ROZHOVOR | Komunisté před 70 lety odsoudili Modrého a spol. Výjimečný kamarád se skautskou věrností, říká Záruba

ROZHOVOR – Udělali z něj nepřítele lidu, ačkoli mu vyprodané stadiony ještě krátce před zatčením aplaudovaly. Hokejový brankář Bohumil Modrý se stal obětí komunistické zvůle. Zvrácený režim postavil dvojnásobného mistra světa do čela vykonstruovaného procesu s dalšími reprezentanty. Přesně před 70 lety potvrdil Nejvyšší soud gólmanovi LTC Praha vězení v délce 15 let. Drakonické tresty za špionáž a velezradu si vyslechli i spoluhráči. „Jednalo se o charakterního člověka se skautskou věrností. Byl to výjimečný kamarád. “ říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz šéfkomentátor redakce sportu ČT Robert Záruba. O Modrém hodlá natočit dokument.

Nenechal se zlomit, i když vězeňští velitelé věděli, jak ho dostat na dno. Hokejový gólman Bohumil Modrý, motor a mozek hokejových mistrů světa z let 1947 a 1949, byl nesmírně fixovaný na své dcery a švýcarskou manželku Eriku. Hokejový expert Robert Záruba nahlédl do brankářova vězeňského spisu, v němž si četl, jak hráči vězeňská služba záměrně odpírala návštěvy. „Spis obsahuje detailní prosby, v nichž paní Erika uctivě žádá o schůzku s manželem i dcerami. Marně, dva roky je neviděl.“

Stříbrný medailista z olympiády ve Svatém Mořici 1948 byl z hokejistů zatčen jako poslední. Navíc už nebyl členem reprezentace. Přesto Modrý neunikl pozornosti vyšetřovatelů StB, kteří zahájili zkázu šampionů 13. března 1950 v hospodě U Herclíků komunistický režim, který mužstvo nepustil do Londýna, aby hráči neemigrovali. Záminkou však bylo, že rozhlasoví reportéři nedostali víza. „U Modrého mohla hrát roli v zatčení i skutečnost, že měl takzvané styky na agenty cizích mocností a vážně uvažoval o vycestování,“ domnívá se šéfkomentátor redakce sportu České televize.

Vysokoškolský pedagog působící na Katedře žurnalistiky při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v rozhovoru pro EuroZprávy.cz podotýká, že dodnes mezi potomky hokejistů panuje napětí z toho, kdo tým udal. „Gólmanovy dcery jsou přesvědčené, že jejich otce zatkli kvůli Augustinu Bubníkovi, a to kvůli protokolům, které však nelze považovat za relevantní,“ upozorňuje mimo jiné spoluautor knihy Chytám svůj život o Dominiku Haškovi. Augustin Bubník i část mužstva byli zase přesvědčeni, že viníkem byl Vladimír Zábrodský, kapitán reprezentace, který nebyl zatčený. „Nikde však neexistuje nic, co by svědčilo o jeho zradě,“ zvedá expert varovně prst.

Autor řady dokumentů jako Jágr Team či Zlatý turnaj století konstatuje, že definitivní odpor k novým pořádkům bývalý člen národně socialistické strany a stavební inženýr získal, když jej ministr kultury a informatiky Václav Kopecký nepustil stavět betonové mosty do zámoří, navzdory původnímu slibu. „Antonín Zápotocký mu tehdy řekl, že přehrady může stavět i v Sovětském svazu a přitom školit tamní gólmany.“ Modrý, který vyprojektoval i postavil řadu vil, měl filmové nabídky, psal odborné expertízy, si odseděl téměř pět let. Uranové jáchymovské peklo v dolech mu podlomilo zdraví a 21. července 1963 zemřel. Rodákovi z Prahy bylo pouhých 46 let. „Přátelé o něm říkali, že to byl poctivý, vzdělaný chlap a empatický typ,“ tvrdí Robert Záruba.

MOSTY MŮŽETE STAVĚT I V SSSR A ŠKOLIT TAM GÓLMANY

Pane Zárubo, čím vás Bohumil Modrý inspiroval, že jste se rozhodl o něm natočit dokument?

Upoutal mě tím, že nikdo o vyhlášeném elegánovi nemluvil špatně. Když občas slýcháváte příběhy hokejistů, tak pokaždé objevíte nějaký špatný charakteristický rys, ale u něj nikoli. U Modrého jsem opravdu zjistil, že průsečík znesvářených skupin, které zatčení a uvěznění týmu z roku 1950 provázelo, se v něm protne tak, že hráči za ním šli. Byl klukem, kterému ostatní věřili. Do současné doby jsem z žádné strany, které zůstaly i po smrti všech stále vyhroceny, nezaznamenal jediný náznak nějakých negativ. Byl výjimečným člověkem. Nazval jsem si jej jako mužem ryzího štítu, což je ze Švejka, a podle mého názoru zmíněné hodnocení na něj sedí.

Kdy jste o něm slyšel prvně?

