Vystudovala literární vědu, dlouhé roky pracovala jako archivářka, ale dnes se živí zdobením perníků.
Poprvé si to vyzkoušela před dvaceti lety, když byla s dcerami na mateřské. Od té doby je v rodinném domě pod nejvyšším vrcholem Podkrkonoší Zvičinou vyrábí. Její ručně zdobené perníčky připomínají umělecká díla, z těsta a polevy dokáže Eiffelovu věž, autobus i baziliku.
Tvoření ji zajímalo od dětství, naučila se několik textilních technik, háčkovat či vyšívat krajky.
„Vzala jsem to do ruky a šlo to. Okamžitě mě napadlo, že se s těstem dá dělat něco víc než jenom vykrojit a nazdobit,“ vzpomíná Dana Holmanová. Prvním místem, kde své výrobky prodávala, byl jarmark lidových řemesel v nedalekém Kohoutově.
Její specialitou se staly skládané perníčky. Ze syrového těsta vykrajuje tvary a skládá je do většího celku, který se upeče.
„Bylo to úplně něco jiného, než se do té doby dělalo. Nebylo to proto, že bych se chtěla odlišovat záměrně, napadlo mě to automaticky,“ poznamenává.
Perníky zdobí tradiční bílou polevou z ušlehaného bílku a cukru. Používá i složitější techniky, výtvory doplňuje zlatými nitěmi, voskovými pláty nebo motivy vystřiženými z modrotisku.
Lidové inspirace, ale i Eiffelovka či kamion
Inspiruje se lidovými motivy, avšak vedle chaloupek, podkov, srdíček či hvězd dokáže z těsta vyrobit cokoliv. Má stovky forem, pro speciální tvary si vyrábí šablonu a těsto vykrajuje skalpelem.
Dana HolmanováPochází z Nové Paky, před čtvrtstoletím se přestěhovala do Třebihoště na Královédvorsku. Vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Několik let pracovala jako archivářka v Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. Už dvacet let se živí výrobou zdobených perníčků. Je držitelkou ocenění Nositelka tradic a Zlatý kolovrat. Má za sebou řadu výstav, své umění předvádí na různých řemeslných akcích. Vystavovala v německém Magdeburgu, polském Krakově či slovinské Radovljici. |
„Perník můžete vnímat různě: jako sladkost, originální dekoraci nebo jako krásný dárek. Navíc krásně voní a dobře chutná. Mimochodem je to velice zdravé mlsání,“ vykládá Dana Holmanová.
„Můžete z něj udělat v podstatě úplně všechno, je to velice tvárný materiál. Pouze musíte najít cestu jak. Zatím jsem ji vždycky našla. Je to tvůrčí práce, pořád nacházím něco nového a mohu se výtvarně realizovat,“ říká držitelka ocenění Zlatý kolovrat a Nositelka tradic.
Pro zákaznici vytvořila 30centimetrovou repliku Eiffelovy věže, upekla a nazdobila kamion, autobus i baziliku na Svatém Hostýně. Perníky tvoří pro svatby, křtiny, narozeniny a další slavnostní události. Několik kolekcí realizovala pro výstavy. Naposledy na jaře vytvořila sérii perníků inspirovaných lidovými písněmi pro přehlídku Pod Zvičinou louky v Lázních Bělohradě.
Těsto bez gramu tuku
Svá díla vystavuje v muzeích, skanzenech a na zámcích, výrobu předvádí dětem ve školách. Účastní se rovněž řemeslných akcí po celé republice. Perníkové těsto vyrábí podle prastarého receptu. Je specifické tím, že neobsahuje žádný tuk, pouze hladkou mouku, med, cukr, vajíčka a směs koření, kterou si nechává umíchat. Každý perníkář preferuje jiný poměr přísad.
Za rok Dana Holmanová spotřebuje 250 kilogramů mouky, 60 kilo medu, půl metráku cukru a tisícovku vajec. Elektrická trouba v její kuchyni téměř nevychladne. Perníčky před pečením i po něm potírá rozšlehaným vajíčkem.
Sama jí pouze nenazdobené perníky. „Polevu nemám vůbec ráda,“ podotýká.
Zákazníci si od ní kupují perníky především jako dekoraci, dají se ale konzumovat i po letech. Neobsahují tuk, nemá se v nich co zkazit. Maximálně mohou vyschnout.
Pouští si operu i filmy pro pamětníky
Při práci Dana Holmanová nejraději poslouchá klasickou, lidovou či barokní hudbu.
„Záleží na tom, co dělám. Například v loňském roce jsem pro výstavu v Litomyšli vyráběla perníkový betlém s městskými stavbami. Zjistila jsem, že si nemůžu pustit Verdiho, protože mi k tomu neladí. Na řadu přišel Bedřich Smetana,“ vysvětluje.
Anebo si pouští filmy pro pamětníky. Právě noblesa a galantnost první republiky jí imponuje: „To je přesně to, co nám teď ve společnosti chybí.“
Perník je starobylá potravina, znali ho už staří Egypťané, Řekové a Římané. V Evropě se první zmínky o jeho výrobě objevují ve 13. století, v českých zemích pocházejí z roku 1335, kdy se prodával na posvícení v Turnově.
Na přelomu 14. a 15. století působilo v Praze téměř 20 perníkářů, jejich produkty byly luxusním zbožím pro nejbohatší domácnosti. Zpočátku perníky tvarovali ručně, později je tlačili do dřevěných forem s reliéfní výzdobou. V 19. století perníkářství ustupovalo cukrářské výrobě, na začátku 20. století zmizelo úplně. K obnovení dochází teprve v posledních letech.
Lidé, kteří jako Dana Holmanová používají tradiční rukodělné postupy, čelí konkurenci průmyslově vyráběného perníků. O kvalitnější a samozřejmě také mnohem dražší ručně zdobené perníčky je přesto velký zájem. Třebihošťská výtvarnice jich za rok vyrobí kolem 20 tisíc. Jak sama říká, nejvíc práce má celý rok a na Vánoce je jí ještě víc.
„Perníky jsou stále něčím velmi výjimečným. Na rozdíl od jiných sladkostí, které se vám mohou přejíst, protože jsou jen sladké, má perník díky směsi koření natolik specifickou chuť, že ji nelze ničím nahradit,“ vysvětluje Dana Holmanová.
Budoucnost perníkářství vidí optimisticky. Podle ní patří mezi řemesla, která mají velkou šanci na pokračování a rozvíjení tradice, protože si to může kdokoli vyzkoušet doma.
