Letošní rok je i rokem sedmdesátiletého výročí popravy ornitologa a protinacistického i protikomunistického odbojáře Veleslava Wahla (1922–1950). O jeho osobnosti a díle hovoří s Petrem Voříškem Marek Vajchr.
RR


Veleslav Wahl, 40. léta

Jak a proč jste se začal věnovat Wahlovu odkazu?
To mělo delší vývoj. Členem České společnosti ornitologické jsem se stal v polovině osmdesátých let, kdy se Wahlovo jméno v jejích tiskovinách neobjevovalo, a nevzpomínám si ani, že by někdy mezi ornitology padlo při hospodských debatách, kde se jinak probíralo ledacos. Mladší ho neznali, starší se o něm asi báli mluvit. O Wahlově osudu jsem se tak dozvěděl až v polovině devadesátých let, kdy Ladislav Mareda, který s Wahlem působil v protinacistickém odboji a po jeho odsouzení komunistickým režimem a popravě se stal vykonavatelem Wahlovy závěti, oslovil kolegy z Kroužkovací stanice Národního muzea Jiřího Formánka a Jaroslava Škopka, přinesl jim ukázat Wahlovu poslední vůli a začal s nimi zvažovat možnosti, jakým způsobem by se po tak dlouhé době dala alespoň zčásti naplnit. Text napsaný v noci před popravou mě tehdy silně zasáhl. Po čase jsem se začetl i do Pražského ptactva a čím dál tím víc mi docházelo, jak výjimečnou osobností Veleslav Wahl byl po odborné i lidské stránce.

Kdy ve vás dozrála myšlenka, že by si Wahlova osobnost zasloužila důstojněji připomenout?
Nepřímým, ale důležitým impulsem pro mě bylo, že v roce 2018 se mi na ornitologickém kongresu v ruském Tvertu dostalo do rukou ruské vydání pozoruhodní knihy Eugeniusze Nowaka, polského ornitologa žijícího v Německu. Tam kniha Vědci v turbulentních časech vyšla roku 2005 poprvé, následovaly překlady do ruštiny, polštiny a angličtiny. Nowak v ní na desítkách životních osudů významných ornitologů a přírodovědců z Německa, Polska, Ruska i Číny ukazuje, jak se tyto odborné kapacity přizpůsobovaly podmínkám života v totalitních diktaturách. Jen málokteří s nimi odmítli kolaborovat. Nowak byl žákem světoznámého německého ornitologa Erwina Stresemanna, po jehož smrti časopisecky publikoval životopis, ve kterém nezamlčel některé Stresemannovy postoje a činy konformní k nacistickému režimu. Třebaže se svého učitele snažil spíše pochopit a zastávat, vyvolal tím mezi jeho žáky a obdivovateli hodně nevole. To Nowaka naštěstí neodradilo, ale naopak motivovalo k dalšímu výzkumu kontroverzních biografií.

V knize se tak dočteme například o Stresemanově kolegovi, Güntherovi Niethammerovi, který je dodnes vnímám jako jedna z celosvětově významných kapacit oboru. Niethammer se za války dobrovolně přihlásil do jednotek SS a byl odvelen do Osvětimi, kde působil asi půl roku jako stráž na hlavní bráně. Je prakticky vyloučené, že by nevěděl, co se za ní děje. Od velitele tábora Rudolfa Hösse dostal svolení k ornitologickému bádání, jehož výtěžkem se stala publikace Ptáci okolí Osvětimi, kterou dokonce Hössemu věnoval. Na druhé straně Niethammer kontaktoval v polovině roku 1944 britského ornitologa, plukovníka Buxtona, toho času v německém zajetí v Eichstättu. Poslal Buxtonovi kopii svého článku o ptácích Kréty, neboť věděl, že Buxton se jimi také zabývá. Díky Buxtonovi a s pomocí Červeného kříže se článek dostal do Anglie, kde vyšel v tamním ornitologickém časopise. Na konci války se Niethammer nějaký čas vyhýbal zajetí, ale pak se sám vydal britským okupačním úřadům jako bývalý dozorce z Osvětimi. Byl postaven před soud v Krakově a vyvázl s osmiletým trestem, který mu byl po intervencích příbuzných a přímluvách kolegů ještě výrazně zmírněn.

