Nebýt vynikajícího dokumentu Světlany Lazarové z roku 2017, věnovaného životním osudům Ladislava Mrkvičky, jen málokdo by se nejspíše dozvěděl, jak smutný byl konec kariéry tohoto skvělého filmového a divadelního herce a dabéra. Režisérce se podařilo natočit jeho působivou zpověď v době, kdy už bylo zřejmé, že trpí vážnou nemocí. Některé pasáže Mrkvičkova bilancování tak byly velmi dojemné a místy až zdrcující. Třeba když coby dlouholetý člen Národního divadla prozradil, jakému ponížení byl na první scéně vystaven.
Ladislav Mrkvička se vůbec netajil tím, že nejlepší léta svého života prožil v legendárním Divadle Na zábradlí, kde společně se svými vrstevníky Jiřím Bartoškou, Pavlem Zedníčkem či Karlem Heřmánkem vytvořil mnoho nezapomenutelných rolí v inscenacích, o nichž se dodnes s obdivem hovoří. A to, že na Zábradlí byla skutečně skvělá parta, dokazuje i to, s jakou láskou na něj vzpomínali jeho bývalí kolegové, například Jana Preissová. Ta o něm například hovořila jako o „Ládíčkovi“, s nímž přišla Na zábradlí úžasná kvalita.
Nezapomenutelná éra
Ladislav Mrkvička sám připomínal tuto éru, především spolupráci s režisérem Evaldem Schormem. Skutečně velkým zážitkem se pro něj například stala role Smerďakova v Bratrech Karamazových. Jana Preissová dala k dobru, že když ho „Ládínek“ hrál, všichni stáli v portále a každé představení se na něj dívali: „To bylo prostě mistrovství.“ Jenže tato krásná doba v roce 1990 skončila. „V době, kdy měla být nastolena demokracie, konečně, kdy se lidi nadechovali k tomu, aby mohli o věcech rozhodovat, se Divadlo Na zábradlí rozpadlo. Bylo to takové nešťastné období, plné změn, bezcharakterních záležitostí, kdy se obnažovaly lidské nátury,“ vyprávěl herec se smutkem v hlase.
Není nic strašnějšího
Když v té době dostal již třetí nabídku z Národního divadla, tak ji nakonec přijal. „Byl to hluboký omyl, bylo to takové období, které jsem vnímal jako období zániku, někdy se mi chtělo umřít, jak jsem z toho byl nešťastnej,“ přiznal se. „Není nic strašnějšího pro herce, než když chodí kolem fermanu a jeho jméno tam chybí. Já jsem nebyl třeba tři, čtyři roky obsazen do žádné hry. Jak jsem v životě ničeho nelitoval, tak jsem hluboce litoval, že jsem přijal tu nabídku do Národního divadla. Ale něco mi říkalo neber to, běž na volnou nohu. Neudělal jsem to, zvítězila ctižádost nebo touha završit svůj život tím, že se stanu členem první scény a byl jsem za to potrestán.“ To, jak hluboce toto období citlivého Ladislava Mrkvičku zasáhlo, prozradily i okamžiky, v nichž se vyznával ze své lásky ke koním a vůbec ke zvířatům. „Zvířata jsou daleko důvěryhodnější než člověk, protože zvířata se chovají vypočitatelně, to u člověka nikdy nevíme. Člověk objímá s nožem v ruce,“ postěžoval si zklamaně.
Pocta na rozloučenou
Česká televize uctila Ladislava Mrkvičku nejen tímto cenným dokumentárním snímkem, ale také jeho poslední velkou rolí, kterou vytvořil ve filmu Staříci režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Společně s Jiřím Schmitzerem si zahráli dva kamarády, kteří se po letech rozhodli pomstít komunistické zločiny a bezpráví. Snímek vysílá ČT1 29.12. ve 21:44. Za své jedinečné herecké mistrovství získali oba Českého lva.
