V Česku hranice infikovaných překročila půl milionu lidí, počet obětí se blíží k 10 tisícům. Hospodářské následky ještě neumíme vyčíslit, protože nadále rostou, ale budou astronomické. Už teď je jasné, že pandemie položí miliony firem i podnikatelů po celém světě a že další miliony podniků všech velikostí změní to, jak svůj byznys provozují.
Pochopitelně se hledá viník. Výskyt nového viru je přírodní pohromou, kterou bylo téměř nemožné předpovědět. Jinou otázkou je, jak na propuknutí nákazy reagují úřady či vlády v místě výskytu. Vědecká fakta ukazují, že virus se skutečně rozšířil z jedenáctimilionového Wu-chanu, hlavního města provincie Che-pej ve střední Číně.
Snahy tamní mocné propagandistické mašinerie změnit historii výskytu viru a umístit zdroj pandemie do Itálie, Indie nebo dokonce České republiky selhávají, protože nestojí na faktech. Většina vědců se shodne, že virus má přírodní původ, že nebyl vytvořen uměle. Nejasné zůstává, jak se dostal mezi lidi.
Nejpravděpodobnější teorií zůstává, že se na lidi přenesl na tržnici s plody moře Chua-nan v severním Wu-chanu, přestože se objevily i teorie, podle nichž unikl z wuchanského institutu virologie. Vzhledem k notorickému lhaní čínské vlády nebo skutečnosti, že tamní komunisté nedovolili po původu viru pátrat mezinárodnímu týmu odborníků, se celou pravdu nejspíš nedozvíme. Ve světě však panuje shoda, že globálnímu rozšíření nákazy napomohly lži čínské vlády na počátku epidemie a potírání těch, kdo se snažili Čínu i svět varovat.
O to důležitější je Deník z Wu-chanu, kniha slavné čínské spisovatelky Fang Fang, kterou v českém překladu Zuzany Li nedávno vydalo nakladatelství Universum.
Wu-chan byl 23. ledna naprosto uzavřen a jeho obyvatelstvo uvrženo do přísné karantény, která trvala 76 dní. Pětašedesátiletá Fang Fang, populární básnířka a prozaička, laureátka mnoha prestižních čínských ocenění, začala v karanténě psát deník na čínských sociálních sítích. Přes řadu překážek v úsilí vytrvala 60 dní.
Fang Fang, která ve Wu-chanu strávila většinu života, v textu popisuje život v karanténě a sdílí příběhy rodiny i přátel. Denně poskytuje informace a rady k epidemiologické situaci od svých kamarádů doktorů, vybírá věrohodné informace z čínských médií, sdílí povzbuzující příběhy přeživších i tragické konce těch, kdo koronaviru podlehli.
Jako každý osobní deník je i svědectví Fang Fang plné emocí, kde strach střídá naději, smutek radost a bezradnost odhodlání. Často převažují zloba a frustrace. Díky denním zprávám o počasí si čtenář uvědomuje nekonečnost karantény od studeného vichru a sněhových přeháněk až po kvetoucí jasmíny a odkvetlé třešně. Všudypřítomná je v textu láska k městu a úcta k obyčejným lidem, kteří v něm žijí.
Kniha není pouze fascinujícím svědectvím z centra epidemie. Je subjektivní analýzou čínské společnosti jako takové. Fang Fang se dotýká mnoha témat a problémů, které jsou v zemi tabu, včetně cenzury, korupce nebo nekompetentnosti úředníků. Lidé, kteří na podobná témata v Číně upozorňují, často končí na dlouhé roky ve vězení.
Fang Fang ale není žádná disidentka. Naopak: přestože jí komunisté v roce 2017 jeden román zakázali publikovat, patří k establishmentu a žije privilegovaně. Je členkou Svazu spisovatelů, v němž byla předsedkyní provincie Chu-pej, a bydlí v obytném areálu Federace literárních a uměleckých kruhů.
Z deníku se dozvídáme, že procestovala celý svět, že její dcera se před karanténou vrátila z Japonska, že neteř s rodinou mají singapurské pasy nebo že synovec a jeho rodina žijí v americkém Pittsburghu. Více než miliarda a 300 milionů Číňanů na nic z toho nedosáhne. Přesto nebo právě proto má svědectví Fang Fang významnou hodnotu.
V hledáčku Císařské skvadry
Již před prvním příspěvkem do deníku 25. ledna měla autorka na čínském internetu přes tři a půl milionu sledujících. Během karantény však na její příspěvky pozdě do noci čekaly desítky milionů čtenářů, pro které byl deník vítanou alternativou zdroje informací ke státním médiím, šířícím lživou propagandu čínské vlády i v lepších časech, natožpak během katastrofy, ke které komunisté výrazně přispěli. Deník občany Wu-chanu povzbuzoval a dodával jim naději.
