16.4.2024 | Svátek má Irena


POVÍDKA: Prokop Holý a velbloudi

18.12.2020

Za svého dětství se Prokop Holý záhy stal sirotkem, ale jeho strýc Jan Voda se o něho staral dobře. Tento pražský kupec nouzí rozhodně netrpěl. Jezdil za obchody často do ciziny a svého zvídavého synovce bral většinou s sebou.

Jednou se dostali až do Jeruzaléma. S větším rozechvěním než strýc procházel Prokop části města, kde Ježíš protrpěl své poslední dny, a s nelibostí sledoval, jak lhostejně se po svatých místech machometáni a židé pohybují. Nejvíce na něho samozřejmě zapůsobil chrám Božího hrobu.

Když kupec s mladíkem své obchody úspěšně uzavřeli, ještě se bezúčelně potulovali po rozsáhlém tržišti hned za hradbami. Hemžilo se to tam rozmanitými lidmi z různých krajin. Někteří se též procházeli, jiní postávali u prodejců a vyjednávali s nimi.

Oba Češi si brzy všimli muže, který seděl nehnutě ve stínu dvou velbloudů a očividně nic neprodával. Když ho ohledně velbloudů někdo oslovil, neodpověděl. Byl černě oblečen a černý měl i vous a temné, zapadlé oči. Strýcův průvodce a překladatel podal vysvětlení, že se jedná o hadače z ruky. Z dlouhé chvíle k němu zašli a posadili se.

Hadač se chopil Prokopovy ruky a také velbloudi zvědavě sklonili své hlavy nad turbanem svého pána. Slintat a žmoulat cosi v hubách však nepřestali. Teprve po chvíli muž promluvil:

„Budeš mít velmi rušný život, lidé se tě budou bát a vážit si tě. Vidím kolem tebe spoustu krve a kouře. Také ty zahyneš násilnou smrtí. Jakmile ve své zemi spatříš velblouda, bude ti zbývat už jen půl roku života.“

Staršímu zákazníkovi naopak předpověděl život spokojený a bezpečný. Ten váhavě zaplatil, a když se vzdálili, řekl synovci:

„Je to podvodník, káže bludy. Vždyť přece znám tvou mírnou povahu. A jakpak bys mohl v Čechách narazit na velblouda? Po dlouhé době ze mě zase někdo lstivě vytahal peníze.“

Po návratu do Prahy zajistil strýc Prokopovi znamenité vzdělání a nechal ho vysvětit na kněze. Nadaný mladík s širokým rozhledem a zkušenostmi mohl snadno budovat svou kariéru a hromadit bohatství, on ale dával přednost duchovním záležitostem. Stal se obdivovatelem Husových myšlenek. A když potom po smrti krále Václava nastal rozvrat státu, byl jedním z těch, kteří nespokojeným davům novou víru vysvětlovali. Na rozdíl od jiných vykladačů se holil.

Třebaže zbraň do ruky nikdy nevzal, záhy se dostal do bitevní vřavy. Stalo se tak v březnu roku 1420, kdy táhl s Žižkou z Plzně do Tábora. Katoličtí rytíři dostihli husity v mokré krajině u Sudoměře a hejtmani proti nim postavili vozovou hradbu na hrázi mezi dvěma rybníky. Prokop to viděl černě, sám k sobě potichu promluvil:

„Tak tady zemřu. Nebo mě zajmou a upálí.“

Bylo mu jasné, že z této pasti nelze uniknout. Jen velmi slabou naději mu skýtala skutečnost, že už mnoho let žádného velblouda neviděl.

Nakonec to pro něho dobře dopadlo. Pyšné pány vůbec nenapadlo, že by mohli tu ubohou chátru vyhladovět. Netrpělivě vyrazili do útoku. Jedni hynuli před vozovou hradbou, druzí v bahně vypuštěného rybníka.

V Táboře se Prokop okamžitě zapojil do náboženských debat a díky své uvážlivosti se postupně dostával do popředí. Uměl rovnat spory. Po Žižkově smrti se pak brzy stal vůdčí osobností všech husitů. Zúčastňoval se bitev, ale jejich vedení přenechával hejtmanům. Zabití se už neobával, začal té předpovědi věřit. Neopatrného kněze proto jednou nepřátelé trefili šipkou do zadnice.

Papež proti odbojným Čechům vyhlašoval stále další křižácké výpravy, ty však všechny ztroskotaly. Naopak husité začali podnikat výpady do okolních zemí a přiváželi odtud kořist. Bylo nutno se s nimi dohodnout, než se jejich víra rozleze po celé Evropě jako mor. Prokop byl proto pozván k vyjednávání na koncil v Basileji.

Rokování se však protahovalo, a proto se Prokop vrátil do Čech a zahájil obléhání Plzně, která zůstala katolické víře věrna. Plzeňáci se na boj dobře připravili, stačili se dostatečně zásobit dobytkem i obilím, které v okolí teprve dozrávalo. Hladovět tak posléze začali spíš obléhatelé a nálada v husitském ležení se stále zhoršovala. Nespokojenost dostoupila vrcholu, když oddíl, který měl v Německu naloupit potraviny, byl zničen. Nastala hádanice, kdo za to může. Prokop se snažil spor urovnat a dostal při tom od setníka Tvaroha ránu židlí do hlavy.

To však nebyla jediná zlá příhoda. Když se Prokop trochu zotavil, prošel se v podvečer trochu po ležení. Náhle strnul - v nastupujícím šeru se mu zjevil velbloud! Dvouhrbec požvykoval a na vůdce husitů pohlížel s povýšeneckým výrazem.

„Jak se sem ta bestie dostala?!“ zařval Prokop.

Bylo mu sděleno, že velblouda si z válečné výpravy do Polska přivezl hejtman Jan Čapek ze Sán jako dar od krále Vladislava. Prokop se tedy odebral do hejtmanova stanu a důrazně žádal velbloudovo odstranění. Ale jeho autorita už nebyla taková jako dřív, Čapek byl pevně rozhodnut si takové vzácné zvíře ponechat. Rozrušený Prokop pak odjel do Prahy, aby se tam dal do pořádku tělesně i duševně. Nemohl si to srovnat v hlavě: Jak to, že velbloud k němu doputoval ze strany půlnoční, když ho očekával ze strany polední?

Krátce nato podnikli Plzeňáci překvapivý výpad. Zmocnili se cenné kořisti a do města vtáhli i velblouda. Čapek ho chtěl zpátky a nabízel za něj dost peněz, ale utržil jen posměšky. Velbloud si tak rozhodně polepšil, protože v nevlídném husitském ležení mu byla zima a začal hubnout.

Za půl roku už věčného válčení měli všichni dost. Mír ve zbídačené zemi odmítali jen bojovníci táboritů a sirotků, kteří si už jiný život neuměli představit. Prokop Holý se přidal k nim a v květnu roku 1434 s nimi v bitvě u Lipan zahynul.

Plzeňáci udělali dobře, že velblouda nesnědli. Císaře Zikmunda, který byl nakonec přece jen uznán za českého krále, tato příhoda velmi pobavila a věrnému městu vcelku vtipně exotické zvíře přidal do znaku. Plzeňáci pak velblouda prodali do Norimberka.

 *****************************

Regner-povídky

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.