Poslední věc, co uvidíš

Lenka Sýkorová stihla ještě v mezičase otevřených galerií navštívit výstavu Vladimíra Kokolii v Centru současného umění Futura, kterou připravil umělec a kurátor Lukáš Hofmann. Kokolia zde představuje tvorbu od 80. let po současnost. Výstava je podle Sýkorové „dialogem dvou uměleckých osobností odlišných generací, který přináší zajímavý pohled nejen na současnou formu retrospektivních výstav“.

Poslední věc, co uvidíš

Univerzálními zkušenostmi, jakými jsou dětství, stárnutí a prožívání každodenní reality, procházíme všichni. Součástí přirozenosti člověka je také komunikace nejen mezi námi lidmi, ale i s okolní přírodou. Ještě před rokem by mě ani nenapadlo, že právě sociální blízkost a komunikace bude narušena novými společenskými pravidly v mezích hygienických nařízení a já budu psát recenzi na výstavu, kterou jsem z počátku měla zprostředkovanou skrze virtuální prostředí – komentovanou videoprohlídku se záběry do zavřené galerie. Hned v první den po znovuotevření galerií, kdy jsem výstavu Vladimíra Kokolii v pražské Futuře viděla naživo, jsem si opět ověřila, že i když dnešní doba dává plno výzev v rovině online kultury a možná již budujeme „nový normál“ pro kulturní sféru, tak vidět některá umělecká díla naživo nic nepřekoná. I dnes platí, že velká část digitálně zprostředkovaných děl auru jedinečnosti[1] nepřináší a míra zasažení je zde značně ochuzena[2]. Platí to i pro médium kresby. Pokud bychom jej ještě vnímali z renezančního pohledu skrze pojem „designo“, tak je stále nutné se ke vnitřní i vnější kresbě sklonit, odstoupit a nechat projít všemi smysly, prostě do umění vstoupit a nechat se zasáhnout. A tato pravidla platí i pro současnou výstavu Vladimíra Kokolii s příznačným názvem Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu. Jak krásná představa umírání v lůně přírody, která se k dnešní akcelerované době jakoby nehodí. I když výstava s tematikou stáří a smrti nebyla vytvořena pro dnešní covidovou dobu, tak do ní krásně zapadá. Především pak ve své výchozí pozici k vybídnutí k zastavení se a meditaci.

Přehlídka děl Vladimíra Kokolii zachycuje jeho tvorbu od 80. let minulého století po současnost, avšak o klasickou retrospektivu se nejedná. Kurátorství se ujal Lukáš Hofmann, který balancováním na hraně umělecké a kurátorské tvorby dokázal oživit tento „kunsthistorický“ formát uchopení podstaty významného umělce a představit jej odborné i široké veřejnosti v celé šíři jeho díla. Tento výstavní projekt demonstruje, že slovo kurátor pochází z latinského „curare“ a jde především o starostlivost a péči. A kdo jiný se dokáže vžít do kůže umělce a přinést tak plodný dialog o podstatě tvorby než opět umělec? Klíčovým momentem na aktuální výstavě je tak prezentace elementární podstaty lidství na pozadí dialogu dvou uměleckých osobností odlišných generací, který přináší zajímavý pohled nejen na současnou formu retrospektivních výstav, ale také na současnou kresbu a grafiku v celku intermediální tvorby Vladimíra Kokolii. Za středobod výstavy vybral kurátor obraz Věrnost pupíku, čímž nás vtahuje do zmíněné univerzální zkušenosti, kterou jsme beze sporu všichni prošli při příchodu na svět.

Kurátorská koncepce je založena na principu menších intimních sálů. Vcházíme do tzv. Bufetu, kde se nám jako na jakékoliv piknikové party nabízejí všechny možné dobroty, zde však jde o vizuální lahůdky. Za pozornost stojí obraz, se kterým Kokolia v 80. letech diplomoval zobrazující lidi v metru zaznamenané v jistých patrech, jimiž prolétá moucha. Evokuje mi to neustále se vracející obraz z dětství, kdy jsem se jako rostoucí malý jedinec snažila pochopit pravidla společnosti a vztah jednotlivce k ní. Vizuální představa davu lidí v metru či na ulici se mi neustále vracela a já ji kresebně znázorňovala jako prožitek sounáležitosti a kolektivní zkušenosti. Právě proto mě samotnou překvapilo, že jsem podobný vizuální motiv měla možnost zhlédnout zde. Jak jsem již na začátku psala, univerzální zkušenosti jsou nám všem vlastní právě pro jejich autentické prožívání vycházející z podobných situací.

