Ve čtvrtek 10. prosince odpoledne se na zoomu sešli básníci, knihovníci, archiváři, anglisté, studenti, autoři píšící o jídle a další z řad příznivců Emily Dickinson (1830–1886), aby oslavili její narozeniny. Ze všech koutů světa, včetně Mexika, Panamy a Rumunska, jich bylo téměř sedm set. Na oslavě, která se posledních letech koná v Houghtonově knihovně vzácných tisků a rukopisů na Harvardově univerzitě v Massachusettské Cambridgi, se čtou její básně a jí tzv. Black Cake, jejž podle receptu Emily Dickinson v minulých pěti letech pekly knihovnice z Houghtonovy knihovny (v troubě Emilie Hardman, nyní vedoucí archivářky Distinctive Collections na Massachusetts Institute of Technology). Recept si vyžaduje dvě libry másla, devatenáct vajec, pět liber rozinek a čtvrt litru brandy. Jeho rukopis z roku 1883 je uložen právě v archivu Houghtonovy knihovny, která od padesátých let dvacátého století vlastní velkou část pozůstalosti Emily Dickinson; další část je na Amherst College v městečku Amherst v západním Massachusetts, kde se narodila a prožila celý život. Archivní fond Emily Dickinson v Houghtonově knihovně čítá přes tisíc básní, tři sta dopisů, čtyřicet ručně sešitých svazků, do nichž opisovala své básně (uchovaly se jako jednotlivé listy), ale také například její psací stůl, židli, piano, herbář z útlého mládí a rodinnou knihovnu se svazky Bible, knih sester Brontëových, George Eliot atd.


Rodný dům Dickinson v Amherst, foto autorka


Amherst, Massachusetts, foto autorka

Důraz na fyzické aspekty literárních děl je pro knihovníky a archiváře Houghtonovy knihovny podstatný, a pokusili se o něj i za dnešních virtuálních podmínek. On-line oslava se nenahrávala a měla tak v rámci možností „zoomosféry“ nádech skutečné a pomíjivé události, tady a teď, i když „tady“ znamenalo nesrozumitelný sled písmen zoomového odkazu, a „teď“ se rozprostíralo přes několik časových pásem. Pozvánka citovala Dickinson: “That it will never come again is what makes life so sweet.” („Právě proto je život tak sladký, že se už nikdy nebude opakovat.“) Účastníci byli předem instruováni, aby si moučník pro tentokrát upekli sami doma, ve čtvrtinové verzi v poměru k původnímu receptu. Pozvánka a recept byly zveřejněny koncem září; Black Cake se má nechat dva měsíce uležet. Je to něco na způsob anglického vánočního pudinku, který nemá zřejmý český ekvivalent. To se zračí i v otázkách kolem překladu názvu; i v tomto ohledu se tedy „materiálnost“ jazyka dere do popředí. Podle organizátorek pojem fruit cake nevyvolává „potěšení a šťastné vzpomínky, ale spíš pochyby či dokonce mírný úlek“, zatímco Black Cake Emily Dickinson je díky brandy a jemnému koření nezapomenutelný.


From the originals located at the Houghton Library: [Recipe for] black cake : A.MS. (unsigned); [Amherst, summer 1883]., 1883. Emily Dickinson miscellaneous papers, MS Am 1118.7. Houghton Library, Harvard College Library