O setkání se Stresemanem za války zase velmi usiloval slavný ruský ornitolog Nikolaj Alexejevič Gladkov, který se v německém zajetí stal takzvaným Хи́ви, jak se zkráceně označovali ruští Hilfswilliger, tedy dobrovolní pomocní pracovníci wehrmachtu. Gladkov se na Stresemanna obracel dopisy s prosbami o podporu, představoval si například, že mu Stresemann opatří zaměstnání v německém muzeu coby „zahraničnímu spolupracovníkovi“. K tomu sice i přes Stresemannovu snahu nedošlo, nicméně Stresemann pak Gladkovi do zajetí ochotně posílal ornitologickou literaturu. Ti dva si tedy, byť s jistými obtížemi, dopisovali a pokračovali navzdory okolnostem ve své vědecké práci. Gladkov například nesměl kvůli vojenskému tajemství v dopisech uvádět místo, kde se právě nachází. Napsal tedy třeba, že se v místě jeho pobytu vrány vyskytují prakticky denně, z čehož už Stresemann vydedukoval, do jaké oblasti má dopis nasměrovat.

Po válce Gladkov kupodivu bez větší úhony přestál prověrky kontrarozvědky SMĚRŠ a zanedlouho se opět etabloval v oboru do té míry, že spolu s dalším expertem, Georgijem Petrovičem Dementěvem, v letech 1951–1954 vydal monumentální šestisvazkové kompendium Ptáci sovětského svazu, za jehož první tři díly byl autorský tandem roku 1952 vyznamenán Stalinovou cenou.

Na oné tvertské konferenci jsem si o knize povídal s Michajlem V. Kaljakinem, editorem ruského vydání Nowakovy knihy, který mi vyprávěl různé příznačné historky o sovětských přírodovědcích. Profesor Dementěv si třeba na setkání s jedním zahraničním kolegou přinesl čajovou konvici, z níž upíjel čistou vodku, a kolegovi do šálku nenalil se zdůvodněním, že čaj už vychladl. Na otázku, jak je možné, že na rozdíl od většiny sovětských válečných zajatců, kteří byli stalinskou mocí jakožto zrádci a dezertéři odsouzeni k smrti či pobytu v lágrech, Gladkov vyšetřovatele kontrarozvědky přesvědčil o své nevině, mi ale Michajl odpovědět nedokázal. Mezi barvitými osudy tohoto druhu se Veleslav Wahl, který je v Nowakově knize zastoupen pouze dvoustránkovou kapitolkou, díky svému nesmlouvavému a statečnému charakteru vyjímá jako bílá vrána.


Veleslav Wahl s manželkou Taťánou, 40. léta

U příležitosti sedmdesátého výročí Wahlovy popravy v roce 1950 byl u nás jeho osud připomenut v několika médiích, vesměs ale jen stručným náčrtem základních faktů a dat.
Ano, jsou to stále tytéž základní informace z Wahlova života a díla, které už v devadesátých letech Ladislav Mareda publikoval časopisecky, a dnes je lze dohledat v Nowakově knize stejně jako na internetu nebo třeba na pamětních tabulích umístěných v blízkosti domu na Úvoze, kde Wahl v době svého zatčení bydlel a kde je dnes švédská ambasáda. Švédská velvyslankyně Anna Viktoria Li letos podpořila jejich instalaci. Z těchto zdrojů se lze dozvědět, že Wahl byl velitelem Zpravodajské brigády, do jejíž činnosti se zapojily odhadem na dva tisíce odbojářů, hlavně skautů, a na základě toho se na sklonku války stal nejmladším členem České národní rady, kde se seznámil s Jaromírem Nechanským, agentem vycvičeným v Británii a příslušníkem výsadku Platinum-Pewter. Na základě tohoto kontaktu se po únorovém převratu Wahl zapojil do protikomunistického odboje, kdy se ve spolupráci s Nechanským pokusil vytvořit zpravodajskou síť pro očekávaný konflikt mezi Západem a Východem. Jejich činnost však byla odhalena, oba byli zatčeni a po procesu byli popraveni 15. června 1950. O mnoho víc toho však o Wahlově životě a třeba i o hlubších motivacích jeho hrdinského postoje vlastně nevíme a v České společnosti ornitologické to vnímáme jako dluh, který je nejvyšší čas splatit. Na dohledávání životopisných informací a zejména archivních dokumentů týkajících se stále ještě velmi nedostatečně probádané závěrečné kapitoly Wahlova života nyní pracuje historik Jakub Hošek.

