483. schůzka: Kozina

23. prosinec 2020

Příběh chodských rebelantů nás zavede do rodiště muže, který je pokládán za jejich vůdce, byť nebyl ani rychtářem, a zdá se, že ani gramotný nebyl. Jan Sladký, řečený Kozina, a to místo se jmenuje Újezd u Domažlic. Klenutou branou se tam vstupuje na dvůr rozložitého statku. Na té bráně je cedulka Kozinův statek (aby snad někdo nezabloudil nebo si stavení nespletl).

Vlevo, pode dvěma okny (už zarůstají skoro úplně divokým vínem) jsou na zdi připevněny dvě kamenné lidské ruce (vypadají, jako by byly uťaté). Levá drží svazek jakýchsi listin, pravá svírá chodský čakan. Do dveří s nízkým futrem se návštěvník musí sehnout, aby se nepraštil do hlavy (lidi, kteří tu žili, museli být o hodně menší než my).

Když jsem se ocitl v Újezdě před léty, přivítala mě tam ve světnici (neboli v senci) chodská panímáma v chodském kroji chodským nářečím, paní Marie Rojtová. Ale to už je dlouho, hodně dlouho, žije-li paní Rojtová, musí se její věk blížit ke stovce. Dozvěděl jsem se tehdy od ní mnohé. Ten zbytek mi zabral týdny a měsíce, protože dopátrat se věrohodných skutečnosti o této postavě není zrovna jednoduché.

Tak především: Kozina se vlastně nejmenoval Kozina. Ale ani Sladký mu původně neříkali. Tenkrát se zhusta přebíralo příjmení podle stavení, takže Jan nesl jméno Rosocha podle újezdského statku u Rosochů, kde se narodil a kde vyrůstal. Jinak na Chodsku žily dva rody Sladkých (to jméno nevzniklo snad podle toho, že by rádi mlsali sladké nebo že by měli přeslazené způsoby, ne, tihleti Sladcí byli původně Sládci, Sládkové, a skutečně vařili pivo v Tlumačově a ve Stráži). Jedna větev Sladkých pak žila v Draženově, druhá v Újezdě. Statek u Rosochů pak odkázal otec mladšímu synu Bedřichovi, u kterého žil i starší syn Jan – říkalo se v „podružství“.

Tehdy bylo zvykem, že dospělí selští synové, často už ženatí, žili celá dlouhá léta na otcovské usedlosti, na které hospodařil jejich otec nebo bratr. Grunt se předával zpravidla tomu nejmladšímu. Proč? Aby otec mohl hospodařit na svém co nejdéle. Na svém, ne z potomkovy milosti. Na gruntu pak třeba žilo i několik početných rodin. Poddaní se tím kromě jiného bránili vysoké robotě, hlavně potažní (ta byla vázána ne na jednotlivce, ale na grunty). Časem bylo dost těsno i na gruntu u Rosochů – během patnácti let se Bedřichovi se narodilo šest dětí, Janovi dva synové. Janův mladší syn – jmenoval po otci, taky Jan – přišel na svět roku 1652., pokřtěn byl 10. září v Domažlicích. A to byl Jan Sladký, řečený Rosocha a později – Kozina.

Otci Janovi se podařilo koupit za ušetřené peníze od příbuzného grunt, kterému se podle dávných majitelů říkalo „Hu Kozinů“. Poslední Kozina se koncem 16. století stal domažlickým měšťanem a po něm tu hospodařili Krušinové, a právě od posledního Krušiny koupil grunt Jan Sladký a nastěhoval se do něj s manželkou Annou a dospělými dvěma syny, Vavřincem a Janem. Janovi se tím pádem změnilo příjmení – namísto Rosocha teď z něj byl řečený Kozina. Jako pětadvacetiletý uzavřel 9. května roku 1678. v klenečském kostele sňatek s Dorotou Pelnářovou. V té době už převzal – jako mladší syn – otcovský grunt.

Záznam o Janově svatbě byl objeven ve staré Bibli, vytištěné česky v Norimberce. Ta byla v držení rodiny Sladkých. Na okraji jejich stránek jsou přípisky – pravděpodobně je psal Vavřinec, Janův starší bratr. Dva z nich, právě z roku 1678, zaznamenávají zkratkovitě, že Léta Páně Hons pozůstalý po nebohým Janu vstup v stav svatého manželstva. „Hons, jinak Hans, tedy Jan, syn po Janovi, se oženil,“ a hned nato: „Léta Páně 1678 Pán Bůh ráčil Honzovi...“ (co mu ráčil, to se nedochovalo, ale zřejmě mu ráčil syna dáti). V květnu se Jan ženil, a za čtyři měsíce nato, v září, se mu narodil syn Jiří (se svatbou se tedy muselo spěchat).

