšlenkami k tréninku. Michal je v hlavě vždy nastavený na tady a teď, má zápal pro věc. Ví, že fotbal není jen o tom zvládnout trénink a zápas. Já třeba na stejnou úroveň s tréninkem řadím regeneraci a životosprávu. Dělal jsem o tom klukům přednášku a některé věci pro ně byly nové.
Třeba?
Ranní rutina, tedy co je dobré pro sebe po ránu udělat, abychom nastartovali nervovou soustavu.
Co tedy?
Ze všeho nejdřív vyvětrat místnost. Kdo má zahradu, je ideální vyjít ven na čerstvý vzduch, stačí pár minut. Já si pak vypiju vodu s citronem a himálajskou solí pro doplnění minerálů a dám si ledovou sprchu, ale na ni se musí postupnými kroky. A pak samozřejmě kvalitní snídaně.
Jaká?
Hlavně efektivní, po níž může člověk dobře fungovat. Rychlé cukry nejsou ideální, protože po nich hladina krevního cukru vyletí rychle nahoru a rychle padá. Když jsou velké výkyvy cukru v krvi, není to pro organismus dobře. Takže třeba vajíčka s kváskovým chlebem. Někdo mi ale řekne: Já bez cereálií s mlékem nefunguju.
Mluvil jste o ranních rituálech. Řada lidí se ráno nejdříve podívá na telefon….
…a zkontroluje, co se stalo přes noc na Facebooku nebo Instagramu. Mozek ještě nepracuje na plné otáčky a my mu dáme ťafku tím, že si rozsvítíme telefon a koukáme do něj. To není dobré. První by měla být péče o tělo, až pak se socializovat.
Také hráčům doporučujete brýle proti modrému světlu.
Modré světlo, které vychází z obrazovek digitálních zařízení, škodí zraku i spánku. Blokuje nám vyplavování melatoninu, což je spánkový hormon, který by se měl v těle aktivovat přirozeně. Není tedy dobré se před spaním koukat do počítače nebo na telefon. Fotbalisté hrají rádi večer Playstation, tak jsem jim o brýlích proti modrému světlu říkal. A potěšilo mě, že už je asi čtyři kluci na posledním repre srazu měli.
Ondřej Kraják na tréninku reprezentace do 21 let
Radíte mladým fotbalistům i s ohledem na vlastní hráčskou kariéru? Že stačí zranění a plány se zbortí?
Připomínám jim, že fotbalová kariéra je krátká. Že pro někoho může být jedenadvacítka odraz do zahraničí, zatímco pro jiného strop. Měli by myslet i na zadní vrátka, nekašlat na školu. Hodně hráčů skončí v pětatřiceti s fotbalem a neví co dál. Jen málo hráčů může po kariéře pokračovat v managementu klubu nebo jako trenér.
Vy jste skončil s profesionální dráhou už ve 23 letech, proč?
Mám plastiky obou kolen, vzalo mi to pár let. Bylo mi devatenáct, když přišlo mé první vážné zranění kolene - přetržený přední zkřížený vaz. To prostě nečekáte. Vyjdete z dorostu, hrajete ve sparťanském béčku, máte před sebou vidinu áčka, cítíte se dobře. A najednou tohle. V návratu na trávník mi hodně pomohl kondičák Tomáš Malý, od něj jsem si tehdy vzal hodně.
Po konci smlouvy ve Spartě jste zamířil do Hradce Králové.
A po roce jsme postoupili do první ligy, to bylo skvělé. Jenže pak se mi stalo to samé na druhém koleni.
To musí byt pro psychiku rána.
Bylo to hodně těžký na hlavu. Víte, že vás zas čeká víc než půlroční rekonvalescence. Napadají vás otázky: Vrátím se zpátky do formy? Stojí mi to za to? Druhé koleno byl zlom. Věděl jsem, že si musím rozšířit obzory. Udělal jsem si základní kurz fitness trenéra a pak se přidávaly další kurzy a stáže. Posilovna mě vždycky bavila, zajímalo mě, jak funguje naše tělo.
