Čtvrtý otřes mozku pro mě byla hranice, vypráví Novotný. Čemu se věnuje dnes?
Foto: Lukáš Filipec, hcocelari.cz
Za deset let v dospělém hokeji prodělal čtyři otřesy mozku, po tom posledním si na jaře tohoto roku řekl dost. Teď se extraligový šampion s Třincem Štěpán Novotný věnuje fitness – v Praze si otevřel soukromou tělocvičnu.
Jste posledním extraligovým mistrem s Třincem, ale letos na jaře jste kariéru v tichosti ukončil. Proč?
Končil jsem kvůli otřesům mozku. Během nějakých deseti let, kdy jsem hrál za chlapy, tak jsem měl čtyři otřesy mozku. Ten poslední letos na jaře. Těsně předtím, asi dva týdny, než se soutěž ukončila kvůli koronaviru. Člověk se pak dával dohromady zhruba dva měsíce. A hned poté padlo rozhodnutí, že skončím.
Stalo se vám to při zápase v Liberci. Pamatujete si něco z osudného střetu?
Nebylo to tak dramatické, abych si ten moment nepamatoval. Vím, co se stalo. Byly tam klasické symptomy: například citlivost na světlo nebo bolesti hlavy, které přetrvávaly několik týdnů. Ale nešlo o to, že bych byl úplně mimo sebe. Takový otřes jsem naštěstí během kariéry neměl.
Takže rozhodnutí o konci kariéry nepadlo po doporučení lékařů?
Přesně tak, rozhodl jsem se já sám. Teď se živím kondičním tréninkem a fitness, takže o problematice otřesů mozku a následných dopadech na zdraví člověka mám přehled. Sleduju mnoho různých studií, sám na sobě jsem přitom cítil, že čtvrtý otřes mozku je taková moje hranice. Věděl jsem, že když budu s hokejem pokračovat, stejně skončím dřív, než bych měl, ale s jedním nebo dvěma otřesy mozku navíc. V takovém případě by to mohlo znamenat komplikace, které by se mohly vyskytnout v pozdějším věku, což jsem nechtěl riskovat.
„Cítil jsem, že čtvrtý otřes mozku je taková moje hranice."
Třeba takový Johan Franzén by o komplikacích spojených s otřesy mozku mohl vyprávět. Teď je kvůli nim vyřazený z běžného života…
Je to tak, jak říkáte. Obecně je ve vrcholovém sportu dost otřesů mozku, dost na to, aby se z nich člověk poučil, tedy v případě, že se poučit musí. Já si to vyhodnotil právě takhle. Věděl jsem, že s každým dalším otřesem mozku by stoupalo riziko toho, že bych mohl dopadnout podobně. Proto pro mě byl čtvrtý otřes mozku hranicí, kterou jsem nechtěl překročit.
Říkáte, že otřesů mozku je teď ve sportu hodně. Čím si to vysvětlujete?
Rozhodně to není o tom, že by otřesy mozku začaly až teď. Vůbec ne. Je to věc, která tu vždycky byla, a to od počátku veškerých sportů. Rozdíl je v tom, že dřív se něco takového vůbec neřešilo. Dnes už máme způsoby, jak mozek testovat, jak dbát na jeho funkce. Souvisí to i s medicínou jako takovou, která prošla značným vývojem, což nám umožňuje, abychom se mozku věnovali.
Parádní akce Štěpána Novotného
NHL je toho jasným důkazem, ta vyhlásila otřesům mozku válku. Je podle vás dostatečná?
To je strašně složité na posouzení. Už kvůli tomu, že jsem NHL nikdy nehrál, takže nevím, jak se tam k otřesům přistupuje, jak pracují s hráči, kteří je prodělají… Obecně ale podle mě existuje určitá hranice toho, jak moc lze otřesům mozku předcházet. Hokej je kontaktní sport, otřesy k němu budou vždy patřit, to je stejné jako u ragby nebo bojových sportů. Takže každý hráč s ním musí počítat. Pak jde o to, jakým způsobem se s těmi hráči pracuje, jak se s něčím takovým dokážou zdravotně vyrovnat oni sami, to je dost individuální.
„Dnes už máme způsoby, jak mozek testovat, jak dbát na jeho funkce. Dřív se něco takového vůbec neřešilo."
Vám se to dařilo jak?
U mě byl každý otřes mozku trošku jiný. Obecně jsem ale měl pocit, že s každým dalším tělo ztrácelo schopnost ten náraz ustát. Jinými slovy… Poslední otřes mozku byl těžší, než být měl. Byly doby, kdy bych takový náraz ustál a zápas normálně dohrál. Řekl bych, že s každým dalším otřesem je na ně mozek trošku labilnější. Ale samozřejmě je to dost individuální.
