Předvánoční cestopis

 Cesta dvou balíků se zbožím, které jsem si objednal u italského obchodního partnera, začíná třetího prosince v městečku Pontecagnano Faiano. To se nachází jižně od Neapole. Kdysi dávno jsem jako student Neapol navštívil. Krásné město a to nemluvím o nedalekých vykopávkách v Pompejích. Rád na to vzpomínám.

Ještě týž den se zásilky dostávají do Fiano Romano, které leží nedaleko Říma. Město, které nikdy nespí, říká se. Myslím, že je to pravda. Na procházku nočním Římem se nezapomíná. Stejně jako na noc v autobuse zaparkovaném před místním řeznictvím v malé uličce s mírným sklonem dolů, takže jsem celou noc sklouzával ze sedadla, což bylo otravné, stejně jako zvědavé pohledy místní drobotiny, jež nám ráno nakukovala do oken autobusu.

Pátého prosince se zásilky dostávají do města Bologna. Špagety s boloňskou omáčkou jsem již jedl, bohužel jsem však ve starobylém univerzitním městě nikdy nebyl. Budu to muset napravit.

Osmého prosince jsou balíky konečně ve Vídni. To je jen kousek od Brna. Moc se těším. Vídeň miluji, mám k ní intenzivní niterní vztah. Už dlouho jsem rakouskou metropoli nenavštívil. Město se za poslední léta hodně změnilo. Budu tam muset zase někdy zajet. Nedávné záběry chlapíka se samopalem na Schwedenplatzu mne však mírně odrazují.

Devátého prosince celý netrpělivý čekám na telefonát kurýra, že mi konečně veze zboží. Neděje se tak. Zásilky jsou v Šanghaji. Šanghaj se nachází ve východní Číně a rozkládá jižně od ústí Jang-c’-ťiang. Město má údajně 27 milionů obyvatel. To je hodně. Nikdy jsem tu nebyl, asi bych se tam ztratil. Jeden známý Šanghaj navštívil a byl docela otrávený z místního smogu, přes který prý nebylo nic vidět.

Začínám se loučit se svým zbožím (cca 400 €) a telefonicky se snažím zjistit skutečný stav věcí. Na telefonické lince mi oznamují, že původcem zdržení dodání zásilek je s největší pravděpodobností covid-19. Čínský virus zmátl přepravce a místo do Brna dodal balíky do Číny. To dává logiku a podporuje spiklenecké teorie.

Jedenáctého prosince ztrácím nervy a znovu  telefonicky kontaktuji přepravce. Mám se prý uklidnit a čekat. Zásilka je na cestě. Jásám. Zásilka je v Singapuru. Tam jsem také nikdy nebyl. Je to hodně daleko a dlouhé cesty mne unavují. Na každý pád je Singapur blíž Austrálii než Brnu.

Jsem smutný. Moje zboží je pryč. Už ho asi nikdy neuvidím. Zákazníci budou také smutní a jistě napíší nehezké recenze na heureka.cz  Avšak člověk nesmí přestat doufat. Ještě téhož dne dostávám zprávu, že balíky jsou již opět ve Vídni, kterou tak miluji….ale o tom už jsem tu psal. Doufám, že už brzy uvidím své ztracené balíky. Přeci jen, Brno je předměstí Vídně!

Čtrnáctého prosince se konečně dočkám telefonátu od kurýra. Veze mi zásilku. Zázrak. Netuším, proč to z Vídně do Brna trvalo déle než ze Šanghaje do Vídně, ale budiž. Jsem šťastný. Dojemně hladím balíky a představuji si, kde všude byly a co asi všechno zažily. Zatlačuji slzu v oku, Vánoce jsou zachráněny a třeba bude mít někdo pod stromečkem radost z hezkého dárku. A třeba nebudou hnusné recenze na heuréce.