Tento článek je součástí Special reportu: Výzvy a příležitosti česko-polského partnerství
Přístup České republiky k Rusku a Číně je jiný než ten polský. Premiér Babiš je ekonom a byznysmen, k přírodním zdrojům přistupuje transakčně a ekonomické zájmy staví na první místo i ve vztazích s Ruskem, říká v rozhovoru pro EURACTIV.pl Łukasz Ogrodnik.
Łukasz Ogrodnik je analytik Středoevropského programu Polského institutu mezinárodních vztahů (PISM).
Český ministr zahraničí Tomáš Petříček v nedávném rozhovoru pro EURACTIV.cz uvedl, že vztahy mezi Českem a Polskem jsou vynikající. Souhlasíte s ním?
Polsko-české vztahy jsou jistě intenzivní. Konají se pravidelná setkání a konzultace jak na úrovni předsedů vlád, tak i prezidentů, například při příležitosti summitů EU. Praha s Varšavou se však ne ve všem shodují, což jsme viděli, když Polsko s Maďarskem oznámily veto evropského rozpočtu.
Mohl by odlišný postoj k propojení fondů EU s právní státem ovlivnit bilaterální vztahy mezi Českem a Polskem?
Když Evropská rada dosáhla rozpočtového kompromisu, Česko, Slovensko i další země EU si oddechly. Praha požadovala dokončení jednání o fondu obnovy ještě před koncem roku, doufá totiž v brzké čerpání finanční podpory, která jí má pomoci překonat důsledky pandemie.
Před summitem Evropské rady česká a slovenská média spekulovala o tom, zda polské a maďarské veto předznamenává konec Visegrádské skupiny (V4), právě kvůli odlišným vládním pozicím ke klíčovým evropským záležitostem.
Celé by to mohlo vrhnout negativní světlo na polské předsednictví ve V4 a zhoršit obraz V4 jako harmonické platformy pro regionální spolupráci. Není to ale první ani poslední případ napětí v rámci této platformy.
V4 jako diskusní klub?
V únoru příštího roku oslavíme 30. výročí založení V4. Je V4 důležitým fórem regionální spolupráce, nebo spíše diskusním klubem? Podle hodnocení analytického centra Polityka Insight je mnohem vlivnější platformou tzv. Výmarský trojúhelník, ve kterém je Polsko s Francií a Německem.
Jádrem spolupráce v rámci V4 jsou konzultace pozic v klíčových otázkách diskutovaných na úrovni EU. Poté, co se V4 podařilo splnit cíle stanovené ve Visegrádské deklaraci z roku 1991, tedy vstoupit do EU a NATO, se spolupráce rozvíjí v rámci různých sektorů. V praxi to znamená, že tam, kde existují příležitosti, země EU spolupracují, bez ohledu na to, zda se jedná o ekonomickou či kulturní oblast.
Jaké jsou tedy společné zájmy Česka a Polska v rámci EU?
Obě země, stejně jako celá V4, jsou tradičními obhájci zemí Východního partnerství nebo západního Balkánu v EU, jednotlivé země v regionu ale kladou důraz na něco jiného. Polsko se z geografických a historických důvodů více zajímá o Východní partnerství. Česká republika se dívá spíše na jih.
Evropská integrace západního Balkánu byla jednou z priorit českého předsednictví V4, které předcházelo polskému. Češi v září 2019 uspořádali v Praze summit Visegrádské skupiny a zemí západního Balkánu, které dosud nejsou členy EU, tedy Albánie, Severní Makedonie, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Kosovo. Na summitu bylo přijato společné prohlášení, ve kterém bylo napsáno, že „sjednocení Evropy nebude možné bez přistoupení balkánských států k EU“.
A co migrace? Praha ani Varšava nesouhlasily s povinnými relokacemi uprchlíků v roce 2015.
Takový přístup měla celá V4, v Česku byl ten tvrdý postoj vůči povinným relokacím uprchlíků komentátory vnímán negativně, jako něco, co poškozuje image Visegrádské skupiny v Evropě.
Česká republika, stejně jako Slovensko, poté symbolicky přijaly alespoň pár uprchlíků, celá věc ale stále vyvolává emoce. Vlády tu pozici z roku 2015 stále podporují, včetně Andreje Babiše a Mateusze Morawieckého, kteří se v září vydali do Bruselu, aby se setkali s Ursulou von der Leyenovou a ujistili se, že tzv. nový pakt o migraci vylučuje povinné relokování uprchlíků.
Dobré vztahy se západním Balkánem jsou důležité i z hlediska migrace. Země západního Balkánu mají strategickou pozici na zřejmě nejdůležitější cestě pro uprchlíky a ekonomické migranty z Asie a Blízkého východu. O to víc jsou země západního Balkánu pro V4 důležité.
