Moderní život jako prázdnota, nejistota, nevyhraněnost a osamělost

Procházíme obdobím, kdy po epoše zdánlivě nehybného blahobytu cítíme proměnu světa, proto je na místě i otázka, jak se to odrazí v literatuře. O tom ale zatím nic netušíme. Můžeme si nanejvýš analogicky vzpomenout na závody, kdo napíše první román o 11. září 2001, z nichž však žádný románový skvost nevzešel. Obdobně se můžeme třeba ptát, nakolik ovlivnily naše životy a následně českou literaturu povodně v roce 1997 a 2002…

Nicméně faktem je, že ještě nejsme úplně srovnaní s velkými dějinami 20. století ani s proměnami, které přineslo v umění. Kupříkladu hlavní hrdinka románu Mlíkař Anny Burnsové, jenž byl přede dvěma lety oceněn Man Bookerovou cenou a nyní i Mezinárodní dublinskou literární cenou, příznačně prochází Belfastem sedmdesátých let a za chůze si čte, ale odmítá literaturu 20. století, vrací se ke klasice, k velkým příběhům.

Protože do cedníku literatury 20. století se toho zachytilo hodně – ztráta Boha, dvě světové války, všechny ty -ismy, francouzský „nový román“ či postmoderna, rozpad tradiční rodiny… Byla to doba vražedná, ale zároveň hledačská, proto dnes známe spoustu příběhů o podivínech a slepých uličkách i úchvatných literárních děl, často o hrůzách tohoto divného století.

Začátek seznamování, nebo nahodilost?

Pro českého čtenáře bylo jedním z dluhů překladové literatury po roce 1989 to, co se nazývá americkou postmodernou. Největší šance se asi dávaly Thomasi Pynchonovi – česky vyšlo pět jeho knih, rané povídky Pomalý učeň a romány Městečko Vineland, Dražba série č. 49, opulentní Duha gravitace a naposledy Výkřik techniky. Do kompletního díla to má pořád daleko, ale skutečnost, že si zde Pynchon nenašel „svého“ překladatele a nakladatele, ukazuje na mělké kořeny.

Další z amerických postmodernistů Donald Barthelme (1931–1989) byl představen Padesáti povídkami, po nich však následoval pouze Mrtvý otec, z díla Roberta Coovera pak vyšla aspoň novela Vyplácení služky. V řadě s těmito prozaiky bývá vždy zmiňován John Barth, na české překlady jeho románů se ovšem nedostalo ani v otevřených a nepragmatických devadesátých letech. O to překvapivější proto je letošní vydání jeho románu Na konci cesty z roku 1958.

Zdálo by se totiž, že koronavirová krize bude razítkem na to, že nevýděleční američtí postmodernisté to mají v českém prostředí jednou pro vždy spočítané. Naštěstí nikoli, otázkou nicméně zůstává, zda je Na konci cesty začátkem v seznamování českého čtenáře s dílem amerického spisovatele, nebo jen nahodilou, zbloudilou střelou. Vraťme se však na začátek článku. Co se ve 20. století s lidstvem, a tedy i s literaturou stalo?

Hlavní dojem nabytý i prostřednictvím literárních děl asi je, že lidské životy přestaly být úhledné, spořádané, minimálně předem nalajnované a snadno přehlédnutelné – přičemž argument, že bychom kdysi, v době Bídníků či Na Větrné hůrce, nechtěli žít, máme sklon opomíjet. Ale můžeme si třeba pro názornost říct, že důsledkem moderní neúhlednosti, neuspořádanosti a zároveň snahou ji znovu nastolit byl i rozpuk krimi literatury.

Je tu narušení řádu, proto musí přijít detektiv a světu vrátit rovnováhu tím, že usvědčí zločince, jenž bude potrestán, a my můžeme jít zase klidně spinkat. Jenomže ve 20. století lidé zažili tolik zvratů, že už je nestačilo takto snadno „uklidnit“. Literatura proto o tomto ne-řádu pojednávala či alespoň jej musela mít na zřeteli. K psaní o těchto záležitostech bylo též nutné najít jiný jazyk, jiný způsob, stejně jako k zachycení života po těchto historických přeryvech. Což řadě čtenářů nevyhovuje.

