A nyní, pár hodin předtím, než s rodinou usedne ke štědrovečerní večeři, byl fotbalový básník samý úsměv. Plný elánu.
Když jej uváděli do síně slávy mezi české sportovní legendy, zavzpomínal i na ty těžké časy. Avšak jen na to dobré, co s přemáháním covidu-19 souviselo.
Sportovcem roku hokejista Pastrňák, mezi legendy vstoupil Panenka |
„Nečekal jsem totiž, že se zvedne taková vlna podpory. Těch přání a vzkazů, co mi přišlo. Psali mi: Zabojuj! Přežij! Dostal jsem tisíce esemesek, telefonátů, odpovídal jsem na ně pak asi čtrnáct dní. Velmi mě to povzbudilo,“ líčil Panenka.
Vzkazy vám chodily z celého světa. Co to pro vás znamenalo?
Netušil jsem, že nemoc člověka takhle ostatním připomene. Ale bylo optimistické, že na mě lidi mysleli. Překvapilo mě to, dostal jsem zprávy z Austrálie, Německa, Rakouska... Skoro z celého světa. Hodně mi to pomohlo.
Utkvěla vám nějaká z těch zpráv v paměti?
Potěšila každá. Ale ozval se mi třeba kamarád ze školy, který emigroval do Austrálie. To bylo velmi hezké. A pak když mi fanoušci Rapidu Vídeň poslali fotku. Na tribunu vyvěsili obrovský transparent s nápisem, abych bojoval jako na hřišti. To bylo krásné.
V Rapidu jste zjevně zanechal velkou stopu. Slavil jste s ním i dva tituly. Jak vás těší, že jste se ve Vídni takhle zapsal?
Moc! Přitom já to ze začátku měl náročné. První přestup v životě, z Bohemky do Rakouska, německy jsem uměl akorát Guten Tag a noch ein Bier. Odcházel jsem ve dvaatřiceti, v Bohemce už jsem nedostal ani kopačky, prý že nemám perspektivu.
Přesto to nakonec byly krásné roky.
Měl jsem velkou oporu v panu Kadrabovi, který mi zprvu pomáhal. A postupem času jsem se vypracoval. Pojetím hry, ochotou bavit se s lidmi, vyfotit se a tak dále. Vzali mě. Přitom když jsem přišel, přestoupil zrovna Hans Krankl. Obrovský pojem. On z Barcelony, já z Bohemky. Miláček lidí. Když Rapid někam jel, psalo se, že přijede FC Krankl. Největším vyznamenáním pro mě proto bylo, když se po dvou třech letech začalo psát: Přijede FC Panenka. To byla odměna! Že mě lidi měli rádi. Nejen ty dva tituly.
Antonín Panenka v dresu Rapidu Vídeň rozdává autogramy fanouškům.
Před deseti dny zemřel váš tehdejší kouč Otto Barič. Jakou na něj máte vzpomínku?
Výbornej trenér! Měl autoritu, ale dovedl vycítit atmosféru v mužstvu. Kdy potřebuje disciplínu, kdy potřebuje uvolnit. Měli jsme před derby s Austrií a před tréninkem hrozně pršelo. On viděl, jak jsme všichni napjatí, přišel do kabiny a povídá: „Prší, trénovat nebudeme, vezměte ženský na kafe. Potrénujeme zítra a v sobotu na ně vlítnem.“ A vyhráli jsme 4:0.
Když se řekne vaše jméno, všem se vybaví slavná penalta z finále ME 1976 v Bělehradu. Sledujete hráče, kteří ji zkouší i dnes?
Jsem velmi potěšen, že myšlenka neumřela, že ji napodobují další a další hráči. Těší mě, že jde o hráče nejvyššího kalibru: Messi, Ronaldo, Ramos, Pirlo, Ibrahimovic, Zidane... A samozřejmě to sleduju. Jednou za mnou přijela mexická televize, která mi pouštěla asi devadesát penalt z celého světa, ze všemožných soutěží. A já jim komentoval, co který hráč udělal dobře, co špatně. Zjistil jsem, že ve druhé argentinské lize to jeden hráč kopl daleko líp jak já.
Vážně?
Vizuálně perfektně. A víte, je samozřejmě hezké, že všichni napodobujou mou myšlenku, ale bohužel nikdo neposílá tantiémy. Ale to říkám s nadsázkou, dělám si legraci. Napadá mě k tomu zajímavá historka.