Jeho jméno jsem premiérově zaregistroval v roce 1978, když jsem jako dárek dostal Zlatou knihu hokeje, kde o Bohumilu Modrém byly krátké zmínky. Musíme si uvědomit, že za minulého režimu se o brankáři nesmělo psát, přesto se autorům publikace Gustavu Vlkovi a Karlu Gutovi povedlo jej úplně neopomenout. Velmi intenzivně jsem se ale o osobu dvojnásobného mistra světa začínal zajímat v roce 1990, kdy jsem dostal za úkol natočit reportáž ze setkání zatčených hokejistů. Při křtu knihy Ztracená léta, za níž stojí Vladimír Škutina a Robert Bakalář, jsem měl možnost hovořit s náhradníkem Modrého Zlatkem Červeným i dalšími hráči a zjistil jsem od nich, jaký byl Bohumil Modrý ohromný brankář i člověk. Osudu Bohumila Modrého se s přestávkami věnuji už třicet let. A když jsem si jeho kariéru detailně nastudoval, zařadil jsem ho do nejlepší pětice brankářů, jaké kdy Československo mělo k dispozici. Podle mého názoru patří na úplný začátek přehledu, protože on změnil způsob chytání u nás a ovlivnil generace brankářů, a to tím, jak gólmanské umění začal popisovat vědecky a nejenom intuitivně.

Jak si vysvětlujete, že do procesu s hokejovými mistry světa byl vtažen i on? Vždyť poslední zápas odchytal 10. ledna 1950 a v nominaci na mistrovství světa do Londýna vůbec nefiguroval? Komunisté z něj nakonec udělali vůdce celého případu, který nesl název „Proces s protistátní skupinou Modrý a spol.“

U Modrého mohla hrát roli i skutečnost, že měl nejživější stopu „napojení“ na agenty cizích mocností, protože se stýkal s kapitánem amerického úřadu Martinem Bowem (v Praze uděloval vstupní víza do Německa – pozn. red.), měl kontakty na britskou ambasádu a opravdu vážně uvažoval o vycestování, byť jednoznačně dával přednost oficiální cestě před nelegální. Na základě vymlácené výpovědi měl uvažovat, že přijede k hranicím, prorazí závoru a ujede na Západ. Ale jednalo se o vynucené verze, které nebyly pravdivé a ani o nich v realitě neuvažoval. Možná si orgány brankáře vybraly i kvůli jeho povaze, o níž jsem už hovořil. Byl svorníkem mezi různými skupinkami uvnitř týmu. Kapitánem i šéfem byl Vlastimil Zábrodský, ale Modrý byl typem, na němž se všichni shodli. Jednalo se o nekonfliktního, ale velmi upřímného muže, který neváhal komukoli vynadat, když si neplnil své úkoly, ale hráči jeho kritiku brali a nikdo se neurazil. A to byl malý zázrak, protože ego u většiny kluků pracovalo na plné obrátky. Původně byl proces s československými hokejisty zamýšlen tak, že jeho hlavní postavou bude Augustin Bubník, ale později vyšetřovatelé od této verze upustili. Respektive případ byl rozdělen na dvě části, a to vojenskou a civilní. V armádní verzi figuroval Bubník dále jako vůdčí osobnost, protože v té době byl na vojně, kde hrál za Armádní tělovýchovný klub Praha (ATK), a v občanské vévodil Bohumil Modrý. Dokonce mám pocit, že některé skupiny vyšetřovatelů si vzájemně konkurovaly, a v chaosu, který případ provázel, trochu soupeřily o to, která část nabude převahy v interpelaci, jak vše bylo. A nakonec, když se všichni aktéři spojili do jednoho procesu, převážila zřejmě skupina Bohumila Modrého a spol.

Jak moc jej zlomilo, že ministr informatiky a kultury Václav Kopecký jej nepustil do zámoří? Brankáři slíbil, že pokud odchytá zlaté mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1949, pak jej uvolní do Kanady, kde měl jako stavební inženýr i pracovní nabídky na stavění betonových mostů a rovněž měl šanci získat angažmá na chytání.

Velice jej nedodržení slibu rozladilo. Dokonce Antonín Zápotocký (tehdy byl ještě ve funkci premiéra - pozn. red.) mu vysvětloval, že přehrady či mosty může stavět i v Sovětském svazu a zároveň tam může školit jejich gólmany, kteří se chystají na vstup do světového hokeje. Taková rétorika jej velice zklamala. V Kanadě se chtěl skutečně věnovat hokeji i civilnímu povolání stavebního inženýra. Pokud pojdete do Černošic anebo jižně od Prahy, pak spatříte velké množství vil, které postavil i vyprojektoval, a to i řadě spoluhráčů. Jeho dcera Blanka mně říkala, že tamní okolí měl velmi rád.

Zeptám se vás nyní ryze jako hokejového experta, měl šanci se v zámoří v NHL prosadit?

Přestože byl skvěle jazykově vybavený, uměl anglicky, německy, rusky, tak nevím, zda by nakonec vše neskončilo na nedůvěře ze strany zámořských trenérů i hráčů, kteří tehdy obvykle tvrdili, že nějaký kluk z Evropy nemůže umět hrát hokej lépe než my. A byl to tenkrát strašně silný argument. Jedná se tedy o velkou spekulaci, zda by se prosadil. Nicméně svým vědeckým přístupem, kterým předběhl dobu, se možná mohl uplatnit. Co dnes trenér gólmanů ukazuje na tabletu, když z různých pozic snímá brankáře, aby zjistil, zda je ve správné pozici, jestli nastavuje střelci maximální plochu, tak už vše Modrý ve své době dělal, aniž by musel mít k dispozici moderní pomůcky. Vycházel totiž z deskriptivních geometrických vzorců, které znal, a přípravu dělal naprosto přesně, jak se provádí dnes. A tak jeho brankářská škola byla úplně geniální. Před nástupem Modrého jsme vůbec nebyli gólmanskou velmocí, ale díky jeho inspiraci poté začalo Československo platit za brankářskou baštu, která měla v Evropě či na světě kvalitní gólmany. Nedisponovali tím Švédové, Finové a už vůbec ne Rusové. Je zvláštní, že Bóža Modrý přípravu posunul do míst, kam ostatní ani nedohlédli. Byl unikátním učitelem i inspirátorem. A jednoznačně měl předpoklady se prosadit. Otázkou je ale zmiňovaná nedůvěra i jeho tehdejší věk. Jsem ale přesvědčený, že s jeho jazykovou výbavou měl šanci padesát na padesát, byť už hokej nebyl jeho hlavním cíle. Chtěl se hlavně věnovat rodině i civilnímu povolání.