Kariéru jste ještě zkoušel zachránit v nižších soutěžích.
Hrál jsem chvíli třetí ligu za Union Nový Bydžov, poté druhou ligu za Vyšehrad. Už jsem se ale viděl v trenéřině. Pořád hraju pardubickou 1. A třídu za Libišany. A rodiče mě chodí podporovat i tam, toho si vážím.
Mrzelo je, že jste skončil předčasně?
Nejvíc tátu. Viděl, že bych na velký fotbal ještě měl. Že mám talent a píli, nejsem žádnej flink. Já i mí rodiče obětovali fotbalu hodně. Z žáků Hradce Králové jsem přešel do dorostu Sparty. Pro šestnáctiletého kluka to byl tehdy skok do neznáma. Nová škola, klub, odloučení od domova, naučil jsem se samostatnosti.
Ondřej Kraják coby dorostenec v dresu Sparty Praha
Fotbal hrál i váš mladší bratr Lukáš, jenže mu diagnostikovali onemocnění srdce.
Postoupil s Chrudimí do druhé ligy, ale zjistili mu srdeční arytmii. Doktoři mu fotbal sice nezakázali, ale doporučili mu zmírnit zátěž. Tři měsíce měl klidový režim, aby si srdce odpočinulo. Pak mu udělali zátěžové testy, ale zjistili, že k žádnému zlepšení nedošlo. Teď hraje jako já pro radost, máme spolu vlastní posilovnu v Hradci. Život není jen fotbal. I když v naší rodině se vše točilo kolem něj. Už proto, že můj strejda je Vráťa Lokvenc.
Vratislav Lokvenc v dresu Sparty.
Kanonýr Sparty, který kopal i bundesligu. Byl to váš dětský vzor? Oba jste hráli v útoku.
Určitě, jezdili jsme mu celá rodina fandit na Letnou. I děda byl fotbalista, hrál druhou ligu za Náchod a za Ústí, pak dlouho trénoval.
Bohužel zemřel před dvanácti lety při tragické dopravní nehodě. Bylo mu jen 61 let. To musel být pro rodinu šok.
Pamatuju si na to, jako by to bylo včera. Byl jsem na Strahově na tréninku B-dorostu, kde mě vedl trenér Jindřich Trpišovský. Byl to on, kdo mi dal k uchu tátu. Hrozné, člověk tomu nemůže uvěřit. Sednul jsem na autobus a jel z Prahy do Náchoda. Hlavně ty dny do pohřbu, než jsme se s dědou rozloučili, byly strašné. Na dědu mi ale zbyly krásné vzpomínky.
Třeba?
Vždycky mě naložil do dodávky, vzal balon, nějaké kužely a jeli jsme do České Skalice na hřiště. Tam jsme přes hodinu trénovali. Měl jsem toho plný brejle, ale dalo mi to strašně moc.
Dobrá průprava pro tréninky pod koučem Trpišovským.
To teda. Když nás v dorostu převzal, hned po prvním tréninku jsme si říkali: Tyjo, tak to bude hodně ostrý! Běhali jsme po hřišti úhlopříčky, šílené dávky. Měl hodně náročné tréninky, dbal na fyzickou připravenost. V tom se nezměnil. A po lidské stránce je to skvělý člověk: lidský, otevřený, vnímavý.
Mimochodem, v Hradci provozujete posilovnu, jak se vám žilo, když jste musel mít zavřeno?
Těžko. Jsme v nájmu a příjmy byly téměř na nule. Snažili jsme se alespoň chodit s klienty cvičit ven a běhat, taky jsme dělali cvičení online. Jsem rád, že už máme zas otevřeno. Na druhou stranu jsem strávil víc času doma s manželkou a skoro roční dcerkou, to bylo fajn. A měl jsem víc času se sebevzdělávat. V našem oboru je nutné se pořád vyvíjet, sledovat trendy. Takže všechno zlý je pro něco dobrý. A to platí vlastně pro celou mou kariéru.
