Dobrá fotka je taková, co zanechá něco v hlavě, emocionální otisk, říká fotograf Karel Cudlín

Na svých černobílých snímcích zachycuje život běžných lidí, kteří se často ocitají mimo zájem společnosti. Ať už jde o žižkovské Romy, nebo obyvatele ukrajinského venkova. Svým pohledem na každodenní život zaujal hned na své první výstavě v roce 1988.

Čtěte také

Sověti byli okupanti, ale když ti vojáci odcházeli, bylo mi jich až líto, přiznává fotograf Cudlín

„Byly to fotky z ulic i fotografie z takových těch komunistických slavností. Šlo o takové ty paradoxní situace z té doby, které lidi někdy četli i mezi řádky. A představovali si něco jiného. Ta výstava byla úspěšná. Ale tehdy chodilo ještě na kulturu a na výstavy strašně moc lidí, což samozřejmě dneska není,“ vzpomíná fotograf Karel Cudlín.

O svých dokumentárních fotografiích říká: „Samozřejmě z toho může občas vyjít i nějaký pěkný obrázek – a o to se člověk snaží –, který nemusí být úplně konkrétní, ale může znamenat něco jiného, než v té realitě je. V zásadě to znamená, že fotografuju to, co v té realitě reálně existuje, a snažím se tam hledat nějaké momenty, které třeba můžou říct něco víc.“

Podkarpatská láska

Mezi oblíbená místa, ke kterým se jako fotograf znovu rád vrací, patří pro Karla Cudlína Podkarpatská Rus. Tu navštívil poprvé v 90. letech a od té doby do ní podnikl několik desítek cest. Díky tomu na vlastní oči vidí, jak se toto místo na západě Ukrajiny mění v čase.

Čtěte také

Václav Havel mi udělal jméno. Štve mě, když na něj někdo nasazuje, říká fotograf Tomki Němec

„Rozšířil se tam turismus, ale samozřejmě ve srovnání se světovými destinacemi minimálně. Ono je to taky tím, že infrastruktura není úplně dobudovaná. Ale vůči těm 90. letům se věci hlavně v horách trošku změnily. Fungují tam opět vleky a jsou tam nějaká střediska, ale je to nesrovnatelné s jinými turistickými letovisky,“ říká Cudlín a dodává:

„Takže svoji původní krásu, ale i ‚nerozvinutost‘ si Podkarpatská Rus ještě zachovala.“

Podkarpatská Rus mi vždycky připadala jako něco, o čem mi povídali rodiče – jak maminka nebo babička šly na pastvu s kozou.
Karel Cudlín

Právě ukrajinský venkov zachytil společně s Janem Dobrovským a Martinem Wágnerem v knize Lost Europe. Ta obsahuje bezmála sto padesát černobílých dokumentárních fotografií z období od počátku devadesátých let až do současnosti.

Čtěte také

Podkarpatskou Rus nabídl Beneš Stalinovi už v roce 1943. Jako odměnu za válečné úsilí Sovětů

„Vyznačují se možná takovou trošku nostalgií po tom, co člověk prožil, nebo mu to připomíná cosi, o čem slyšel. Alespoň taková mi vždycky Podkarpatská Rus připadala – že je to něco, o čem mi povídali rodiče – jak maminka nebo babička šly ještě na pastvu s kozou. A ty věci tam ještě můžete vidět,“ hodnotí své snímky fotograf.

„Nejsou to vždycky veselé věci, ale ty lidi jsme se snažili zachycovat i s jejich lidskou důstojností. I přesto, že žijí často v ne příliš úžasných podmínkách,“ doplňuje.

Ukrajinu vnímá jako nejvýchodnější evropskou zemi a přeje si její další rozvoj. „Není to vůbec jednoduché. To je vidět na současné politické situaci. Ale myslím, že jí patří budoucnost, která bude jenom dobrá. A samozřejmě jí to přeju. Já jsem se tam setkal vždycky jenom s lidmi, kteří se mi snažili pomoct,“ vysvětluje Cudlín.

Demokratizace fotografování

Celý obor fotografie prochází v posledních letech podle Cudlína neuvěřitelnou změnou.

Čtěte také

Většina fotek je dnes selfie, ale díky tomu aspoň žijí, když fotožurnalismus umírá, říká Jan Šibík

„Rozšířily se možnosti – fotografovat může každý. Každý má mobil, každý je schopen udělat vlastně poměrně hezkou, dobrou fotografii, která nějakým způsobem funguje,“ komentuje dostupnost nových technologií.

„Co je dobrá fotografie? To je těžká otázka.  Ta, která na vás nějakým způsobem zapůsobí a zanechá nějaký otisk. Třeba v hlavě nebo emocionální otisk – můžete o ní přemýšlet,“ nabízí svou definici fotograf a pedagog Karel Cudlín.

Poslechněte si celý rozhovor Jany Klusákové s Karlem Cudlínem, ve kterém zavzpomínal také na svá studia na FAMU nebo na rodný Žižkov. A také prozradil, jak by měl vypadat jeho nový projekt věnovaný Izraeli.