Česko staví ekonomické zájmy na první místo
Jaký je český přístup k Rusku a Číně? Varšava vztahy s Moskvou udržovat nechce. Má pro to řadu důvodů, počínaje těmi historickými.
Přístup České republiky je jiný. Praha není proti Nord Stream 2. Premiér Babiš je ekonom a byznysmen, k přírodním zdrojům přistupuje transakčně. Český premiér tedy staví ekonomické zájmy na první místo i ve vztazích s Ruskem. Pokud by byl dovoz amerického plynu ze Svinoústí výhodnější, Česko by ho chtělo importovat přes Polsko.
To ale neznamená, že Česko nepřistupuje k aktivitám Moskvy kriticky. Česká kontrarozvědka nedávno varovala před nebezpečnými aktivitami čínských a ruských tajných služeb v zemi. Na druhou stranu, prezident Miloš Zeman neskrývá svou podporu Ruska. Nevyhýbá se ani pročínským gestům a prohlášením. Obklopují ho poradci, kteří mají s Ruskem a Čínou jisté vazby.
Je tu také předseda Senátu Miloš Vystrčil, který nedávno jel s národní delegací na oficiální cestu na Tchaj-wan, což vzbudilo negativní reakce Pekingu. Navzdory těmto rozdílným názorům na zahraniční politiku se čeští politici na prioritách a regionální spolupráci v zásadě shodují.
Energetická politika může být dalším mostem mezi Prahou a Varšavou. Česko je ale mnohem více nakloněno dosažení klimatické neutrality.
Česko zřejmě skončí s těžbou uhlí již v roce 2038. Chtějí se soustředit na rozvoj jaderné energie. Polská vláda plánuje postavit svou první jadernou elektrárnu, dávalo by tedy smysl spolupracovat při rozhovorech s Evropskou komisí v rámci rozhodování o dosažení klimatické neutrality. Jsou tu ale další společné cíle v oblasti energetiky, jako je spolupráce při zelené transformaci uhelných regionů.
Rozpor kvůli uhelnému dolu Turów vrhá temný stín na regionální spolupráci těchto dvou zemí. Je možné, že to poškodí přeshraniční bilaterální vztahy?
Spor o Turów, který trvá už od dob předchozí vlády, je důkazem, že navzdory „intenzivním vztahům“ je řešení některých bilaterálních roztržek nemožné. Češi se po několika letech nakonec rozhodli k řešení sporu na úrovni EU, což by mohlo celý proces urychlit. Pro Prahu je to důležité z ekologických a hydrologických důvodů. Případ se však řeší rychleji zejména kvůli regionálním autoritám, které tlačily na vládu, aby se jím nepřestávala zabývat. Pandemie je ale problematická. Zástupci dotčených regionů tvrdí, že v posledních měsících se situace vrátila zpět o několik let.
Spolupráce prospívá oběma stranám
Česko a Polsko dosud nepřijaly euro. Neobává se Česko, že by to mohlo v dlouhodobém horizontu vést k vyřazení Prahy z „tvrdého jádra“ EU?
V Česku není politická vůle přijmout euro a místní úřady – stejně jako v Polsku – tvrdí, že jejich ekonomiky ještě nejsou na přijetí eura připraveny. V České republice nepanuje pocit, že by nepřijetí eura mohlo negativně ovlivnit spolupráci v rámci EU. Ke změně politiky vůči euru by možná mohla přispět změna veřejného mínění. Většina Čechů je ale k přijetí eura skeptická.
V rozhovoru pro EURACTIV.cz se ministr Petříček zcela jasně postavil za práva LGBT+ komunit. Může se to odrazit ve vztahu mezi Českem a Polskem?
Nemyslím si, že se to promítne do bilaterálních vztahů, na rozdíl třeba od vztahů mezi Polskem a státy Beneluxu, kde otázka LGBT+ politicky rezonuje. Prohlášení šéfa české diplomacie naznačuje, že Česko toto téma sleduje, avšak ne v kontextu bilaterálních vztahů.
Mohl byste říct, který stát podle Vás těží z bilaterálních vztahů více? Kdo koho potřebuje více?
U takto blízkých sousedů je těžké říct, pro koho je spolupráce přínosnější. Česko a Polsko spojuje téměř 800 kilometrů společné hranice. Obchodní výměna přesahuje 20 miliard eur ročně. Mezi oběma stranami existuje celá řada mezilidských a politických kontaktů. Obě strany mohou těžit z prohlubování spolupráce, i když někdy dojde k nedorozuměním, jako právě v případě Turówa.