Kozinovo grunt

Sladkého statek, kterému se pořád říkalo Kozinův, neboli po chodsku „Kozinovo grunt“, nebyl ani velký, ani malý. Jeho luka měly rozlohu „pod tři vozy sena“. Mezi místními sedláky zaujímal Kozina prostřední příčku – měl zhruba o třetinu méně polností než největší sedlák ve vsi, Ondřej Ledvina. I když jeho majetkové poměry byly průměrné, Koziny si ve vsi vážili, sedláci z Draženova a Újezda ho často zvali za kmotra jejich dětí i za svědka na svatbě.

Prvá léta manželského páru Sladkých neboli Kozinových proběhla šťastně, zjistili jsme v knize historika dr. Eduarda Maura o Kozinovi a Lomikarovi. Manželka přiváděla Janovi na svět jednoho syna za druhým: po Jiřím to byl Ondřej, pak Matěj a nakonec Adam. Hned nato však na Chodsko dorazila blíže neznámá epidemie, největší z těch, které tu v druhé polovině 17. století řádily. Jednou z jejích prvních obětí se stal druhorozený Kozinův synek Ondřej. Dorotka v té době čekala další dítě. Když se narodilo, dali mu rodiče jméno zesnulého, ale netěšili se z něj dlouho. Synek zemřel do jednoho měsíce po narození. Ani to však nestačilo. Mezi úmrtím obou Ondřejů si epidemie vyžádala ještě život pětiletého Matěje. Jeho jméno dostal další syn, ani ten však nežil dlouho. Starší syn Jiří sedm let po otcově smrti zemřel a grunt nakonec převzal Adam.

Byl to zřejmě člověk statečný, vytrvalý ve svém předsevzetí, pevně přesvědčený o svém právu... možná i poněkud prchlivý. Pravda se hledá opravdu těžko. Tak například problém jménem „kozinovská lípa“. Alois Jirásek popisuje ve svých Psohlavcích, jak byla pokácena, což mělo přilít ohně do napjatých vztahů mezi Chody a Lammingerem.

„Na úpatí výšiny, za níž se rozkládá Újezd, blíže k Trhanovu, stála na pokraji zoraného pole stará, mohutná lípa. V holé koruně ozývalo se hlasné šumění, jakoby hluboké vzdechy. Byly již poslední. Hloub a hloub vřezávala se pištící, zubatá pila do mohutného těla věkovitého stromu, když sekery jí předtím uvolnily cestu hlubokým zásekem. Pod lipou stáli tři mužové, správce trhanovský a dva nádeníci hranatí, ti pilně stopovali práci dvou pacholků, kteří klečíce všichni zarudlí rychle pilou řezali. Naproti v nedalekém Trhanově vybíhali lidé před stavení a každý z nich byl překvapen, s úžasem hleděl na to, co se s kozinovskou lípou děje. Toť nové násilí pánů! Kdož by se vůbec odvážil na strom tak starý, věky tu stojící, posvátný i tím, že dělí majetek, že je mezníkem odedávna právem uznaný!“

Ve všech dochovaných materiálech z procesu proti Janu Sladkému není o pokácení lípy ani zmínka. Tento motiv je třeba chápat jako Jiráskovu autorskou licenci. Spisovatel prostě potřeboval nějak zdůvodnit, proč se Kozina dostává do čela vzpoury, i když nebyl rychtářem a do roku 1692 o něm nevíme prakticky vůbec nic. Kdoví, jak se stal z Koziny rebel... A kdyby jenom rebel: hlavní rebel! Rok 1692 je ve všech knihách o chodském povstání označován jako počátek rebelie. Nepřímo se o to zasloužil domažlický Matyáš Just, zvaný Drexler. Už se naším příběhem mihl. Měl spor s městem a tak si šel stěžoval do Vídně k císaři. Ať už zapůsobil Justův nářek, že má doma devět dětí... nebo obsah jeho stížnosti... důležité bylo, že uspěl. Na odchodu z audience se ho zeptal císařův kancléř Kinský, co dělají Chodové, že asi mají dobrého pána, když se nepřipomínají se svými privilegii. Zdá se to neskutečné, ale právě tato jediná věta způsobila v chodských vesnicích poprask. Hned na to údiv, a taky naděje a radost. Chodové se okamžitě sešli a rozhodli se, že do Vídně odejdou vyslanci, aby tlumočili císaři chodské stížnosti na Lammingera. V srpnu 1692. roku vyrazili na cestu do hlavního města říše David Forst z Tlumačova, také Matyáš Just, a třetí se jmenoval – Jan Sladký z Újezda. Taky se mu říkalo „Kozina“.

