Všichni už ten příběh důvěrně znají. V rodině se vypráví rok co rok. A právě svátky jsou vždy příležitostí, jak ho znovu oživit.
„Legenda začíná v březnu 1976. Moje matka, která už měla devíti a desetiletou dceru, přišla do práce a říká kolegyním: Vzpomeňte si u stromečku na mě, já už tou dobou budu v porodnici. Ony se jí smály, ale nakonec jsem se narodila přesně, jak matka předpověděla. Jsem totiž výsledkem rodičovského experimentu, jestli fungují plodné a neplodné dny,“ vysvětluje dramaturgyně Českého rozhlasu Petra Hynčíková, dříve Kunová, která žije v Plzni.
Traduje se, že 24. prosince prožili manželé s dětmi v poklidu. Navečeřeli se, rozdali si dárky a kolem 22. hodiny vyrazili do nemocnice.
„Nasedli do embéčka a vyjeli z Bakova nad Jizerou, odkud pocházím. Uprostřed je železniční trať. Tehdy se ještě stahovaly závory ručně. Protože už zastávkou Bakov nad Jizerou město v tu dobu neprojížděl vlak, drážní zaměstnanci si v zasněžené budce udělali Vánoce a nevnímali, že nedaleko stojí auto a potřebuje projet. Otec po delším čekání vystoupil, zabušil na ně, aby závory konečně vytáhli. Jinak bych snad na svět přišla přímo u kolejí,“ žertuje.
Oslavy jejích narozenin už tak dramatický průběh naštěstí neměly. Ráno na Štědrý den jí blízcí pogratulovali a předali většinou brambořík v květináči.
„Tenkrát se vlastně skoro nic jiného ani sehnat nedalo. V současnosti to u nás vypadá podobně. Manžel tajemně zmizí a jde koupit kytku, ale už to není brambořík. Pak mi poblahopřeje a den běží normálně dál. Přicházejí také prarodiče. Tchán se pravidelně zděsí, protože zapomene, proč mi ostatní přejí. To je potom legrace,“ vypráví.
Radost jí dělá také muzicírování, které zažívala už jako malá. Tradici přenesla do své rodiny a dvěma dcerám hraje na piano a zpívá. Předloni ještě začala chodit do sboru Česká píseň, s nímž absolvovala i vánoční koncerty. „Letos se všechny musely zrušit, což je smutné. Jsou to ohromně krásné a naplňující momenty,“ popisuje.
Doma zavedla ještě jeden zvyk, když do svátečního menu vpašovala vinné bílé klobásy z Bakova. „U nás se jedly na večeři. Klobásy nakupuji u bakovského řezníka Dvořáka. Buď pro ně před Vánoci jedu, nebo dorazí mamka s batohem, ve kterém veze dárek v podobě pěti kilogramů voňavé pochoutky,“ dodává.
Vánoce na sádkách. Tak vyrůstal budoucí šéf rybářů
Těsně před svátky snesli z půdy malé dřevěné bedny. Do každé z nich vložili kapra, aby ho poslali příbuzným a známým.
Tehdy pětiletý Jan Štípek nasedl s tatínkem do auta a spolu odvezli speciální zásilku na vlak.
„Ráno jsme ryby předali a odpoledne už si je v Praze na nádraží vyzvedli,“ vzpomíná bývalý jednatel Českého rybářského svazu.
Ostatně dětství prožil na sádkách v Myslívě u Nepomuku, kde rodina bydlela a rodiče tu zároveň i pracovali, takže o neobvyklé zážitky neměl nouzi. „Zatímco ostatní se na Vánoce s předstihem připravovali, u nás se do poslední chvíle žilo nakládkami a prodejem kaprů. Nejdřív jsem jenom přihlížel, později i pomáhal, a to mě bavilo. Poslední kusy se vydávaly ještě ráno na Štědrý den. Až když bylo hotovo, dalo se mluvit o nějaké sváteční atmosféře,“ pokračuje Štípek.
Kvůli povinnostem přesunuli rodiče oslavu jeho narozenin na 23. prosince, což se dodnes zachovává.
„Nebylo to o dlouhém vysedávání. Předvánoční období s sebou někdy přinášelo spěch, shánění a balení dárků. Ale nikdy jsem se necítil ošizený,“ zdůrazňuje. Jako malý našel pod stromečkem například stavebnici Merkur, kterou si moc přál, nebo vytoužené modré kolo Pionýr.
„Hned pětadvacátého jsem ho vyzkoušel. Vybavuji si, že bylo sice chladno, ale slunečné počasí. Nejdřív mě ještě táta držel, pak už jsem jízdu zvládl úplně sám,“ líčí.
Dobře si pamatuje také na štědrovečerní tabuli, jejíž součástí byl samozřejmě kapr na několik způsobů. Kromě klasického smaženého řízku se jako předkrm podávala dušená ryba. „Recept se předává z generace na generaci, teď podle něj vaří moje žena. Kapra připravuje v kameninovém hrnci opravdu dlouhé hodiny, přidá k němu různá koření, citron a trochu octa, aby se kosti úplně rozpustily. Tahle dobrota nesmí na stole chybět,“ doplňuje.
Oproti předchozím rokům se však na svátky nesejde celá rodina, jak je zvykem. Jeden ze synů totiž dlouhodobě žije s manželkou a dětmi v zahraničí a kvůli pandemii do České republiky nepřiletí. „Bydlí v Singapuru, takže si vážíme opravdu každé společné chvilky. Letos se bohužel neuvidíme. Pojedeme k druhému synovi, odkud do ciziny alespoň zavoláme. Pevně věřím, že příští rok už se zase sejdeme všichni na naší chalupě v Myslívě,“ říká.