Předstírání módních spisovatelů

Navíc po modernistické době, kdy se ještě dalo v literární technice leccos objevit, přijít s něčím první, následovala epocha, kdy nezbylo než v prvé řadě přiznat, že veškeré kontinenty již byly na povrchu literární planety objeveny. Neznamená to však, že by literatura a umění mělo skončit. Za všechny: fakt, že tu byl Charles Chaplin, nebrání, aby mohl přijít Woody Allen. Proto se komplikované dále zkomplikovalo neustálými odkazy na starší díla či jejich parafrázemi, čímž se ocitáme poblíž amerických postmodernistů.

Britský prozaik Edward St Aubyn si v knize Marně hledám slov utahuje ze současného literárního provozu, přičemž přesně pojmenovává to, co může čtenáře klasické literatury iritovat na (post)modernistických výbojích: „Jako kdyby kráčel pozadu a zametal za sebou šlépěje koštětem, pokoušel se prostřednictvím kontradikce, negace, paradoxu, nespolehlivého vyprávění a každé další metody, která ho napadla, zahlazovat stopy svých slov a osvobodit své psaní z žalostné pozitivity spočívající v tom, že vůbec něco tvrdí.“

Musíme si však uvědomit, že postmodernisté tvořili své ústřední texty v období, kdy ještě byli skutečnými řešiteli problému, jak o současnosti psát, jak se ve světě zorientovat a jak dál tvořit, když literární záhumenek je kompletně přerytý. Edward St Aubyn však již píše o době, kdy jde o pouhé pozérství: „Jinými slovy, autor všechny své nápady někde ukradl, a nejenže si protiřečí nechtěně (co si budeme povídat, to se stává nám všem), ale dokonce si to vytyčil jako svůj záměr.“

Pokud Barth říká, že jeho díla jsou „romány imitující formu románu“ a jsou „napsané autorem, jenž imituje roli autora“, pak je tu malý, nicméně podstatný rozdíl. V současných případech vysmívaných Edwardem St Aubynem se sice děje prakticky totéž, ale tito literáti, mající sebe samé v hluboké úctě, by to nikdy nepřiznali, zatímco postmodernisté hráli s otevřenými kartami – vše tu již bylo a nebudeme to skrývat – a nechyběla jim schopnost ironického odstupu.

Dnešní módní spisovatelé ze všech sil předstírají, že před nimi nebylo nic, jelikož připustit něco takového by pro jejich díla mělo fatální dopad – často by šlo o odhalení jejich naprosté zbytečnosti, protože pouze ustrašeně kopírují to, co tu již dávno je, navíc v daleko lepším provedení.

Toxický verbální odpad

Silný dojem, že Na konci cesty je pro Bartha riskantním procesem, jak se vypořádat s životním rozpoložením a světem kolem, nejistým podnikem, jehož prostřednictvím se chce zorientovat, z tohoto románu činí živé dílo, přestože v něm najdeme spoustu jednotlivostí, které zarážejí, a někoho možná popudí. V první řadě fakt, že je zde několikrát uhozena žena. Ale je tu též pasáž, kdy doktor žádá hlavního hrdinu Jacoba Hornera, aby došel na nádraží pro kávu, jelikož on pro ni dojít nemůže.

Což zní nesmyslně, ale jen do té chvíle, než se dozvíme, že je rok 1953 a doktor je černoch. Na konci cesty by se dal charakterizovat také jako univerzitní román. Místně i časově má blízko třeba k Pninovi a Bledému ohni Vladimira Nabokova či k Novému životu Bernarda Malamuda, které jsou rovněž zasazeny v nepříliš utěšeném prostředí amerického univerzitního života. Oproti nim však Na konci cesty obsahuje asi odlišný odstín potměšilé grotesknosti.