Zřejmě by se v zámoří uplatnil. Na bronzovém mistrovství světa v Praze roku 1938 totiž podle historika Miloslava Jenšíka kanadský manažer Al Silverman o něm prohlásil. „Patří mezi nejlepší hráče celého mistrovství. A řeknu vám rovnou, že se mu málokterý kanadský brankář vyrovná!“

Tady ohromil, a to zvláště v zápase proti Švýcarsku, který jsme vyhráli 3:2 v prodloužení. A legendární rozhlasový reportér Josef Laufer vždycky tvrdil, že v tomto utkání předvedl Modrý absolutně nejlepší brankářský výkon, který od něj kdy viděl. A za svým postojem si stál i po zápasech na mistrovství světa ve Stockholmu 1949, kde zachytal fantasticky proti Kanadě i domácímu Švédsku, které jsme v závěrečném zápase porazili 3:0. V dochovaných záběrech jsou zákroky, kdy vyjede z branky, předvádí na nich rozkleky, úplné gymnastické prvky. A jestli Josef Laufer, který viděl oba zápasy ve Stockholmu, přesto tvrdil, že nejlépe zachytal v Praze proti Švýcarům, pak se vůbec nedivím, že zaujal kanadského manažera, který na Modrého adresu prohlásil, že by i v Kanadě prorazil.

Gólmanovy dcery Blanka a Alena tvrdí, že za zatčením jejich otce stojí Augustin Bubník, který jeho jméno měl zmínit u výslechu. Podařilo se vám zjistit, zda jde o reálné tvrzení anebo nikoli? Bubník i Modrý uměli anglicky a znali se s Martinem Bowem, šéfem amerického úřadu, který v Praze uděloval vstupní víza do Německa. Společně hráli v Klánovicích golf. Mohl zmíněný kontakt hrát u výslechů významnou roli.

Měl jsem možnost číst výslechy Augustina Bubníka a v nich se i podle mnoha pasáží vytěžování jednoznačně soustředí čím dál více na Bohumila Modrého a jeho styky se Západem, a to do takových detailů, které mnohdy ani nebyly podstatné. Ale bylo znát, že vyšetřovatelé se dostali na stopu, po níž chtěli jít. A v určitém momentu, kdy se vyšetřovatelům zdá, že Bubník je už dostatečně vyslechnut, tak se v protokolu udělala čára a pod ní se napsalo: Výslech přerušen do zatčení Bohumila Modrého. Pro něho si přijeli do bytu. A protože dcery pana Modrého četly zmíněné výslechy, tak jsou přesvědčené, že Bubník způsobil zatčení jejich otce. Je ale třeba si uvědomit, jak asi výslechy probíhaly, zvláště v Domečku na Hradčanech, kde řádil sadistický vyšetřovatel StB František Pergl, přezdívaný Suchá Lípa. Proto člověk nemůže brát za relevantní, co se v nich objevuje.

DCERY VINÍ BUBNÍKA, TÝM PODEZŘÍVAL ZÁBRODSKÉHO

Mluvil někdy s Blankou a Alenou, co anebo kdo zapříčinil jeho věznění a následné odsouzení?

S dcerami o svém osudu nikdy nemluvil a s manželkou Erikou, která byla Švýcarkou, jen minimálně. Jenže maminka dcer, která se od manžela pravděpodobně něco dozvěděla, ale už nám nemůže sdělit co, prohlásila: „Za to, co se našemu tátovi stalo, může Bubník.“ Bez dalšího vysvětlování Modrého dcery poznámku vyslechly, poté dostaly do rukou výslechy a ve svém přesvědčení se utvrdily. Možná je uvedený dojem mylný, ale nesmírně, silně zakořeněný u obou dcer. Modrého tedy zatkli dodatečně až poté, co orgány zachytily jeho stopu, protože původně logicky v případu vůbec nefiguroval. Vždyť s týmem už nebyl. Naposledy totiž chytal za národní mužstvo na Kladně 10. dubna 1950 v přípravném zápase na mistrovství světa proti anglickému Harringay Racers (5:7). Utkání se mu tehdy vůbec nepovedlo, byl střídaný gólmanem Josefem Jirků po první třetině. Tehdejší tisk byl k Modrému nebývale kritický, jeho výkon označil za zklamání.

Čím si vysvětlujete, že zmíněný zápas se mu tehdy vůbec nepovedl?