Libuše Márová měla k hudbě blízko už od dětství
U stromečku malá Libuše Márová koledy nezpívala. Nevystupovala ani na půlnoční mši s kolineckým chrámovým sborem. Pěvecký talent však v sobě nezapřela. Poprvé se naplno projevil ve dvanácti letech.
„Měla jsem hluboký bručivý hlas, z něhož se až postupně něco vyklubalo,“ uvedla přední operní pěvkyně, která vyrůstala v Kolinci u Sušice.
Rodiče byli skromní, a tak se Vánoce i oslava narozenin nesly v podobném duchu. Dceři poblahopřáli a večer předali dary, většinou knihy nebo oblečení. „Opravdu ráda čtu. Ve čtyřech letech jsem se naučila některá písmena. První, co jsem rozluštila na hřbetu knihy, byl nápis příznačný pro moje budoucí povolání - Svet v opere, tedy Svět v opeře,“ zmínila.
K hudbě ovšem měla blízko od dětství. Maminka hrála na klavír, otec zase na housle. A oba ji na nástroje učili. „Otec mě občas vzal smyčcem po hlavě, protože jsem necvičila a nebavilo mě to. U piana už to bylo lepší. I když jsem toho moc neuměla, později se mi průprava hodila,“ připustila.
Zatímco rodiče působili v několika amatérských souborech, na svátky hráli také v kolineckém kostele, ona se podobným příležitostem raději vyhýbala. „Jako dítě jsem přišla na zkoušku sboru a slyšela, že někdo zpívá falešně, což jsem hned okomentovala. Oni mě vyhodili. Asi nechtěli, abych jim to kritizovala,“ smála se.
Štědrý den u Márových znamenal nejenom setkání s příbuznými, ale rovněž návštěvu půlnoční. „Tenkrát ještě bývalo spousty sněhu. Kostelíček i celé náměstí byly pokryté bílou peřinou. To byla krásná atmosféra jako na Ladových obrazech,“ připodobnila. O vánočních prázdninách pak s kamarády lyžovala, sáňkovala nebo bruslila. Některé jízdy po šumavských kopcích málem skončily v potoce.
„Olizovali jsme zmrzlé zábradlí, přesně jako to dělali kluci ve filmu Obecná škola. Kdo měl nejkrvavější jazyk, ten vyhrál,“ přidala další historku.
Coby studentka Hudební fakulty Akademie múzických umění a poté sólistka opery Národního divadla už na sebe dávala větší pozor. A zpěvem trávila stále více času. Mezi nezapomenutelné zážitky patří například dvacetileté koncertování v pražském řádovém kostele maltézských rytířů, kde každoročně zaznívala Rybova česká mše vánoční.
V posledních letech pravidelně na Štědrý den zavítala s přáteli na oběd a navštívila sousedy. „Máme takový rituál, kdy chodíme na šneky. Letos na ně ale nevyrazíme. Se sousedy v domě, kde žiji, se alespoň na chodbě pozdravíme a popřejeme si. A šestadvacátého jedu za příbuznými do Plzně, tam bude veselo,“ nastínila.
Nejkrásnější dárek? Magnetofon na kazety
V deseti letech dostal Tomáš Drápela magnetofon na kazety. Starší a ohraný přístroj od strýce ze západního Německa považuje dodnes za nejkrásnější dárek svého života.
„Měl jsem obrovskou radost. Vzal jsem si magneťák na rameno, chodil po Žďáru na Sázavou, odkud pocházím, a byl jsem absolutně in. Ostatní měli ještě kotoučové magneťáky. Pouštěli jsme Evu Pilarovou, Helenu Vondráčkovou. Když už někdo sehnal Olympic, to bylo něco,“ vyprávěl někdejší šéf Plzeňské teplárenské.
Čtyřiadvacátého prosince trávili vždy v rodinném kruhu. A ráno patřilo alespoň na chvíli jen oslavenci. „Maminka před svátky dělala asi dvacet druhů cukroví. I přes všechny povinnosti mi vždycky upekla dort. Rodiče mi pak dali dárek. Myslím, že mě trochu šidili. Večer pod stromkem jsem toho našel méně. Ale žádné trauma mi to rozhodně nezpůsobilo. Mohlo to dopadnout ještě hůř. Původně jsem se měl totiž jmenovat Adam, to už bych byl úplně ztracený,“ vtipkoval.
Dopoledne ještě stihli společně ozdobit stromeček, potom muzicírovali. Tomáš hrál na kytaru, jeho bratr na basu, babička na piano, otec se chopil houslí či trumpety a matka zpívala.
V šestnácti sedmnácti letech mu bylo přece jenom líto, že narozeniny má právě na Štědrý den a nemůže je oslavit s kamarády. Vymyslel proto novou tradici a začal s partou gymnazistů chodit na půlnoční do poutního kostela svatého Jana Nepomuckého na Zelené Hoře.
„Cesta měla pár kilometrů. Vzal jsem s sebou nějakou placatku s lihovinou. Trochu jsme popili, ale bylo to spíš takové protestní gesto. Na mši jsme ani nedošli, což jsme rodičům samozřejmě neřekli,“ přiznal.
Teď už si devětapadesátiletý muž na oslavy příliš nepotrpí. Těší se především na děti a vnoučata, s nimiž svátky stráví. „Letos budou Vánoce pro každého trochu jiné, protože platí různá omezení. Jsem na to zvědavý. Ale důležité je se ze situace nezbláznit a věřit, že zase bude lépe,“ uzavřel.