Slavnostní zimní odpoledne probíhalo podle pečlivě připraveného scénáře. Program moderovala Christine Jacobson, elegantní knihovnice se specializací na novodobé publikace a rukopisy, usazená v červené halence s mašlí před vánočně nazdobený krb, společně se svou kolegyní a spolupořadatelkou oslavy Emily Walhout. Básně oslavenkyně i své vlastní četlo na patnáct pozvaných básníků, editorů, knihovníků a dalších. Spisovatelka Laura Shapiro promluvila o dopise Dickinson z Mt. Holyoke Female Seminary, v němž básnířka detailně a pochvalně popisovala skladbu jedné z večeří dívčího semináře. Shapiro menu zasadila do kontextu novoanglické stravy a vzhledem k básnířčině oblibě moučníků upozornila zejména na tradiční (již zapomenutý) dezert, tzv. novoanglický knedlík. V semináři, kde studovala a kde si žákyně samy vařily, měla Dickinson za úkol čištění nožů. Knihovnice Heather Cole promluvila o nákupních seznamech z pera Dickinson a o tom, odkud byly jednotlivé přísady v polovině devatenáctého století dováženy. Nedávná absolventka slavistiky Abigail Weil, která píše o Haškovi, ale také o divadle a o jídle, s odvahou jí vlastní přednesla báseň o jídle a osamění během pandemie, kterou napsala k dané příležitosti. Účastníci oslavy byli vybízeni, aby své bezprostřední reakce na program i zážitky z pečení spontánně sdělovali na chatu, který se rychle plnil komentáři k básním, chválou, údivem i kuchařskými tipy: „Jak velký pekáč?“ anebo „Já tedy muškátový oříšek zbožňuju... ale celé dva oříšky! OMG!“ Podle receptu v knížečce o Dickinson, kterou napsaly průvodkyně jejím rodným domem v Amherstu, má „střízlivá“ osoba po dobu měsíce až dvou Black Cake jednou týdně zalívat několika lžicemi brandy. Jedna účastnice sdělila, že Black Cake pekla v den voleb, a od té doby jej máčí v alkoholu. Jiná radila, že nejlepší kandovaný citrón lze koupit ve Whole Foods Market. Poslední část oslavy byla přenechána zájemcům, kteří chtěli přečíst oblíbenou báseň oslavenkyně, zazpívat píseň, či přispět komentářem.

Recept na Black Cake poslala Dickinson v létě roku 1883 v dopise Cornelii Sweetser jako poděkování za darované cibulky; doprovázely jej květiny, které Dickinson z cibulek vypěstovala. Neprovdaná básnířka, která měla v rámci velké, do značné míry soběstačné rodinné domácnosti na starosti přípravu chleba a pečiva, často posílala kromě receptů (a samozřejmě básní) svým přátelům a spoluobčanům Amherstu jako projev přátelství své pečené výrobky, s průvodním dopisem a často s květinami. Jedno z amherstských dětí později vzpomnělo, jak jim Dickinson spouštěla ze svého okenního parapetu košík s perníkem, ozdobený maceškou. O poetické (a duchovní) dimenzi pečení chleba se tu není třeba rozepisovat. V konkrétní podobě se v dopisech Emily Dickinson s přiloženými recepty stejně jako v jejím denním životě i pečení vyjevuje specifická podoba puritánské Nové Anglie se svým typickým uskromněním, minimalismem, askezí a protestantskou religiozitou.


From the originals located at the Houghton Library: Dickinson, Emily. Herbarium, Ca. 1839–1846, 1839. MS Am 1118. 8. Houghton Library, Harvard University

I když odhlédneme od autorčiných kulinářských a epistolárních zájmů, je také samotné literární dílo Emily Dickinson pozoruhodné coby estetický předmět. Stalo se takřka kultovním také pro způsob, jak své básně zapisovala: na obálky, dopisní papíry a pečlivě vytržené novinové útržky. V roce 2014 byly tyto fragmenty vystaveny v newyorské galerii The Drawing Center společně s mikrogramy Roberta Walsera, v roce 2016 vyšly knižně její Envelope Poems.

Dickinson během svého života nepublikovala, první sbírka jejích básní vyšla posmrtně v roce 1890. Údajně se stranila společnosti a značnou část života prožila v rodném domě a ve svém pokoji; přátelům posílala dopisy. Spekuluje se o agorafobii, rodina chránila její soukromí. Na báseň Divoké noci a její zřejmou erotiku jedna z účastnit oslavy reagovala na chatu tvrzením o „nesprávné představě samotářky“, zatímco jiná upozornila na to, že Dickinson „hluboce chápala podmínky karantény, žila bohatým a prostým životem a věděla, jak ocenit své bezprostřední okolí a rodinu“. Na aktuální širokou oblibu pečení chleba během pandemie kupodivu nikdo neupozornil. Zato další účastnice oslavy měla na sobě tričko s citátem básně Emily Dickinson I’m Nobody! Who are you? (Jsem nikdo! Kdo jsi ty?), která jí podle vyjádření v chatu „pomohla přežít teenagerovská léta.“