Může se jednat o spekulace, ale on už nechtěl za reprezentaci hrát. Už předtím vynechával sezónu v LTC Praha a věnoval se spíše své profesi. Navíc byl i otrávený, jak dopadl původní slib ministra Kopeckého, který jej měl pustit do Kanady. Ale s realitou se postupem času smířil. Už dokonce vzdal úvahy o emigraci, chtěl se věnovat rodině, zařídili si s ženou hezký byt v pražské Klimentské ulici a vypadalo to, že se usadí a nějak to tady už doklepou. Z různých náznaků jsem přesvědčený, že někteří hráči z reprezentace jej přemluvili, ať ještě chytání nevzdává, protože Bohumil Modrý byl esem, i když už netrénoval a hokej jej v té době už netěšil. Ze zápasu s Harringay Racers máme záznam a na něm je vidět, jak chytá bez zájmu. Kamarádům splnil jejich prosbu, aby se ještě zkusil do branky postavit a jeho spoluhráči pak uznali, že to nepůjde. A tak Bohumil Modrý tiše národní tým opustil.

Je zajímavé, že obě brankářovy dcery, jak potvrzují i některé fotografie, se na snímcích bavily s Vladimírem Zábrodským, jehož právě Bubník označil, že spoluhráče udal. Tvrdil, že když Velký šéf nebyl zatčený, tak za zkázou mužstva stojí on. Jak si vysvětlujete, že Modrého děti neměly se Zábrodským problém?

Rodiny Modrých a Zábrodských se přátelily, navzájem si osvědčily i svatby. A tím, jak stál Zábrodský úplně mimo tým, i když mu šéfoval, ale stýkal se s úplně jinou společností, tak právě spojkou mezi mužstvem a jeho kapitánem byl Bohumil Modrý. Myslím spojkou ve stylu sociálního napojení, nikoli, že by se bál. Zábrodský byl totiž velice autoritativní, vlastně byl i neformálním trenérem, který rozhodoval o sestavě. Ale Modrý měl takovou autoritu, že stál mimo Zábrodského podřízenost, protože oba byli v týmu z hlediska hiearchie na stejné úrovni. Když se vrátím k vašemu dotazu, pak se Modrý nikdy nezmínil, že by jej Zábrodský či Bubník dostali do vězení. Ale z interní rodinné komunikace dcer Modrých s matkou se vytvořilo přesvědčení, že Bubník tátu udal. O Zábrodském nepadlo ani slovo. Dcery jej považovaly za přítele, a to díky jejich mamince Erice, která chovala k Zábrodskému kamarádský vztah a dokonce jim do určité míry pomáhal, když byl brankář zatčen.

Jaký vztah ale měli zatčení hráči k Zábrodskému, když zůstal na svobodě?

Byl negativní, ale věřili, že když není zavřený, tak ze všech sil pracuje na jejich osvobození, protože v jeho zájmu vůbec nebylo, aby úspěšný tým, který fungoval, se roztříštil po kriminálech. To jim dodávalo naději, že se nic nestane a vše dobře dopadne. Opravdu se snažil intervenovat, ale velice rychle toho zanechal, protože nebyl hrdinou, který by šel hlavou proti zdi. A když viděl, že režim to s procesem s hokejisty myslí vážně a že udělá razantní krok, tak se poměrně rychle stáhl a už se v ničem neangažoval. Byl vyslýchán jako svědek. Dokonce jsem si našel poznámku, že se v celém případu uvažovalo o Zábrodského roli. Měl být ještě vyšetřován, k čemuž ale už nikdy nedošlo. Je nutné ale vzpomenout, že měl docela vysoké krytí, znal se totiž dobře s tajemníkem Antonína Zápotockého Bendou a ten mu vyslal varování, aby dal od případu ruce pryč. Jakmile se k Zábrodskému tato informace dostala, tak se stáhl a už pro kluky nic neudělal. Jen čekal, co se stane.

A to posílilo averzi ostatních vůči němu…

Ano, upozorňovali, že zatímco oni byli mučeni a vězněni, tak on hrál hokej a byl v pohodě. Když se hráči dostali na svobodu, tak válel za Spartu. Je ale pravdou, že například Konopáskovi a Roziňákovi pomohl zajistit angažmá ve Spartě. Většina týmu jej ale stále vnímala jako toho Zábrodského, který různě v zákulisí intrikoval a pro sebe se snažil pozici neustále vylepšovat. Ostatní se nemohli smířit s tím, že zůstal u hokeje, zatímco oni si prošli peklem, nemohli hrát za reprezentaci, ale on byl jejím členem. A tak vznikla mezi ním a zatčenými hráči bariéra. Příkop mezi kapitánem a kolegy už vznikl dříve, protože i když po hokejové stránce byl géniem a tým jej uznával, tak lidskými vlastnostmi jim musel velice lézt na nervy. Spoluhráči se to snažili respektovat, protože rodina Zábrodských měla veškeré dění v LTC Praha plně pod kontrolou, ale přesto jim určitá útočníkova nadřazenost vadila, neboť se cítili, že by mohli být stejně dobří. Zábrodského šéfování špatně snášel Bubník, protože se s ním nejvíce poměřoval, oba byli rivalové, ale Bubník měl takový komplex mladšího bráchy, který se chtěl staršímu nejen vyrovnat, ale i ho převýšit.

Bubník do konce života tvrdil, že za zkázou týmu stojí Zábrodský. Jak zmíněné obvinění vnímáte?