„Vídeň přivítala chodské vyslance celkem vlídně,“ začetli jsme se do kapitoly o Kozinovi v knize doktora Miroslava Ivanova Podivuhodné příběhy. „Chodové se ubytovali v hospodě U zlatého krkavce. Hovorný Just to tady dobře znal a dělalo mu dobře, když mohl oba Chody seznámit s hostinským i s advokátem Straussem. Ten si prohlídl privilegia, která měli vyslanci s sebou. Vypadá to nadějně! prohlásil posléze, když si listiny přečetl - neměl vůbec ponětí, že císař už v roce 1668 uložil Chodům věčné mlčení, které oni právě příchodem do Vídně porušili. Rozradostnění Chodové slíbili Straussovi, že mu v případě dobrého konce vyplatí 100 říšských tolarů, advokátova tvář se rozjasnila, všichni byli spokojeni. A za pár dnů měl už Sladký v rukou petici, psanou německy, v níž se obratné formulace advokáta Strausse dovolávaly císařské spravedlnosti.“ Kterémupak panovníkovi by nedělalo dobře, když se mu zalichotí. To platilo tehdy, no a platí to pořád...

V té petici se popisovalo, jak se Lamminger zmocnil většiny chodských privilegií, jak jeho správce týrá a vysává Chody, jak ti jsou na pokraji zoufalství, dočista zbídačelí a bezmocní. Žádali proto, aby císař přikázal Lammingerovi odevzdat všechna zbavená privilegia české dvorské kanceláři, kde by mohla být potvrzena. Oni, Chodové, vždycky stáli věrně po boku císaře, také v té „ohavné rebelii“ zachovali poslušnost, a proto se nyní na něho s důvěrou obracejí. Současně prosí, aby nebyli pro svou cestu do Vídně trestáni. Došlo k audienci ve Vídni u císaře? Byla vykonána v září 92. roku. Císař se vlídně usmíval, Chody vyslechl (mluvil prý s nimi i nejvyšší kancléř), Sladký s Forstem pak obdrželi od panovníka reskript (co v něm bylo, nevěděli, pouze dostali příkaz, aby ho odevzdali v Praze).

Ještě než odjeli domů, poradil jim solicitátor Nedorost ze Straussovy advokátní kanceláře, aby přestali Lammingerovi robotovat a nepracovali, odkud nebude jejich stížnost vyřízena. To vypadalo na vítězství. Na úplné vítězství... Vypadalo. Chodové se vrátili s velkou slávou. Vůbec netušili, co se připravuje za jejich zády. A bylo toho dost. „Lamminger, ten prohnaný, bezcitný skrblík, se brzy dozvěděl, že chodské vesnice vyslaly delegáty za panovníkem. Bylo mu jasné, co má dělat: podniknout protiútok. Ještě v září podívá císaři svou stížnost na Chody, kterou chtěl paralyzovat jejich audienci u dvora. V přípise líčí drastickými barvami situaci na Chodsku, kde uvěřili mluvkovi Justovi, prý jsou to směšné a neuvěřitelné žvásty, co Just vypráví po vesnicích, jenže pošetilí sedláci mu naletěli, a tak nyní hrozí nebezpečí povstání.“

