Herečka Anna Fialová: Když něčemu nevěříte, je třeba poděkovat a jít dál

Zní to krásně, ale neberu to jako kult, člověk může být šťastný kdekoli. Myslím, že v této práci není žádný cíl cílem. Nikdy jsem v sobě neměla dělítko mezi kamennou scénou a experimentální, vždy záleželo na okolnostech a mém rozpoložení.

Na mé práci mě baví právě ta pestrost: jeden večer stojím na jevišti v Národním divadle, druhý v komorním prostoru Divadla Na zábradlí.

Před čtyřmi lety inscenoval režisérský tandem Skutr (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) ve Stavovském divadle Krvavou svatbu a přizvali mě k tomu. Posléze mě ještě obsadili do Kytice, kterou inscenovali na jevišti historické budovy. Chvíli po premiéře si mě vedení činohry pozvalo na pohovor a nabídli mi angažmá.

Babička Eva Herrmannová (1929-2017) byla uznávanou operní kritičkou a teoretičkou, po roce 1990 se stala šéfkou opery Národního divadla. Jako holka strávila za okupace skoro dva roky v Terezíně a účinkovala tam v legendárním dětském operním představení Brundibár. Operu milovala.

Maminka začínala jako baletka, tancovala ve skupině UNO, pak si udělala kurz a přes deset let působí v Národním divadle jako maskérka.

Hlavně češe, ráda se líčím sama.

Pro mě to hlavně byla babička, která mi večer vyprávěla pohádky, nejraději jsem měla tu o Sněhurce, a dělala mi báječné omelety. O zážitcích z války se mnou moc nemluvila.

Většinu z toho se až teď dozvídám z její knížky Poslední Herrmannovic holka. Milovala jsem ale příběhy, které vyprávěla o svém dětství a pak o tom, jak se dostávala z Terezína domů. Byla v tom obrovská naděje, hrozně ráda jsem to poslouchala. Pořád dokola.

Určitě mě nikdo nenutil, abych se stala herečkou. Spíš mě odrazovali. Jenže jsem v tom vyrostla, všichni kolem mě se pohybovali kolem divadla, přišlo to samo od sebe.

Ani jedno, ani druhé. Nikdy to nebyl důvod, proč jsem dostala nějakou práci. Věčné otázky, zda se s ním radím o rolích, byly spíš otravné. Byli jsme hlavně děda a vnučka. Byl šťastný, když se kolem něj sešla rodina.

Jen málo. Určitě však byl za „Limonádníka“ vděčný.

Nejvíc mě asi zviditelnil seriál Vinaři (2014-2015) a Tvoje tvář má známý hlas (2016). Bylo to takové mediální až bulvární vykouknutí, po kterém o vás lidé trochu vědí.

Jak ke kterým. Česká nekonečná seriálová scéna není úplně moje parketa ani divácká, ani herecká. Spíš sledujeme pár seriálů na Netflixu, jako jsou Synové kalifátu, hororový Stranger Things nebo Dámský gambit. Baví mě i přírodovědné dokumenty Davida Attenborougha.

S mým milým.

Ne!

Ano, už se na Vánoce těším!

Naše Vánoce budou stejné jako jindy. Dárky moc nehrotíme, takže fakt, že nejsou otevřené obchody, nám tolik nevadí. Sejdeme se v rodinném kruhu, půjdeme se projít, pak si dáme něco dobrého k jídlu a pití.

A když bude venku vánoční atmosféra chudší, začnu dřív poslouchat koledy a zapálím víc františků.

Od dětství mám Vánoce spojené se samými krásnými zážitky. U nás se vždycky dařilo nemít kolem svátků nervy a shon. Nikdo nepovažujeme za nutné mít perfektně uklizeno, umytá okna a utřený prach za ledničkou, nakoupené hory dárků. Vždycky to je v klidu.

Nikdy jsem díky tomu nešílela, že ještě nemám pro všechny dárky, věděla jsem, že o tom Vánoce nejsou. Hlavní je, že jsme spolu a něco dobrého u toho popijeme a pojíme.

Na konci zimy se těším na léto a na konci léta na zimu. Jaro a podzim jsou takové napůl, nic mi neříkají. Takže zimu mám ráda. A myslím, že letos si ji konečně užiju (smích). Doufám, že tentokrát odjedu někam na hory, protože za normálních okolností se o Vánocích v divadle hodně hraje, a odjet do Krkonoš na jednu dvě noci se mi úplně nechce.