Když Bubník s ostatními seděl a Vovka zůstal na svobodě, tak je pochopitelné, že jej podezírali. Nikdy se však nenašly žádné důkazy, že by je udal a není z hlediska logiky ani jasné, proč by to dělal. Rovněž nikde není doloženo, zda by stál před volbou, že na něj orgány vyvíjely tlak, aby něco na tým řekl a zachránil se, jinak z něj udělají nového Bohumila Modrého. Nic takového neexistuje. Navíc nebyl důvod cokoli vyšetřovatelům říkat, protože vše věděli. Znali dokonce výsledek hlasování v Davosu o emigraci, věděli, jaké mají hráči plány, kdo z nich chtěl emigrovat. Vše si dávali postupně dohromady, Zábrodského k ničemu nepotřebovali. Tady mně chybí odpověď na otázku, proč by je měl zradit a jak, když opravdu vše znali. Jednou z verzí, proč ho nechali být, je i skutečnost, že jeho maminka byla Ruskou.

ARMÁDNÍ HRÁČI SE OBÁVALI, ABY JE NEPOPRAVILI

V prosinci 1948, deset měsíců po komunistickém převratu, proběhlo na Spenglerově poháru hlasování o případné emigraci, které jste zmínil. Hokejisté se ve Švýcarsku v poměru 8:6 vyslovili pro návrat. Nevíte, jak se zachoval Bohumil Modrý?

Hlasoval pro návrat, ale někde se objevuje, že hlasoval pro emigraci, což je zajímavé. A stejně poměr 8:6 je ve spoustě některých spisech vysvětlován opačně, tedy 6:8. Osm hráčů mělo hlasovat pro emigraci a šest pro. A mně se nedaří zjistit, proč je v mnoha protokolech onen poměr otočený. A to je zvláštní. Ovšem Bohumil Modrý opravdu hlasoval pro návrat, protože nevěřil, že pokud by v azylu zůstal, tak nevěřil, že by dcery přes Červený kříž dostal ven. Jelikož byl velice vázaný na rodinu, tak by v zahraničí nezůstal, protože bez ní by se usoužil. Stesk po rodině nesl velice zle po psychické stránce, čímž byl oslaben, a proto jej tak kontakt s uranem devastoval. Modrý byl nesmírně fixovaný na rodinu a odtržení od ní pro něj bylo horší než fyzická dřina.

Kdy u Modrého, který byl i členem národně socialistické strany, nastal vzdor vůči komunistickému režimu?

Měl s ním neblahou zkušenost už v roce 1948 po Únoru, když jeho švýcarská manželka Erika dostala zprávu, že jí umírá otec, tedy Modrého tchán, jehož měl moc rád. Komunistický režim proto požádal, zda by nemohl za ním jet a postarat se o něj, ale nepustili ho, protože se báli, že by venku zůstal. A tak se proti novým pořádkům od začátku vymezoval a po tomto prožitku strašně zahořkl. Jela tehdy jen jeho paní, která byla cizinkou. Modrý mohl několikrát venku zůstat, když tam hrál s reprezentací, nemusel ani čekat, jak dopadne týmové hlasování o emigraci, protože byl takovou personou, že by vzali jeho samotného hned. Ale bál se, že by už nikdy neuviděl svoji rodinu a děti. Tím, že jeho paní byla Švýcarkou by společné setkání v azylu nakonec mohlo vyjít, ale nešlo by to hladce.

Neveřejný soud, konkrétně předseda senátu Karel Kruk, rozdal po jednání konaném 6. až 7. října 1950 přísné tresty za špionáž a velezradu. Modrý dostal 15 let. Jak bylo podle vás reálné, že on anebo Bubník mohou skončit na popravišti? Vždyť Miladu Horákovou komunisté zavraždili v červnu stejného roku…

Jelikož se tehdy bohužel popravovalo, nebylo vyloučené, že trest smrti jim hrozil. Ale pro všechny zatčené hráče bylo naprosto nepředstavitelné, že by dostali jakýkoli trest. Představa trestu smrti byl pro ně naprostý úlet. Ale když jsem se o tom bavil s historickými badateli, tak jsem vyrozuměl, že proces s hokejisty zapadal do období absurdních procesů s Miladou Horákovou, katolickou církví i případů s kulaky, kteří se vzepřeli kolektivizaci. Protože se vykonstruované soudy dotkly všech profesí ve společnosti, tak se komunistům neplánovaně naskytlo, že ještě mohou zatočit s buržoazním sportem, který představoval klub LTC Praha, a rozhodli se jejím členům udělit exemplární tresty. Konkrétně ale Bubník i další hráči z armádního klubu ATK jak například Kobranov byli jako vojáci ve velkém ohrožení. Navíc si v Domečku prošli krutými výslechy spojenými s fyzickým bitím, navíc měli ještě zostřenější podmínky než civilisté. Ovšem ani u nich nelze hovořit o tom, že by měli příjemné výslechy.

Nejvyšší soud 22. prosince 1950 drakonické rozsudky potvrdil. Dostal jste se k záznamům, jaké hodnocení na Modrého velitelé psali?

Ve všech zápisech, které jsem si v jeho vězeňském spisu prošel, je z každé káznice poznámka, že se chová celkem dobře. Ale také jsem narazil na dobrozdání, že se jedná o nepřítele, který si zaslouží nejvyšší ostrahu. Protože ale o něm dozorci věděli, že velice špatně snáší odloučení od rodiny, tak ho trestali tím, že mu znemožňovali návštěvy blízkých ve vězení. Jeho manželka Erika Modrá několikrát marně žádala o setkání s mužem. A o tom jsou ve spisu podrobné zápisy, v nichž paní Erika uctivě žádá o schůzku s manželem i dcerami. Marně, dva roky je neviděl. Odepření návštěvy vždy velitelé zdůvodňovali tím, že se kázeňsky prohřešil a nemůže tak mít s rodinou kontakt. Vězeňská služba ani nereflektovala prosbu o předání dárků na Vánoce. A to obrovsky na jeho psychiku působilo. Fyzicky vězení snášel, i když jeho špatný stav se projevil až po návratu, duševně však nesmírně strádal.