Již první odstavec oslovuje téma, jež se vine celou knihou: cenzuru. Deník začíná slovy: "Nevím, jestli mi tenhle post vůbec zveřejní." Fang Fang si stěžuje, že jí sociální platforma Wej-po, čínský klon Twitteru s půl miliardou uživatelů, zmrazila účet po "bouřlivé potyčce s mladými horlivými vlastenci". V knize opakovaně poukazuje, jak jí Wej-po maže příspěvky a jak proto musí deník publikovat prostřednictvím známé na jiných platformách.
Psaním deníku si Fang Fang získala nejenom desítky milionů přívrženců, ale možná ještě více nepřátel. Přes nesmírnou slušnost a zdvořilost je od počátku terčem vulgárních útoků, výhrůžek a pomluv, které se postupem času stupňují.
Lidi, kteří jí na internetu vyhrožují, nazývá vedle horlivých vlastenců také ultralevičáky. Je přesvědčena, že tato ultralevice "bytostně nenávidí" čínské hospodářské reformy i otevírání se světu a že si přeje návrat kulturní revoluce.
"Každý, kdo smýšlí jinak, je jejich nepřítel. Spolčují se v zavilých útocích na každého, kdo nechce jít s nimi. Prskají na svět svou nenávist a vulgarity," popisuje autorka. Pak se ale diví, že čínští cenzoři tyto útoky nezastaví, že sprostoty a hrozby, lži či pomluvy nemažou stejně jako příspěvky Fang Fang.
Jde o fingovaný údiv? Žena s jejími zkušenostmi a znalostmi přece musí vědět, že komunistická strana tyto trolly nejenom podporuje, ale často je přímo organizuje a platí. Takzvaní ultralevičáci jsou internetovými žoldáky Komunistické strany Číny a zrcadlí její současnou politiku.
V závěru knihy Fang Fang píše, že proti ní stojí i "Císařská skvadra", internetová skupina asi třiceti milionů čínských nacionalistů s mottem: "Císařská skvadra na pochod dala se, ani tráva neporoste, střezte se!" Tento virtuální gang sprostě útočí na kritiky režimu. Fang Fang v příspěvku z 22. března píše, že jí kamarád přeposlal "rozkaz" skvadry "se spoustou návodů, jak na mě".
Tvrdé represe
Bezdůvodné a surové útoky, kterým je vystavena, Fang Fang porovnává s hrůzami kulturní revoluce z konce 60. let minulého století, kterou zažila v mládí. Možná právě proto ji ale není snadné zastrašit. Svým trýznitelům vzkazuje: "Udělám všechno pro to, aby jejich jména nezůstala v anonymitě internetu, ale aby byla vytesána do sloupu hanby našich dějin." Ke konci pak už otevřeně vyhrožuje žalobami za pomluvy a křivá obvinění. "A bude mi jedno, jak vysoce postavení činitelé za vámi stojí," potvrzuje své odhodlání.
Po vydání Deníku z Wu-chanu v zahraničí útoky na autorku propukly s novou zběsilostí. Nejenom "horliví vlastenci", ale také státní média ji obvinila z vlastizrady, z toho, že knihou podala "nůž proti Číně" západním mocnostem, že podrývá čínské postavení ve světě. Fang Fang se stáhla do ústraní a v současnosti píše o kultuře, zejména filmu a hudbě.
Čtenář deníku dlouho nemusí čekat ani na kritiku vlády. Už ve druhém příspěvku Fang Fang uvádí: "Pociťujeme následky toho, když se byrokratický systém zbavuje silných a schopných a chrání slabé a poslušné, když se dbá na politickou korektnost, a ne na hledání věcného řešení skutečných problémů, když se lidem zakazuje říkat pravda."
Slabými a poslušnými míní místní úředníky, kteří svá místa udržují lokajskou bezpáteřností. Při těchto úvahách čtenáře nemohou nenapadnout myšlenky na současnou vládu českou.
V první půlce deníku autorka opakovaně poukazuje na skutečnost, že čínský režim zatajoval závažnost situace a až do 20. ledna zamlčoval, že koronavirus se přenáší z člověka na člověka. Umožnil tak epidemii propuknout a vymknout se kontrole.
Opakovaně také oplakává Li Wen-lianga, jednoho z prvních lékařů, který již vloni v prosinci upozornil na neznámý typ koronaviru. Za varování byl ale zatčen a propuštěn až poté, co napsal vynucené doznání, že šířil poplašné zprávy. Li Wen-liang se po svém propuštění vrátil do práce, kde se nakazil koronavirem a 8. února mu ve věku 33 let podlehl. Vedle něj čínští komunisté potrestali dalších sedm lékařů, kteří bili na poplach, a pozavírali několik blogerů, již o viru informovali již počátkem ledna. Minimálně dva jsou ve vazbě dodnes.