S kolegy ornitology pak chceme alespoň zčásti naplnit ustanovení Wahlovy závěti. Mnohé už pochopitelně uskutečnit nelze. Z hájovny Pankrác se za totality stalo podnikové rekreační středisko a s kolegou, který se v devadesátých letech pokoušel zjistit, zda by se v souladu s Wahlovým přáním nemohla stát majetkem České společnosti ornitologické, rychle vyběhli. Wahl po válce mimochodem vedle přírodovědecké fakulty studoval i práva a snad se domníval, že ustanovení jeho precizně formulované poslední vůle bude respektovat i komunistická justice. Samozřejmě se tak nestalo a nemalý finanční obnos, který Wahl v závěti Společnosti daroval, si státní moc bez nejmenších skrupulí přisvojila. Obraz dobových poměrů dokresluje fakt, že soudní orgány po Wahlově popravě zamítly žádost jeho matky o vydání synových osobních věcí. Vdova po Wahlovi Taťána, která byla za „napomáhání“ manželovi odsouzena k jedenácti letům odnětí svobody, v roce 1968 emigrovala do USA a v devadesátých letech finančně podpořila projekt Atlasu hnízdního rozšíření ptáků Prahy, který připravili Roman Fuchs, Jaroslav Škopek, Jiří Formánek a Alice Exnerová a vyšel roku 2002. Stále tím však nebylo naplněno ustanovení Wahlovy závěti, aby jeho základní dílo, Pražské ptactvo, kniha nejen podle mého soudu ojedinělá svým obsahem a výjimečná i čtivým a vytříbeným stylem, vyšla v novém, opraveném a doplněném vydání s ilustracemi Karla Svolinského, jak si to Wahl přál. Pokládáme za svou povinnost toto konečně napravit.

Kniha Pražské ptactvo dodnes čtenáře zaujme také zdařilými snímky a vynikající typografickou úpravou. Jak je možné, že v roce 1944 se ornitologovi Veleslavu Wahlovi podařilo vydat tak pěkně vypravenou publikaci?
To je jedna z mnoha zatím nezodpovězených otázek, které se pojí s Wahlovým výjimečným osudem. Za pozornost ostatně také stojí, že kniha vyšla pod jeho jménem, třebaže během heydrichidády byli za svou odbojovou činnost popraveni Wahlův otec i strýc. V týmu ornitologů, který nyní připravuje nové vydání Pražského ptactva, se pokoušíme o okolnostech vzniku knihy zjistit něco bližšího. Její text každopádně vznikal delší dobu. Wahl v něm zpracoval jak údaje ze starší přírodopisné literatury, tak informace poskytované zejména docentem Waltrem Černým, který působil na pražské přírodovědecké fakultě a Wahla na jeho cestě k ornitologii velmi podporoval, ale třeba i ptáčníky, kteří tehdy v Praze ještě běžně provozovali svou živnost. Především ale Wahl zužitkoval výsledky vlastních pozorování, prováděných už od roku 1936, kdy se ve svých čtrnácti letech začal ornitologii intenzivně věnovat. Traduje se, že se v historii české ornitologie stal nejmladším badatelem, kterému bylo svěřeno kroužkování. To tehdy sice probíhalo v daleko jednodušších podmínkách než dnes, počínaje zhotovováním kroužků takříkajíc na koleně v dřevěné boudě Na Maninách, ale samozřejmě i tehdy bylo podmíněno patřičnými znalostmi a řídilo se určitými závaznými pravidly. Už roku 1937, tedy v patnácti letech, Wahl zveřejnil svůj první příspěvek v časopise Československé společnosti ornitologické Sylvia, ve kterém pak publikoval další články až do roku 1942, kdy bylo vydávání časopisu zastaveno.