Během necelých pěti let vystřídal Bohumil Modrý káznice v Praze na Pankráci, v Plzni na Borech, v Opavě anebo v Jáchymově, kde se uranové peklo v dolech nejvíce podepsalo na jeho zdraví. Spoluvězni tvrdili, že si nikdy na nepříznivý osud nestěžoval, naopak jeho sebevědomé chování bylo inspirací pro ostatní. Kde se v něm brala neskutečná síla psychicky nepodlehnout?

Modrý byl tak založený, jednalo se o nesmírně charakterního člověka. Měl v sobě zakořeněnou typickou skautskou věrnost. Byl to poctivý chlap, který věřil úplně nejzákladnějším dobrým lidským vlastnostem a sám je u sebe měl zakódované. A zmíněné přesvědčení jej drželo i v těžkých chvílích. Všichni, kteří ho poznali, tak tvrdili, že to byl výjimečný kamarád, otevřený ke všem, sociální, empatický typ. Naopak Zábrodský nebyl úplně sociálně zdatný, on byl aristrokatem mezi sportovci. Modrý, aniž by se jakkoli podbízel, tak si získával sympatie lidí kolem sebe a měli ho všichni rádi.

DOMA BYL VYVRHELEM, TARASOV JEJ VZAL NA STŘÍDAČKU

Čím se živil po propuštění z vězení, než jej podlomené zdraví před smrtí upoutalo na lůžko? Za mřížemi strávil necelých pět let a propuštěn byl na amnestii prezidenta Antonína Zápotockého.

Pracoval v dopravním podniku, dokonce i trénoval Motorlet. Živil se nenápadně, nesměl s ním nikdo mluvit, dělat rozhovory, ačkoli dříve jich poskytoval neskutečné množství. Dokládá to i jeho album, které mu vedl jeho otec od doby, kdy se o něm psalo už v žákovské kategorii. A protože uměl dobře mluvit, tak v reprezentaci byl nejčastěji zpovídaným sportovcem země. A teď vyšel ven a veřejně se nesmělo říci, že opustil vězení, ani o tom napsat jedinou řádku.

Jak se vyrovnával s návratem do běžného života?

Jeho návrat na svobodu byl stejným šokem jako jeho uvěznění, protože z ničeho nic se naprosto neplánovaně vrátil. Vím, že měl velké problémy o tom, co zažil, mluvit. S manželkou možná něco prohodil, ale před dcerami o pobytu ve vězení vůbec nemluvil. Jedinou výjimku před nimi udělal, když se ofrňovaly nad jídlem, protože na talíři měly kližku, a on říkal, děvčata, neumíte si představit, co by jiní lidé za to dali, aby i takové maso mohli sníst. A od té doby si dcery už vůbec na nic nestěžovaly.

Hokejový svaz jej po propuštění úplně ignoroval, nepozval ho ani jako čestného hosta na československé mistrovství světa v roce 1959. Zajímavé ale je, že během šampionátu se k němu velice vřele hlásili Sověti. Jak je to možné? Dokonce ho vzali i na střídačku…

Ano, zní to paradoxně, ale je to tak. Když se totiž odehrál Únor 1948, tak tým LTC Praha byl na zájezdu v Moskvě a učil tam Sověty hrát hokej. A jak Bohumil Modrý, tak i Vladimír Zábrodský, který kvůli věku nedostal povolení k nominaci na domácí šampionát, uměli rusky, tak jim velice pomohli. Modrý se tam tehdy během celého týdne věnoval brankářům, ukazoval jim, jak mají provést skluz, jak vytočit beton. Jelikož součástí sovětského týmu byl trenér Anatolij Tarasov, tak na pomoc nezapomněl, a když přiletěl do Prahy, tak se hned ptal po Modrém. Chtěl vědět, jak se má a dožadoval se, že ho chce navštívit. A tak za ním jel do bytu v Klimentské ulici, ale to už mu začínalo být špatně, příliš nevycházel. Návštěva sovětské delegace u Modrého způsobila v hokejové sekci naprosté zděšení a nemohli se dočkat, až šampionát skončí, protože jim způsoboval problém. Bylo to trapné. U nás byl vyvrhelem, byl vymazán z historie, ale Sověti jej vyhledávali. A aby toho nebylo málo, tak ho Sověti vzali i na střídačku při zápase s Československem, který jsme prohráli 3:4. My máme tento zápas z mnoha kamer dobře zdokumentovaný a já se chystám si jej detailně projít, jestli na záznamu neuvidím Bohumila Modrého, jak je na sovětské střídačce. Zatím jsem ho tam nikde nezahlédl.

Modrý byl skutečně výjimečný a vymykal se své době. Měl vyhlášené chování, vystudoval stavebního inženýra, za Slavii hrál výborně národní házenou, ve Foglarově časopisu Mladý hlasatel publikoval za druhé světové války články o škole hokejového brankáře. Psát v té době texty o hokeji nebylo příliš obvyklé.