Letos to aspoň na týden vyjde. Odmalinka lyžuju, snowboard mě úplně neuchvátil. Raději si pořádně zajezdím, než bych byla pořád na zadku.

Snažím se chodit běhat, úplně systematická v tom nejsem, chodím ale pravidelně na soukromé lekce jógy, nyní tedy jenom online. Ráda tancuju, teď samozřejmě doma.

Neměla jsem nějaký drastický průběh, ale bezpříznakové to taky nebylo. Covid-19 bych rozhodně nepodceňovala ani ho nenazývala blbou chřipkou. Bolelo mě celé tělo, několik dnů se mi opravdu špatně dýchalo, nic příjemného to nebylo.

Naštěstí pokračuje natáčení hraného dokumentu Jakuba Sommra o Bohuslavu Martinů, kde hraju jeho múzu, převtěluji se tam do různých postav.

Moji hlavní pracovní náplň však představuje divadlo. Mám tedy hodně volna a snažím se ho naplnit, abych se nezbláznila. Už jsem se naodpočívala dost při první vlně. Stěžovat si ale nechci, může být i hůř. Neleží na mně odpovědnost za rodinu, nesplácím hypotéku...

Navíc druhým rokem nejsem na volné noze, ale v angažmá, takže v tomhle ohledu mám teď určitou výhodu.

Moc mě mrzelo, že jsme v Divadle Na zábradlí museli přerušit britskou hru Tajný agent v režii Davida Jařaba, chybí mi i muzikál Legenda jménem Holmes, Sopranistky, které se přesouvají na komorní scénu Hudebního divadla Karlín.

Mně vlastně chybí všechno, já svou práci mám moc ráda. Nechci toho ale zase mít moc, hraju-li denně, už si to tolik neužívám.

Nerada něco plánuju. Když se pak něco nepovede, bolí to. Ráda bych ale jednou dělala nějaký vlastní projekt.

Snažím se už léta o svoji desku. A světe, div se, pořád mě to nepustilo a už se to i hýbe! S Romanem Holým (hudební skladatel a producent, frontman skupin J. A. R. a Monkey Business), který dělá hudbu, jsme v létě udělali docela kus práce a snažíme se v tom pokračovat. Naučilo mě to pořádné trpělivosti.

Podle mě je lepší si počkat, až budou mít lidé, které si vysníte, čas než to hlava nehlava hnát. Snad je tedy pravda, že trpělivost růže přináší.

Jsem vděčná za trilogii Zahradnictví režiséra Jana Hřebejka, to bylo super natáčení, škoda že to nemělo takový ohlas u diváků. Vážím si ale i divadelních rolí jak na Národním, tak Na zábradlí. Tuhle práci není možné dělat, když v ní člověk není šťastný.

To konkrétně říkat nebudu. Je pravda, že některé spolupráce jsem ukončila. Když něčemu nevěříte, je třeba poděkovat a jít dál. Kvůli roli, režisérovi, atmosféře při práci. Ne že by se to stávalo často.

Nevzpomínám na něj nijak ve zlém, hodně jsem se na něm naučila. Kvůli některým věcem jsem tam nebyla spokojená a viděla jsem v některých odvysílaných dílech, v nichž jsem měla být šťastná, že jsem naštvaná i tam. Řekla jsem si tehdy, že je lepší odejít. Nebyla jsem tam nijak smluvně vázaná a nikomu jsem neudělala čáru přes rozpočet.

Umím si s tím poradit a snažím se nad to povznést. Chápu, že se nelze líbit všem, že každý máme někoho, koho nemůžeme vystát, že ne každý je vaše krevní skupina. Herci a herečky nejsou výjimka.

Snažím se vyhýbat prostředí, kde třeba nejsem vítaná, určitě se ale doma nehroutím z toho, že mě někdo nemá rád. Snažím se obklopovat těmi, které mám ráda a kteří mají rádi mě.

Doma jsem v hnědé. Když se natáčelo Zahradnictví, obarvili mě na světle zrzavou.

Protože jsem vždycky toužila po bílých vlasech, rovnou jsem to zkusila. Pak jsem nikam své vlasy moc nepotřebovala, tak jsem šla nejdřív úplně na krátko, na kluka, nato do růžové, šedivé...

Letos jsem točila německý film Je Suis Karl, kde mě chtěli opět bělovlasou. To už jsem ale měla vlasy tak zničené, že jsem je ostříhala, a teď je nechávám takové, jaké jsou. Po dlouhé době to jsem zase já.

Tak to už určitě s vlastní rodinou. Nikam se zatím neženu. Taky bych už za sebou ráda měla pár koncertů.