Je vždy třeba být ve střehu, když se místo díla začne pozornost příliš soustřeďovat na osobnost tvůrce a jeho svéráz. Ať už to bylo s privátním životem Emily Dickinson jakkoli, uvádět do souvislosti klidné a pomalé, zdánlivě profánní činnosti vyžadující soustředění a pozornost, jako pečení chleba, s určitým typem básnictví je v jejím případě na místě (podobně jako když bývá Walserův nelineární narativní styl spojován s jeho zálibou v procházkách). Jak upozorňují průvodkyně z rodného domu Emily Dickinson, které společně napsaly Profil básnířky jakožto kuchařky, s vybranými recepty, přešel obraz hnětení chleba do jedné z jejích básní, v níž vítr před bouří „hněte trávu“. Je zřejmé, že činnosti jako pečení chleba, ale i další domácí práce mohou prozrazovat básnickou citlivost stejně tak jako k sobě nerozlučně patří nejpozději od Homérovy Penelopé tkaní a vyprávění příběhů.


Krajina v okolí Amherst, foto autorka

Dickinson zřejmě neměla potřebu opouštět své bydliště v Amherstu, městečku uprostřed rozlehlých kopců, které je i v současnosti vnímáno jako odlehlé. Dnes, kdy je tolik činností přenášeno virtuálně – akademická výuka, lekce hudby i kreslení, přednášky, čtení básní, divadlo i koncerty – a aktéry jsou hlavy bez těla v malých okýnkách na obrazovkách, je potřeba jisté dávky mentální akrobacie a představivosti. Musíme si mnohé domyslet, vytvořit iluzi koncertního sálu, posluchárny, výstavní místnosti, kavárny, kde rádi čteme nebo přemítáme. Soukromý prostor se stává veřejným, naše byty (či aspoň jeden jejich výsek, který je pečlivě upraven pro záběr kamery) posluchárnami či hledišti. Při zoomové oslavě Emily Dickinson jako by padly na okamžik bariéry, působené přenosem přes internet. Oslava byla veselá, důstojná, svižná a až bujaře bezprostřední.

Do češtiny její básně překládali například Jiřina Hauková, Eva Klimentová a Zbyněk Hejda, od jehož narození letos uplynulo devadesát let – proto pro tuto příležitost vybíráme několik převodů z jeho knihy Překlady. Emily Dickinsonová, Georg Trakl, Gottfried Benn (Praha: Aula 1998).


216

Bezpečni ve svých alabastrových komorách –
nedotčeni ránem
a nedotčeni polednem –
pokorní údové vzkříšení spí –
Saténová krokev,
střecha z kamene.

Zlehka směje se moucha
v svém hradě nad nimi –
Bzučí včela do tupého ucha,
zpívají ptáci v bezděčných kadencích –
Jaká tu zanikla pronikavost ducha!


From the originals located at the Houghton Library: Safe in their Alabaster Chambers - Ink. Emily Dickinson poems, MS Am 1118.3, (11c). Houghton Library, Harvard College Library

245

V prstech jsem klenot svírala
a šla jsem spát –
Byl teplý den a nudný van,
vydrží vítr vát?

Vstala jsem – prstům spílajíc –
tentam byl drahokam.
Ametystová vzpomínka
teď všechno je, co mám.


419

Tmě přivykáme teprve,
když světlo zaniklo a není –
Jako když soused podrží
nám lampu, svědka rozloučení,

a na okamžik, nejistě
pro novost noci vykročíme –
pak, přizpůsobíce zrak tmě –
potkáme cestu – a jdem přímě.

Tak v rozlehlejších temnotách –
v těch nocech mozku, v jehož krajích
měsíc nedává znamení
a ani hvězdy nesvítají –
nejstatečnější zatápou
a někdy také při bloudění
narazí na strom, – ale když
se naučí novému zření,

buď promění se temnota,
anebo něco v zraku tmě –
té půlnoční – se přizpůsobí –
a život rovně nocí jde.


1428

Kdo mají odpor k spánku,
těm stelou lože vlny –
Je dokořán ložnice vody,
záclony vod se vlní –
jak odporný je odpočinek
v pokoji, jenž se kymácí.
V té říši kmitu nikde konec
a nikde osa vibrací.