Když jeho materiály v Mladém hlasateli začaly vycházet, tak brankáři jako Josef Mikoláš a jeho generace si Modrého postřehy začali vystřihovat a on je k chytání inspiroval. Přestože Bohumil Modrý byl pan brankář, oni ho ale znali jen z rozhlasu, a najednou jim dával praktické rady, jak se mají v brance chovat, jak bruslit, jak vykrývat úhly, a to bylo opravdu na tehdejší dobu naprosto nevídané. Rovněž je dobré připomenout, že tehdejší sportovní žurnalistika měla velice kolísavou úroveň a Modrého publikační činnost byla najednou zjevením, protože on se zasloužil o první expertízy vůbec.

Byl elegánem, proto byl populární i u žen a slečen. Nežárlila jeho paní na něj?

Tady nedokážu přesně odpovědět, protože na tuto osobní stránku jsem se nedostal ani při povídání s jeho dcerami. Ale pravdou je, že elegance byla součástí jeho osobnosti. Chtěl být vždy přiměřeně oblečený k situaci, ale nebyl to typ takového hyperelegána, který má na sobě hezké věci jen proto, aby okolí ukázal, že nosí nejaktuálnější módu, která je dostupná na trhu. A v tom, že nebyl žádným slavomanem mě utvrzuje zjištění, že měl nabídku z Barrandova na filmování, které odmítl. Dostal ji tehdy proto, že se začal velmi často objevovat na titulních stranách časopisů Sport a hry a Start či dalších, neboť vypadal velice reprezentativně. A když odešel do Hollywoodu herec Antonín Novotný, který hrál ve filmu Škola základ života skokana o tyči i studenta Jindru Benetku, tak filmaři měli napsaný scénář, do něhož potřebovali hezkého chlapa. A najednou si mezi kandidáty režisér vzpomněl na Modrého, dokonce dostal nabídku na kamerové zkoušky, ale nakonec angažmá odmítl. Kdyby chtěl jít za slávou, tak se před ním doslova rýsovala dálnice za popularitou.

HOKEJOVÁ REPREZENTACE NEJLÉPE ODRÁŽÍ DĚJINY ZEMĚ

Kdybyste měl Bohumila Modrého porovnat s další brankářskou legendou Dominikem Haškem, a to nejen podle chytání, ale i podle vystupování, tak jsou si v něčem podobní? Pojí je nějaká linie, které byste se mohl chytit?

Určitě. A to je zvídavost a schopnost analyzovat dění v brance. To mají oba společného. O Dominiku Haškovi se i v NHL říkalo, že je gólmanem bez stylu a chytá hrozným způsobem. Jenže Dominik přesně věděl, proč právě takto chytá, proč pouští hokejku na led a zákrok provede vyrážečkou bez ní. Předváděl své typické rozkleky a Bohumil Modrý byl po této stránce úplně stejný. Také on neustále přemýšlel, co vylepšit. Oba nebavilo pouze chytat, ale o své pozici přemýšleli, analyzovali, aby jejich zákroky byly co nejefektivnější. Dnes už takto uvažují všichni gólmani, ale v éře Modrého i Haška šlo o výjimečný počin. Co se tedy týká zkoumání brankářského řemesla, tak v tom byli oba úplně stejní, byť každý chytal v odlišné době. A ještě jedna paralela je pojí, a to je odpovědnost ke společnosti. Oba se vždy vyznačovali vlastenectvím, které ale nebylo okázalé. Nikdy se nevymezovali vůči jiným národům, ale svoji rodnou zemi měli rádi.

Zatímco jiní odborníci nechtějí různé éry porovnávat, vy se nezdráháte. Jak je to možné?

Mě baví různá období porovnávat a dělám to moc rád. Protože národní tým v hokeji odráží dějiny naší země, daleko lépe než jakýkoli sportovní subjekt u nás. Stačí si některé mezníky zmapovat, a to od roku 1908, boje za sebeurčení, přes hajlování Němců v roce 1938 při společném zápase v Praze na Štvanici, zatčení hokejového mužstva v roce 1950, až po rok 1969, kdy se dvě vítězství nad SSSR brala jako pomsta za okupaci v roce 1968, a s ním spojený útok na Aeroflot. A do výčtu se dají zahrnout i zápasy se sbornou v sedmdesátých letech, Nagano 1998, všechny tyto turnaje kopírují dějiny naší země. A právě Bohumil Modrý je tak velkým pomníkem československých i českých dějin, že ve spojení s ním se historie srovnává dobře a velmi často. A to nejen z hlediska dějin, ale i z pohledu výkonnosti jako jsou počty zápasů odchytaných s nulou. I když je dnes hokej úplně jiný, než za jeho působení, tak se tyto statické věci dají porovnat. Jsem přesvědčený, že kdyby bylo možné udělat generační zápas, tak by v něm Modrý obstál, protože patřil k nejvýznamnějším osobnostem ledního hokej u nás.

Máte na Bohumila Modrého nějakou dochovanou památku, byť jste se nikdy nemohli potkat?

Bohužel nic po Bohumilu Modrém nevlastním, ale potkal jsem se během své kariéry s českým televizním režisérem a bývalým emigrantem Františkem Pojdlem, který získal jeho kompletní hokejovou výstroj. A Pojdl, bývalý brankář Podolí, jednou za Bóžou Modrým šel a dostal od něj výstroj, v níž vychytal zlato ve Stockholmu 1949. Bohužel v době, kdy jsem s Františkem Pojdlem po jeho návratu z exilu profesně pracoval, jsem netušil, že ji má, byť jsme spolu probírali ledacos. O tom, že ji vlastní, jsem se dozvěděl, až když zemřel. Zajímalo by mě, kde tedy výstroj skončila, zda v Pojdlově curyšském bytě anebo někdo jinde. Moc mě mrzí, že jsem ji na vlastní oči nikdy neviděl.