Byl za války spolkový život ČSO okupačními úřady nějak omezován či zakazován?
Kupodivu ne příliš, když odhlédneme od zmíněného zastavení spolkového časopisu, takto ale byl roku 1942 v souvislosti s heydrichiádou postižen značný počet českých periodik. Podle všeho se též od roku 1942 nekonaly členské schůze, ale třeba Kroužkovací stanice zůstala zachována a členové Společnosti ve své činnosti v rámci možností pokračovali i za válečných let.

Nevadilo protektorátním úřadům, když se členové Společnosti potulovali po okupované zemi s dalekohledem?
Tak popravdě se tehdy ornitologie s dalekohledem ještě moc neprovozovala, obvyklou výzbrojí ornitologů byla spíše puška nebo pasti na chytání ptáků. Na odstřel ptáků k výzkumu se používala malá brokovnice zvaná ptáčnice, a na tu se zřejmě nepohlíželo jako na plnohodnotnou zbraň, takže protektorátní úřady její používání nezakázaly. Ostatně ani myslivost v té době rovněž nebyla zakázána. Veleslav Wahl ale ptáky především sčítal, a to pomocí metody, kterou prakticky sám vyvinul a v jeho době byla docela novátorská i v mezinárodním kontextu. Sčítal ptáky zejména na území pražské zoologické zahrady. Armádní důstojník Jan Vlasák, který byl roku 1939 po rozpuštění Československé armády jmenován jejím ředitelem, díky svým manažerským i diplomatickým schopnostem nejenom dokázal zahradu udržet v chodu přes celou válku, ale kryl i odbojovou činnost svých zaměstnanců. Wahla zaměstnal na přímluvu proslulého zoologa Julia Komárka jako svého vědeckého asistenta, čímž ho uchránil před totálním nasazením.

A jak objevný byl tehdy Wahlův nápad zmapovat ptactvo žijící v rozmanitých biotopech velkoměsta? Existovaly už před Pražským ptactvem podobně zaměřené knihy z jiných evropských metropolí?
Popis ptactva žijícího na území velkoměsta se jeví jako dobově ojedinělý počin. Autoři respektované odborné publikace Ecology and Conservation of Birds in Urban Environments z roku 2017 například uvádějí jako první práci o městských ptácích jistou studii z roku 1952, o Wahlovi nic netuší. Hojně ovšem už před válkou vycházely studie o ptactvu a vůbec fauně žijící v určité přírodní lokalitě či regionu. V roce 1942 tak třeba Wahl s Černým v Sylvii publikovali článek nazvaný Příspěvek k avifauně Českomoravské vysočiny. A ještě speciálněji zaměřený text Wahl sepsal asi rok před vydáním Pražského ptactva a opatřil jej i vlastními ilustracemi. Rukopis nese název Ptáci na Havlově – tedy na letním sídle rodiny Havlovy u Tišnova, kde Wahl za války pobýval díky přátelským vazbám mezi rodinami. Ivan M. Havel si dodnes vybavuje, jak jej Wahl jako malého chlapce provázel po pražské zoologické zahradě.