V příběhu, jejž vypráví Barthův román, se podstatné jeví tři věci. Za prvé, je to nejdřív komická a později stále děsivější prázdnota a dutost životů románových hrdinů. O to komičtější, že si tuto prázdnotu navzájem uvědomují. Jacob Horner o manželce svého kolegy z univerzity Joea Morgana přemítá: „Renniina přitažlivost, jak mám za to, pro mě spočívala ve skutečnosti, že jako jediná ze všech žen, ne-li ze všech lidí, jež jsem poznal, nahlédla hluboko do sebe sama a nalezla prázdno.“

Rennie pak Jacobovi vpálí přímo do očí: „Víte, k čemu jsem dospěla, Jakeu? Já si myslím, že vůbec neexistujete. Máte tolik rozdílných podob. Nejsou to jen masky, které si nasazujete a snímáte – všichni nosíme masky. Vy jste ale jiný nepřetržitě, neustále. Sám se anulujete. Jste jako někdo, kdo se jen zdá. Nejste silný a nejste slabý. Jste nijaký.“ Jako by Barth ve svém románu, který bývá počítán k jeho ranému, existenciálnímu období, ukazoval, že svět je natolik přeplněný, že prázdno se vměstná pouze do samotných lidí.

A svět, což Na konci cesty rovněž obšírně odkrývá, je mimo jiné zamořený spoustou řečí. To je za druhé, nad dialogy, lépe řečeno jalovými debatami vzdělaných lidí v Na konci cesty, je téměř fyzicky nevolno a nelze si neuvědomovat, že zatímco dřív se o všem nemluvilo a muselo se kupříkladu i číst mezi řádky, nyní jsme otroky prokletí, že se má mluvit o všem, že o všem si stačí promluvit, že vše se má řádně prodiskutovat. Z čehož vznikají kaskády toxického verbálního odpadu, protože každý má na všechno názor.

Útěk

Všichni umíme debatovat a druhému poradit, ale málokdo něco udělá a pomůže: Umíráte hlady? Uspořádejme na toto téma panelovou diskusi… V Na konci cesty jsou i ďábelské pasáže: „,Já žádné názory nemám, Joe,‘ řekl jsem rezolutně. Problémem samozřejmě bylo, že názorů jsem měl jako obvykle přehršel. A klonil jsem se ke všem. Joe vyskočil z postele, popadl revolver a namířil mi s ním přímo do obličeje. ,Kdybych vám řekl, že tuhle mizernou spoušť zmáčknu, budete na to mít nějaký názor?‘ Udělalo se mi nevolno. ,Tak dělej, ty zkurvysyne, zmáčkni to,‘ řekl jsem mdle.“

Může to vypadat jako dialog z jedné z neškodných konverzačních komedií předváděných čtveřicí herců na zájezdních představeních. Jenže toto není jen nějaká hra na závažnost, kde vystupuje směšný manžílek hrající si na generála před nejistou ženuškou, již se mu rozhodne z nudy svést nový kolega, nedávno přeléčený na remobilizační farmě. Což ukazuje závěr románu s potratem a jeho následky. Tím se pouze – to za třetí – potvrzuje, jak jsou Barthovy postavy nezodpovědné, chovají se dětinsky, mají sobecké, tunelové vidění.

Prázdnota, nejistota, nevyhraněnost… Ještě zbývá osamělost, aby byla skládačka moderního života celá: „To, že mám v Baltimoru přátele, kteří by mohli znát lékaře praktikující potraty, tak úplně pravda nebyla – dokonce to pravda nebyla ani trochu –, neboť v Baltimoru ani nikde jinde žádné přátele nemám.“ Jacob nemá rodinu ani přátele a i Joe a Rennie disponují v tomto směru značným deficitem, proto pozvou Jacoba okamžitě k sobě domů na večeři, což má dalekosáhlé důsledky.

Pro Jacoba, který nikam nepatří, je snadné po takto dětinském chování přijít s dalším nedospělým tahem, s útěkem. Na univerzitě sice učí kompozici a gramatická pravidla, ale sám se žádnými pravidly neřídí. Ne snad že by je záměrně porušoval, spíš jako by si je neuvědomoval.

John Barth absurditu jeho života a tupost jeho chování dokáže vystihnout tak, až se musí člověk pousmát, pochopitelně zcela nemístně: „Mám za to, že ve chvíli, kdy byla Rennie spuštěna do země, jsem svým studentům vykládal o užívání středníků.“ Na tyto literární přízraky člověk jen tak nezapomene. Působí totiž velmi reálně.