Foto: Nela Dittrichová, hcdukla.cz
Zdraví má člověk jen jedno, ale ukončit kariéru taky není jen tak. Jak dlouho jste se rozmýšlel?
U mě to šlo relativně rychle. Samozřejmě, že na úplném začátku člověka tahle varianta jen napadne, ale jakmile se to zlepšovalo po tom čtvrtém otřesu, tak mi bylo čím dál jasnější, že skončím. Byla to záležitost zhruba dvou až tří týdnů.
Vaším dlouhodobým snem, který jste si nakonec splnil, bylo otevřít si posilovnu. O dalším směřování vašeho života jste proto měl jasno. Z tohoto pohledu bylo rozhodování o konci kariéry snazší, ne?
Stoprocentně! Koncem kariéry jsem se nechtěl stresovat, proto jsem se na tenhle krok připravoval několik let. Hodně o něm přemýšlel… Stálo to dost úsilí, v době, kdy byla dovolená, tak jsem se věnoval různým zkouškám a certifikacím, ale bylo to potřeba. I proto byl konec mé kariéry o dost snazší než u řady jiných hráčů. Všichni přitom víme, že ten moment přijde na každého. Ať už je to z důvodu zranění, případně výkonnosti a poklesu zájmu klubů. Chtěl jsem mít připraveno něco, do čeho můžu hned druhý den po konci kariéry naskočit. A vzhledem k tomu, že fitness bylo vždy mým koníčkem, tak bylo jasno.
„Obecně jsem ale měl pocit, že s každým dalším tělo ztrácelo schopnost ten náraz ustát."
Takže den po konci kariéry stačilo přestřihnout návštěvní pásku u fitcentra?
Ještě nějaké zařizování jsem měl, ale vesměs to byly pouze formality. Celý projekt a prostory, které jsem si zajistil v Praze, už byly zařízené, takže stačilo objednat potřebné věci a vyřešit montáž, čímž jsme prostory připravili k používání. Navíc jsem získal pár týdnů navíc, protože v tom čase tu byl jarní lockdown z důvodu koronavirové krize.
Neodrazoval vás koronavirus a následné ekonomické restrikce na poslední chvíli od vašeho záměru?
Musím říct, že ne. První lockdown se mě nedotknul, protože jsem otevíral v době, kdy se všechno na léto rozvolnilo. U toho druhého mě to postihlo jako všechny ostatní, ale obavy nepanovaly. Myslím si, že můj projekt je postavený tak, aby třeba tři týdny zavření neznamenaly krach.
Gól Štěpána Novotného proti Kadani
Co klientela? Těžil jste z toho, že jste byl profesionální hokejista, díky čemuž máte řadu známostí?
Trošičku to tak asi i bylo. Ale já obecně všechno řeším přes reference. Nikde nic neinzeruji. Moje posilovna je privátní, nikoliv veřejná, takže je to o tom, jak se reference šíří směrem od mých klientů. Samozřejmě, že pro někoho může být spolupráce s někým, kdo má zkušenosti s profesionálním sportem, zajímavá, pro jiného zase ne. To je individuální. Každopádně moje tréninky probíhají stylem jeden na jednoho, maximálně dva na jednoho.
„Myslím si, že můj projekt je postavený tak, aby třeba tři týdny zavření neznamenaly krach."
Individuální přístup je pro vás základ.
Tady to ani jinak nejde, můj projekt je takhle postavený. Maximem jsou tréninky dva na jednoho, ale pouze v případě, když přijdou dva kamarádi a chtějí trénovat spolu, tak vymyslíme způsob, jak jejich programy propojit, aby z toho každý měl to, co je potřeba.
Vím o vás, že jezdíte na stáže do USA. Jak si při cvičení stojí Češi v porovnání s Američany?
Myslím, že velký rozdíl je ve financích a celkových prostorách. Vybavení americké posilovny je většinou pořád na trochu jiném levelu než u nás. Jsou si vědomí toho, jak důležitá je variabilita. A podle toho tam k tomu přistupují. Ale jde i o jiné aspekty.
Hrubá chyba Motoru! Štěpán Novotný ji potrestal v oslabení
Konkrétně?
Třeba extrémní obezita, to je podle mě problém, který je v Americe poměrně častý, ale u nás tolik ne. Celkově bych ale řekl, že Američané mají cvičení víc zakořeněné. Samozřejmě, že se to těžko posuzuje, my jsme země s deseti miliony obyvatel, Amerika je mnohonásobně větší. Proto záleží na konkrétních oblastech. Například Florida, Kalifornie nebo New York, tam se cvičení věnují hodně. To se pak odráží na tom, jak dobře cvičí, v jakém prostředí cvičí a tak dále.