Povstání, to na dvůr platí

Ve Vídni slyší slovo „povstání“, a vlasy jim vstávají na hlavách hrůzou. Lamminger věděl, jakým trikem zapůsobit. Povstání, to na dvůr platí! To mu však ještě nestačí; přemýšlí, co podniknout dál. Co by tak ještě mohlo zabrat?... V listopadu putuje do hlavního města jeho replika. Rozebírá v ní situaci a císař je upozorňován, že spor mezi Chody a rodem Lammingerů je přece už dávno rozhodnut! Perpetuum silentium? No baže, Vaše Veličenstvo! Privilegia jsou neplatná! A kromě toho: Chodové porušili platný postup... Ano, dopustili se zavrženíhodného přestupku tím, že svou stížnost ze září adresovali přímo panovníkovi a opomenuli instanční postup: nejdříve si měli stěžovat u krajského úřadu, pak v Praze u místodržících. A taky nepracují... A nepracují! Odmítají robotovat, konají tajné schůze, mají tvrdé hlavy, které by chtěly žít bez zákona a bez pána. A dávají zlý příklad... Stanou-li příkladem pro ostatní kraje v Čechách, bude zle. Zle! Trestat! Proto se musejí co nejdříve potrestat! A je nutno nevyhýbat se třeba i hrdelním trestům, aby byli zastrašeni. „Co věta, to útok. A občas i lež. K povstání přece bylo daleko, Chodové sice nerobotovali, nechtěli platit kontribuce a pojem věčného mlčení jim asi příliš neříkal, ale rebelie? Tu nikdo nechtěl, věřili dál ve svá privilegia a ve spravedlnost.“

Ten reskript od císaře... odevzdali ho Chodové v Praze, jak měli nařízeno? Odevzdali. A tušili, co v něm bylo? Ani v nejmenším. A co v něm vlastně bylo? Pokyn místodržícím, aby chodskou stížnost vyšetřili. A vyšetřili? Vyšetřili. S jakým výsledkem? Postavili se plně za pana Lammingera. Což ovšem na Chodsku nevěděli – tam zatím vládla výborná nálada, Kozina a Forst znovu a znovu vyprávěli, co jim říkal advokát a jeho solicitátor, jak proběhla audience u císaře, co odpověděl, jak vypadala ta listina, kterou odevzdali v Praze, a všichni se těšili nadějí, že by mohla třeba obsahovat příkaz Lammingerovi, aby je propustil z poddanství. To si vážně mysleli? To si vážně mysleli. Někdo navrhl, že by se do Vídně měla vypravit další deputace, aby byla nablízku advokátovi, kdyby něco potřeboval. A tak se do Vídně vydali David Forst, Matyáš Just, a jako třetí Kryštof Hrubý, rychtář z Draženova. Kozina v té delegaci nebyl. Ve stejné době žádají místodržící císaře, aby dal tyto Chody všechny dohromady zatknout, hrozí přece povstání!, správně, povstání! Lamminger uměl dobře dramatizovat. A tak byli ti tři ve Vídni skutečně zatčeni, Hrubý, Forst i Just, a dáni do želez.

„Nejosvícenější, nejmocnější, nejnepřemožitelnější římský císaři, také králi v Uhrách, v Čechách, atakdále, atakdále. Nejmilostivější císaři, králi, dědičný!“ Na této stížnosti císaři proti Lammingerovi se podílely všechny chodské obce. Když se současník prokouše těmi stylistickými ornamenty, kterými měla být nakrmena potentátova ješitnost, čte v úvodu, že Lamminger je vlastně největší nepřítel jeho Veličenstva: „My, Chodové, nechceme být jako otroci a zločinci uvázáni k neschváleným robotním opatřením a s největší bolestí prosíme o nejmilostivější ochranu a vysvobození. K tomu nás nutí nejvyšší nouze, především však naše nejpoddanější oddanost, věrnost a horlivost, ba dokonce samotná povinnost oznámit proti panu hraběti z Lammingenu něco, co může být uznáno za nejvýš nebezpečný prejudik a věc škodlivá Vašemu císařskému a královskému Veličenstvu, dokonce obecnému dobru a blahobytu celé vlasti.“

A čím Chodové svoji obžalobu podepírají? „Pan hrabě Lamminger dal zřídit a zbudovat pět hamrů, které předtím na našich chodských pozemcích nikdy nebyly, a tím způsobil nezměrné škody nám na pozemcích, lukách a polích. Protože pak pro takový ohromný hamr je třeba ohromného množství dřeva, které jej živilo a udržovalo ve stálém žáru, tu, aby se s tím vyrovnal, dal se do Českého lesa Vašeho Veličenstva. Kácením dřeva ho zpustošil skoro až do kořenů a spotřeboval tak, že toho času na místě, kde stál tento les jako předsunutá hradba proti nepřátelským vpádům, má nepřítel vhodnou příležitost proniknout s celými oddíly, ba i s celou armádou.“