Fang Fang kritizuje i původně chaotický a diletantský přístup města Wu-chanu. Staré přísloví, že "ranní rozkaz večer neplatí", modifikuje na "ranní rozkaz v poledne neplatí" a povzdechne si: "Achich ouvej, celá země sleduje dění ve Wu-chanu a my tu předvádíme jednu koninu za druhou." I tady se vtírá přirovnání k české vládě.
V závěru deníku, kdy už se situace ve městě podstatně zlepšila, spisovatelka volá po zúčtování: "Odpovědnost musí být vyvozena, jak bychom si jinak ospravedlnili ty tisíce mrtvých a utrpení všech obyvatel města?"
Výchova k humanismu
Několikrát se Fang Fang vyjadřuje k práci novinářů v době karantény. Kritizuje, že v redakcích se "pomáhá nahoru především poslušným a patolízalům" a že tím "dlouhodobě upadá novinářská úroveň". Zároveň hovoří o novinářích jako chudácích mezi dvěma mlýnskými kameny: "Seshora jim zakazují mluvit pravdu, zespoda po nich vyžadují pravdu."
Velké části knihy nejsou pěkným čtením. Fang Fang píše o tom, jak nemocnice, které dříve stačila jedna kniha úmrtí na několik měsíců, potřebuje v průběhu pandemie každých několik dní novou. Popisuje fotografii hromady mobilů v krematoriu, jejichž vlastníci podlehli koronaviru a museli být urychleně spáleni, nebo umírání lidí čekajících ve frontách na příjem před přeplněnými nemocnicemi.
Epidemie podle ní "jasně ukázala, v jakém stavu se nachází čínská společnost. Obávám se, že až budeme z nejhoršího venku, začnou se ozývat hlasy, které budou volat po intenzivnější výchově k humanismu. Je to potřeba."
Tvrdí, a správně, že při lidštějším postoji by během pandemie nedocházelo k případům, "že se v rodině objeví nakažený a všichni její členové jsou druhými zamčeni na petlici zvenčí" nebo že "dospělého odvezou do izolace a nemocné dítě zůstane doma samo, takže zemře hlady".
V nejpovzbudivějších částech deníku Fang Fang popisuje, jak její sousedé a další obyvatelé města drželi při sobě a vzájemně si pomáhali. Sídliště a celé městské části samy zorganizovaly nákup a distribuci potravin nebo léků.
Fang Fang s nadšením líčí, jak hladce svépomoc probíhala a jak vynalézavost i schopnost obyvatel města improvizovat triumfovala nad "připitomělým způsobem práce oficiálních míst". S radostí a obdivem chválí obětavost mladých Číňanů a jejich ochotu pomáhat, stejně jako altruismus zdravotních dobrovolníků, kteří se do Wu-chanu sjeli z celé země.
Deník z Wu-chanu není thriller ani napínavá detektivka. Řada témat se opakuje a knize by pomohlo, kdyby byla o 100 stran kratší. I přes zdlouhavost se ale čte velmi dobře. Zuzana Li ho přeložila srozumitelně a podmanivě, i když k vysvětlivkám mohla dodat kurz čínské měny. To, že respirátor N95 stojí 35 nebo kilogram melounu 30 RMB či jüanů, většině čtenářů neřekne nic.
Po dočtení Deníku z Wu-chanu se asi málokdo bude divit, že mnoho světových literárních kritiků jej považuje za jednu z knih roku. Oceňují hlavně upřímnost a otevřenost, s jakými byl deník napsán v komunistické diktatuře. Přes ostrou kritiku státních médií a armádu komunistických trollů je Fang Fang hrdinkou pro drtivou většinu obyvatel Wu-chanu a provincie Chu-pej, stejně jako pro desítky milionů čtenářů jinde v Číně i ve světě.
Na poslední stránce deníku z 24. března varuje: "Ultralevice je zhoubou naší země! Je to největší překážka na cestě našeho rozvoje! Pokud necháme tyhle ultralevičáky řádit a necháme tu nákazu šířit dál, bude to prohra ekonomických reforem a Čína nebude mít budoucnost."
Pokud za ultralevičáky opět dosadíme čínské vládnoucí komunisty a jejich internetové žoldáky, jsou to pravdivá slova, která by ani největší kritici čínského režimu nemohli napsat lépe.
Autor je bývalý válečný zpravodaj CNN a někdejší zpravodaj České televize v Číně.
Kniha
Fang Fang: Deník z Wu-chanu - Zápisky z uzavřeného města
(Přeložila Zuzana Li)
Nakladatelství Universum 2020, 352 stran, 379 korun