Foto: Jan Velčovský, hcf-m.cz
Každopádně se říká, že Češi jsou pohodlný národ, který nad sebou neudrží bič. Sedí to?
Asi se to tak dá říct. Myslím, že Američané se o svoje zdraví možná trošku víc starají. I když to asi zní zvláště, když si vybavíte všechny ta fastfoody… Proto říkám, že je to hodně rozdělené podle regionů. Nicméně taková ta fitness kultura, která panuje v Americe, se k nám asi ještě úplně nedostala. Je otázka, jestli a případně kdy k tomu dojde.
„Vybavení americké posilovny je většinou pořád na trochu jiném levelu než u nás."
Vy jste se do Ameriky vydal ve čtrnácti letech. Studoval jste na prestižní škole v Minnesotě, kterou navštěvoval i Sidney Crosby. Skvělá zkušenost, že?
Pro mě to byla fantastická škola života, skvělé zkušenosti, které bych za nic nevyměnil. Byl jsem tam relativně ještě ve věku, kdy se můžete jazyk naučit celkem snadno. Sice je pravda, že někde v akademickém prostředí se jazyk asi můžete učit efektivněji než v hokejové kabině, ale i tak to bylo moc fajn. Dodnes tam mám spoustu kamarádů. I hokejově to bylo fajn.
Až na ta častá zranění… Připravoval byste se se svými dnešními zkušenostmi nějak jinak?
To se dost těžko posuzuje, je v tom řada různých aspektů. Kdybych měl tehdy znalosti, které mám teď, určitě bych se připravoval jinak. Na druhou stranu… Řada zranění byla akutního charakteru, kolena nebo třeba zlomený kotník. To byly věci vyplývající ze soubojů, které jsem si nezavinil. Ale zmínil bych ještě jeden důležitý faktor, který hrál důležitou roli u mě i u řady dalších kluků.
A to?
Přetrénovanost. Kdybych měl znalosti, které mám teď, tak bych významně snížil objem tréninků a soustředil se na jejich kvalitu. Když jsem byl mladší, tak jsem až moc tlačil na pilu, což nebylo dobře. S jiným přístupem by mě možná potkalo míň zranění, ale to je spekulace, těžko říct… Každopádně se teď snažím přesně na tohle upozorňovat moje klienty, když vidím, že jsou mladí a do věcí se hrnou možná až moc bez rozmyslu.
Přesilovkovou kombinaci Frýdku-Místku zakončoval do odkryté branky Novotný
Naplňuje vás to?
Určitě. Není to jen o tréninku, ale také o mentální stránce věci. O tom, jak by měl daný kluk o svém tréninku přemýšlet, aby to přinášelo výsledky… Důležitou roli hraje taky, jak už jsem říkal, kvalita provedení, nejen to celkové množství.
„Kdybych měl dřív znalosti, které mám teď, tak bych významně snížil objem tréninků a soustředil se na jejich kvalitu."
Vybavuje se mi příklad jednoho mého kamaráda – bývalého hokejisty. Ten mi nedávno popisoval, jak ho trenéři v juniorce nutili zvedat maximální možnou zátěž bez ohledu na kvalitu provedení. Dotyčný z toho teď má zdravotní problémy.
Přesně o tom to je. Lidé si často neuvědomují, jak velká zátěž je to pro člověka, který je ve vývinu. Zátěž pro srdce, plíce, kosti nebo svaly. Proto je obrovsky důležitý program tréninků, skutečnost, aby ty tréninky na sebe navazovaly. Jinak vás to časem doběhne. Takové extrémní páky jsou schopní dělat lidé, jak se říká ze železa, ale těch je velice málo. Na to se ale přijde většinou až časem. Bohužel v momentě, kdy už se toho mnohdy nedá příliš zachránit.
Před časem jsem dělal rozhovor s uznávaným kondičním trenérem Liberce Alešem Pařezem. Vaše postoje jsou velmi podobné, lákalo by vás pracovat na pozici kondičního trenéra v hokejovém klubu?
Zatím jsem o tom nepřemýšlel. Aleše osobně neznám, ale je jasné, že to je jeden z nejlepších kondičních trenérů, které máme. Jeho výsledky hovoří jasně. On už je v takové fázi kariéry, kdy dokáže zvládnout množství té práce, když ji děláte pro celý tým. Já se zatím soustředím na tréninky jeden na jednoho nebo dva na jednoho. Jde mi o ten už zmíněný individuální přístup, abych na klientech zanechal co největší stopu. Navíc nejsem změřený pouze na hokej, ale spíš obecně. Každopádně, jak se říká… Nikdy neříkej nikdy.
Foto: Jan Velčovský, hcf-m.cz
Share on Facebook