Povídejte.
Má žena tenkrát v sedmdesátých letech dělala v patentovém úřadu na Václaváku a já se z legrace ptal jejího kolegy, jestli se ta penalta dá patentovat. On mi řekl: „To vůbec nejde! To není hmotná věc!“ A vidíte, dneska se dá patentovat i myšlenka...
 |
Dloubák se v souvislosti s vámi zmiňuje neustále. Čeho si ale z kariéry vážíte nejvíc?
Na to mám jednoduchou odpověď. Měl jsem možnost zahrát si ve výběrech světa a Evropy s těmi nejlepšími hráči své doby. Obrovské vyznamenání. Nejen to, že jsem byl mezi nimi. Ale já se mezi nimi cítil strašně dobře, ač jsem z nich byl asi nejméně známý. Spojovalo je, že byli neskutečně skromní. Oslavovaní, opěvovaní, ale normální.
A mezi nimi Panenka z Československa.
Brali mě. Vybavuju si, že Max Merkel tenkrát vedl jeden výběr a jmenoval sestavu. V bráně Jašin, obrana Carlos Alberto, Beckenbauer, v záloze vpravo Bobby Charlton, uprostřed Eusébio, vlevo Panenka. Já v tu chvíli myslel, že mě omejou! Dostal jsem se mezi takové hráče a byla to obrovská škola. Normální kluci, s každým si povídali, rozdávali podpisy, fotili se. Přijde mi, že už se to dnes tolik nenosí.
Věděli všichni, kdo jste? Nebo jste musel vysvětlovat, že jste ten Panenka, co tím drzým kopem Československu vyhrál mistrovství Evropy?
Nevím, jestli mě všichni znali, ale většina hráčů věděla. Zejména Němci a Holanďani, tam to bylo jasný. (smích) Tenkrát jsme je pokořili, ale byli vstřícní, chovali se ke mně hezky. Dali jsme si pivečko... Moc příjemné časy.
Kromě zlata máte i bronz z Eura 1980, byl jste fotbalistou roku. Nyní vás uvedli do síně slávy k legendám jakými jsou manželé Zátopkovi, Věra Čáslavská či Martina Navrátilová. Jaký je to pocit?
Ani v koutku duše jsem nepomyslel, že bych se mezi takové velikány sportu mohl dostat. Moc si toho vážím. Být v jejich společnosti je neskutečné vyznamenání.
Vyznamenání i za to, jak jste uměl bavit lidi.
Moje životní krédo bylo hrát fotbal tak, abych ho povznesl nad obyčejné kopání do míče. Bavit diváky, sám sebe, okolí, spoluhráče. Udělat něco, o čem si pak budou vyprávět. Takovou cenu beru jako důkaz, že se mi to možná povedlo.
Brali to vaši trenéři? Třeba pan Pospíchal v Bohemians?
Ten vůbec ne! (smích) V utkání s Košicemi jsem v Ďolíčku na straně u topolů kopal roh. Víte, jak tam byl omezený rozběh? Asi dva, tři kroky. Tak jsem se opíral o plot, povídal si s fanoušky, než se hráči seřadili. Co čert nechtěl, rohů jsem kopal jedenáct za sebou, protože centr vždy odvrátili nebo brankář míč z čáry vyplácl z brány. Ale lidi to neskutečně bavilo. Ti řvali! Těšilo mě, jak se baví, ale po zápase mi dal Pospíchal pět tisíc pokutu. Že jsem si masíroval ego a nehrál pro mužstvo.
Panenku pustili z nemocnice. Testy na covid negativní, stále má zápal plic |
Těší vás ocenění o to víc po tom, čím jste si prošel?
Ono nikoho dlouho nenapadlo, že by takový problém ve světě mohl nastat... Ale víte, co mi osobně v tomhle roce nejvíc chybělo?
Ano?
Ačkoliv už mám nějaký věk a musím si sednout, když si chci zavázat tkaničku, sport byl vždycky můj život. Nemůžu sedět doma a koukat do zdi. Jsem akční. Je to jako s kytkou, kterou když nezalíváte, tak uschne. Když se jako sportovec nemůžu hýbat, je to stejné. Snad se to brzy zlepší.