Zinscenovaný proces s národní pýchou, kterou v té době hokejisté představovali, nemá ani v jiných totalitních režimech obdoby. Zlikvidovat tým, který mohl zemi ještě několikrát proslavit, postrádá logiku. Máte pro komunistickou zlovůli nějaké pojmenování?

V současné době nám přijde naprosto neuvěřitelné, že hokejový tým byl zatčený, odsouzen a skončil ve vězení. Zní to opravdu neuvěřitelně. Ale tehdejší společnost byla k zavření mužstva daleko vstřícnější. A může za to atmosféra padesátých let, kdy budovatelské nadšení vše válcovalo, a kdokoli by upozornil, že jdeme špatnou cestou, skončil špatně. Myslím, že zničení národního mužstva tenkrát lidé přijali tak, že to tak asi musí být. Těžko se navíc chápe, jak jste zmínil, že komunisté zlikvidovali nejúspěšnější sportovní tým v zemi, který zde mohl v padesátých letech vyhrávat tituly mistrů světa. A po jejich uvěznění jsme s reprezentací museli začínat prakticky úplně od nuly. Jediné vysvětlení tohoto nepochopitelného zásahu komunistů je, že se báli všeho, co neměli pod kontrolou.

A tým dvojnásobných mistrů světa pod kontrolou být nechtěl.

Ano, protože kluci z týmu se odmítali totalitnímu režimu podřizovat. Jenže si musíme uvědomit, že tehdejší režim veškerá ohniska domnělého odporu nemilosrdně likvidoval. Navíc komunisté se obávali lidí, kteří s nimi odmítali jít a měli vliv. A mistři světa ho na veřejnosti měli, protože na ně chodila. Lidé je milovali, a to i fanoušci, kteří s režimem souhlasili. Hokejisté pro nové pořádky byli strašně nepohodlní. Vadilo jim, že nezapadají do typické škatulky otevřených západních agentů, na které mohou rudí vládcové jasně ukázat. A tak se komunisté rozhodli, že nepřátelské agenty z mužstva udělají a tím dají výstrahu, že ani ve sportu není možné jít jinou cestou. Zatčením hráčů stát vyslal jasný signál, že sport chtějí mít jako sjednocenou tělovýchovu stejně jako zemědělská družstva. Vedení země tehdy vůbec neřešilo, že tým je úspěšný, zajímalo ho jen, že by mohl emigrovat a zradit. Pro nás je naprosto nepochopitelné, jak se komunisté k národní pýše zachovali a co si hrdinové země museli ve vězení vytrpět, včetně Bohumila Modrého.

Související

Zatímco ve světě si lidé masakr na náměstí Tchien-an-men připomínají, v Číně se ho komunisté snaží vymazat z lidské paměti. Rozhovor

35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš

Smrt vysokého činitele a představitele reformního křídla komunistické strany Chu Jao-panga v dubnu 1989 se stala velkým impulzem pro protestní hnutí v Číně. Přestože jeho hlavní hybnou silou byli studenti, před jeho krvavým potlačením na náměstí Tchien-an-men o necelé dva měsíce později proniklo prakticky do všech společenských kruhů, konstatuje sinolog Ondřej Klimeš v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Pracovník Orientálního ústavu Akademie věd v té souvislosti poukazuje na to, že k protestům a nepokojům různé intenzity docházelo v Číně již dříve, jelikož osmdesátá léta byla dosud nejuvolněnějším obdobím v dosavadní historii vlády tamní komunistické strany. V kontextu současné politické situace v Číně je podle Klimeše například obtížně představitelné, že čínská společnost byla v této době spíše prozápadně naladěná a její část požadovala demokratizaci poměrů. 
David Broul (použito se svolením D. Broula) Rozhovor

Fico je slovenský Chuck Norris. Vyhraje i volby, v nichž nekandiduje, říká politolog David Broul pro EZ

Slováci si o víkendu zvolili za prezidenta Petera Pellegriniho, který ve druhém kole voleb hlavy státu porazil bývalého diplomata Ivana Korčoka. EuroZprávy.cz v tomto kontextu oslovily pro rozhovor politologa Davida Broula z Univerzity Palackého v Olomouci. Broul připustil, že Pellegrini je skutečně vládní kandidát a k vítězství mu dopomohli voliči Štefana Harabina z prvního kola. „V kontextu dosavadních kroků vlády, jako je rušení Úřadu speciální prokuratury, snahy ovládnout veřejnoprávní televizi a tak dále, nečeká slovenskou demokracii v brzké době nic pozitivního,“ říká.

Více souvisejících

rozhovor Robert Záruba Bohumil Modrý hokej Komunismus Augustin Bubník Vladimír Zábrodský Antonín Zápotocký (prezident)

Aktuálně se děje

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Aktualizováno včera

Sunak: Putin se na polských hranicích nezastaví. Britové posílají Ukrajině rakety Storm Shadow

Britský premiér Rishi Sunak oznámí v úterý na návštěvě Polska zvýšení vojenské podpory pro Ukrajinu o 500 milionů liber (579 milionů eur). 

Zdroj: Libor Novák

Další zprávy