Jak si vysvětlujete, že tak průkopnickou publikaci Wahl koncipoval, sepsal a vydal ve svých dvaadvaceti letech?
Wahl měl to štěstí, že pocházel z dobře situované rodiny a mohl se své zálibě věnovat naplno. Jak dosvědčil jeho spolužák z gymnázia Ladislav Mareda, Wahlovi měli doma úžasnou knihovnu, kterou „Slávkovi“ tiše záviděl. Ptáky mohl systematicky pozorovat i v okolí rodinné hájovny v polesí Pankrác u Bělé pod Bezdězem. Svým zdejším pozorováním naplnil rozsáhlou rukopisnou kroniku, která je dodnes mezi českými ornitology legendou, známou ale bohužel už jenom z vyprávění, protože se podle všeho řízením osudu nenávratně ztratila. Sebepříznivější podmínky samozřejmě nejsou k ničemu, když člověk nemá talent a systematicky nepracuje na jeho rozvíjení. Wahlovy dispozice byly určitě jedinečné, ale zcela mimořádná byla i jeho cílevědomost a pracovitost.


Pražské ptactvo, 1945

Neztratil text Pražského ptactva bezmála osm desetiletí od svého vzniku na zajímavosti?
Naprosto ne. Nejde jen o to, že Wahlova kniha je nezastupitelným historickým dokumentem o tehdejším stavu pražské avifauny. Městské prostředí se kromě toho, že je pro ptáky z evolučního hlediska prostředím novým, velmi rychle proměňuje, a to má samozřejmě značný dopad i na jeho opeřené obyvatele. Chceme proto Wahlovo Pražské ptactvo vydat souběžně s texty novými, které ukážou, jak se osídlení Prahy ptáky za těch osm dekád proměnilo. Díky Wahlovi máme úžasný srovnávací materiál a srovnáním tehdejšího a dnešního stavu můžeme ledacos pochopit a ozřejmit. Nebude to samozřejmě jednoduché, i proto, jak výrazně se liší metody, jakými se ptactvo sledovalo tehdy a dnes. Průkopník Wahl například pracoval hlavně s vlastními údaji, zčásti doplněnými literaturou a informacemi od kolegů i od ptáčníků. Dnes se výzkumu pražského ptactva systematicky věnuje řada ornitologů, kteří mají k dispozici nejenom nesrovnatelně větší počet odborných publikací, ale také obrovské množství údajů v on-line databázích pro záznamy pozorování. Sběr údajů v terénu bývá centrálně organizován, využívají se statistické metody, výskyt ptáků se zanáší do map, tedy do obecně známých atlasů rozšíření ptáků. To všechno pochopitelně chceme v nových oddílech připravované knihy zohlednit. Naše kniha by přitom stejně jako původní práce Wahlovo měla být čtivým dílem, které svým obsahem a stylem osloví nejenom odborníky, ale především poučené laiky.

Jak už jsem naznačil, vedle vývoje pražského ptactva chceme v knize osvětlit i Wahlův život a postoje na základě důkladného archivního výzkumu. A v neposlední řadě knihu ozdobí ilustrace, vedle zmíněných Svolinské obrázků to budou díla současného výtvarníka Jana Hoška, a chceme do ní zahrnout rovněž několik málo známých kreseb ptáků z ruky samotného Wahla.

Knihu připravuje početný autorský tým, k němuž patří ornitologové Jan Hora, dlouholetý pracovník pražské zoo a znalec pražské avifauny, Jaroslav Škopek, bývalý pracovník Kroužkovací stanice Národního muzea a spoluautor Pražského hnízdního atlasu ptáků, další spoluautor Pražského atlasu Roman Fuchs, Ondřej Sedláček, odborník na synantropní, tedy v blízkosti člověka žijící ptáky, a já. Dále se na přípravě knihy podílejí Kateřina Ebelová, neteř Veleslava Wahla, která aktivně pečuje o strýcův odkaz, Jakub Hošek, historik se zaměřením na moderní dějiny a Jan Hošek, přírodovědec, filmový dokumentarista a ilustrátor. Jak je vidět, Veleslav Wahl byl jedinečný zjev i v tomto ohledu – na to, co on při svém mládí zvládl z podstatné části sám, musíme dnes sestavit a koordinovat celý tým zkušených odborníků.

Připravil Marek Vajchr.