V prostoru Bufetu se noříme do 80. let skrze vizuální podněty té doby (mimoděk jsou to léta dětství dnešní generace středního věku) se vším všudy. O to více je pak osvěžující hned v následujícím sále vkročit do architektonicky předěleného velkého sálu se světlíkem, který do galerie přivádí přirozené světlo. Řešení rozdělení do dvou menších prostor přineslo výstavě kýžený moment intimnosti a vystavené pastely z nedávných let zde vytvářejí příjemnou hru s divákem a optickou nedokonalostí lidského oka. Důležitou roli zde hraje působení přirozeného světla na vystavených dílech, a proto je také velmi důležité vidět výstavu naživo. Pevně doufám, že nedojde k opětovnému uzavření galerie. Prožitek vtahuje do nekonečnosti variací, které nám příroda přináší. Je zde prostor pro moment vytržení, zamyšlení a uvědomění si, že i když jako lidstvo čelíme hrozbě, tak vedle nás volně žijí paralelní světy fauny a flóry, kupříkladu ptáků, jichž se problém netýká a jejichž prožívání reality nás může zpětně něco naučit a nabít energií. Volnost druhé místnosti s názvem Skr až překvapivě konfrontuje vzdušnou instalaci s plnou instalací velké stěny třetí místnosti s názvem Velký cyklus kreseb, které vtahují i odstrkávají současně. Nalezneme zde fragmenty lidských mikropříběhů mnohdy s až absurdními narážkami na mezilidskou komunikaci i život sám, a to vše s lehkým humorným podtextem. K výstavě vyšla stejnojmenná brožura, jejíž kreslířské počátky se datují v 80. letech, a místo vzniku jsou šumavské klatovské lesy. Lze ji vnímat jako jakýsi manuál přežití. Především pak je výzvou vnímat svět malířsky. Právě ono vytrénované a neustále zkoumané malířské vidění je pro tvorbu Vladimíra Kokolii signifikantní. A zde na výstavě je akcentováno několikrát, a především pak ve čtvrtém sále nazvaném List po listu. Malby vznikající v rozmezí 1987–2020 dávají tušit autorův dlouholetý zájem o přírodu jako jeden z nejdůležitějších inspirativních zdrojů a diváka vtahují do malířského tréninku a světa autora.

Pátý sál je výzvou. Vladimír Kokolia prezentuje starší grafiky opět z 80. let a poodkrývá zde svůj archiv. Pak se můžeme setkat s již zmíněnou Věrností pupíku. Následující díla Projít sítem či Stereo sterea z letošního roku jsou experimentem, co lze v současné grafice ještě vytvořit v rámci přesahu materiálu či práce s digitálním obrazem. Jako kurátorku věnující se současné kresbě mě zaujala instalace pásma kreseb z roku 1997 v devátém sále, které člověka obklopí a uchopí. Vtáhnou do děje a nonverbálního čtení lidských příběhů. Porod ženy, která je drcena hadem škrtičem, je až esencí života a smrti v jednom balení, jež je děsivé i uchvacující. Výstavní celek je pak ukončen Manuálem k jiné výstavě z roku 1991, jež poodkrývá taje současného umění v závěsu konceptuálního uvažování propojení vizuálních obrazů, textů a filozofování o podstatě umění, které bohužel způsobilo, že většinová společnost současnému umění moc nerozumí. Každopádně výstava Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu je svou univerzálností obsahu jistě srozumitelná i bez zhlédnutí doprovodného videa na webu galerie či této recenze. Výstava nám totiž zprostředkovává moment ztišení a vytržení, které od umění očekáváme. Současně je také zajímavým exkurzem do umělecko-kurátorského dialogu.

[1] Viz esej Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti z roku 1936.

[2] Viz pojem punctum Rolanda Barthese v knize Světelná komora z roku 1980.

Vladimír Kokolia / Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu / kurátor: Lukáš Hofmann / Centrum současného umění FUTURA / Praha / 13. 11. 2020 – 31. 1. 2021

Foto: Tomáš Souček (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)