A další hříchy páně Lammingerovy? Zcizil Veličenstvu prastarý Chodský hrad v Domažlicích, na němž přespávali na cestách císařové a králové, tím, že ho prodal městu za zádušní pozemky, pole a louky domažlického kostela. Dal zbudovat nový zámek a tomu přikázal říkat starým názvem Chodenschloss. A ještě postavil v Klíčově dvůr a ovčín k velké škodě Chodů a bez náhrady zabral drůbežárnu indiánských kuřat. To byla prosím krocaní líheň. Byla zavedena novota, že Chodové musejí dávat svoji hospodářskou čeládku k dispozici, jako by byli nejníže postavenými nevolníky. „Prostřednictvím svého vrchnostenského hejtmana dal našemu rychtáři uložit železa a pouta, uvěznit ho a týrat jako zločince. Některé jiné dal výpraskem opatřit, že čtrnáct dní pak chrlili krev. A rychtáře z Újezda Ondřeje Ledvinu nechal důtkami tak dlouho po poli honit, že se Ledvina, protože se nechtěl nechat k smrti umrskat, musel zachránit skokem do vody, v níž se pak málem utopil.“

A kromě toho pan Lamminger nesprávně roztrušuje, že jsou Chodové rebelanti, a za trest jim ukládá víc robot než jindy, a i jinak proti nim běsní a řádí s nelidskou zuřivostí, a týrá je a drží je za větší otroky než jeho předchůdci. A tak se Jeho Veličenstvo prosí, jestli s přihlédnutím k trvalé věrnosti Chodů nemohlo nejmilostivěji poručit a nařídit, aby jim odňatá privilegia nebyla dále zadržována, aby byla odstraněna všechna nepatřičná břemena, dále aby byla poskytnuta satisfakce a restituce za to hrozné vymáhání, hlavně za ty hamry a za zámek, a ještě aby jim nijak nemohlo být ublíženo. A ještě jednou nejpoddanější, nejmilostivější, nejposlušnější... Podepsáni: „Rychtáři a celá obec chodských sedláků v Plzeňském kraji 5. prosince 1692.“

Byla to rukavice odvážně hozená do Lammingerovy tváře. Jeho císařské Veličenstvo dalo na slovo české komory, v té seděli známí a přátelé Lammingerovi. Vídeň chtěla klid, a ne nějakou vzpouru. A tak bylo rozhodnuto. Císař se v lednu 1693 podivil velmi nad tím, že se Chodové znovu ozývají, když přece mají uloženo věčné mlčení. Ale protože je Jeho Veličenstvo plno dobroty a vrozené laskavosti, nebude je protentokrát ještě přísně trestat. Pouze přikazuje, aby plzeňští hejtmané poučili Chody, že se jejich stížnost zamítá – už jednou byl ten spor definitivně rozhodnut v jejich neprospěch. Ale ozvou-li se znovu: Stihne je trest!

„V pondělí 23. února 1693 byli Chodové svoláni na nádvoří trhanovského zámku. Krajská hejtman křikl, aby poslali nahoru do zámeckého sálu své důvěrníky, že jim řeknou císařovo rozhodnutí, dole to zašumělo, hlavy se daly dohromady a vystoupil újezdský rychtář: Nikam nepůjdeme, chceme být všichni pohromadě. Tak byl dán pokyn, aby se četl císařův reskript. jenže byl německy a nikdo dole mu nerozuměl. Proto větu po větě překládali do češtiny. Což trvalo dlouho, lidé na dvoře stáli bez hnutí, nevěřili svým uším. Když doznělo poslední slovo, rozhlíželi se jeden po druhém to snad není možné! Tu vystoupil do popředí Jan Sladký a volal do okna, kde vedle krajských hejtmanů spokojeně přihlížen Lamminger. Byl jsem osobně ve Vídni, poklekl jsem před Jeho Veličenstvem císařem a přednesl jsem naši prosbu. A on odpověděl, že naše staré svobody nám vzaty nebyly! Kdybychom už neměli mít žádná privilegia, bylo by nám to řeklo Jeho Veličenstvo hned ve Vídni! Všichni ztuhli překvapením. Taková drzost... (Pan Lamminger neopomine poznamenat, že ten Gossina mluví nestoudně.) Co vůbec chtějí? Nechceme robotovat! Ale to je vzpoura, to je přece jasná vzpoura! říká rozčileně Lamminger. Nebudeme robotovat, a nesmíme! Teď už nebyla žádná cesta zpátky.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související