Dělo se tak i v dobách, kdy se světovými soutěžemi proháněly speciály skupiny A a drtivou většinu továrních týmů tvořily právě japonské značky. Asi nejznámějším jezdcem japonské národnosti se na světové půdě stal Toshihiro Arai, který se poměrně brzy po začátku kariéry přesunul do mistrovství světa produkčních vozů a v sezóně 1999 se tam stal třetím nejrychlejším jezdcem. Z pouhých třech startů totiž dokázal vytěžit dvě vítězství. Paradoxně se tak stalo až v druhé polovině roku, když tu první strávil za volantem špičkového WRC stáje Subaru Allstars a při Acropolis Rally s ním nakouknul i do elitní desítky. Se stejným WRC Arai absolvoval i šest světových rally o rok později a po šesté příčce ze Safari vylepšil své maximum čtvrtým místem na tehdy extrémně drsné Acropolis. Subaru vzalo japonského jezdce v roce 2001 pod svá křídla a připravilo mu tovární Imprezu WRC S7 na deset soutěží. Arai ale dokončil pouhé čtyři z nich a maximem bylo zopakování čtvrtého místa, tentokrát na jiné rozbíječce na Kypru. V roce 2002 tak s vozem královské kategorie startoval už jen dvakrát a postupně se začal vracet do mistrovství světa produkčních vozů. V něm nakonec získal největší úspěchy a v letech 2005 a 2007 i dva mistrovské tituly.

V absolutním pořadí se tak Araiovi nakonec nepodařilo porazit doposud nejúspěšnějšího japonského jezdce. Kenjiro Shinozuka zůstává nadále jediným jezdcem této země, který vybojoval na tratích MS absolutní vítězství. A to hned dvakrát. Stalo se tak v letech 1991 a 1992 s továrním Mitsubishi Galant VR-4 na tratích dosti specifické Rallye Cote d’Ivoire. V barvách továrního Mitsubishi se jednorázově objevil i Katsuhiko Taguchi, o desetiletí později na Kypru 2001 a žádnou výraznou stopu za sebou nezanechal. To samé se dá říct i o Yoshiovi Fujimotovi, který v sezónách 1994 a 1995 dostal na několik světových podniků k dispozici tovární Toyotu Celica Turbo 4WD. Maximem byla trojice sedmých míst. Mezi mistrovskými sezónami Araie v PWRC zastoupil jeho krajan Fumio Nutahara a s Mitsubishi Lancer EVO IX vybojoval alespoň titul vicemistra. V jiné roli to do mistrovství světa dotáhnul Nobuhiro „Monster“ Tajima, když dovedl továrním tým Suzuki v roce 2008 až do královské kategorie. Bohužel se tak kvůli nastávající ekonomické krizi stalo na jednu jedinou sezónu.

Mistrovství světa tehdy opustila i zbylá japonská značka Subaru a trvalo osm let, než se do něho některá ze značek této asijské země znovu zapojila. Toyota si pro provoz tovární stáje vybrala čtyřnásobného mistra světa Tommiho Mäkinena a jeho finský tým. Tomu byla také už v roce 2015 svěřena výchova dvou japonských mladíků. Šanci dostal syn Toshihiro Araie Hiroki a do druhého vozu usednul pro změnu syn japonského mistra z roku 2012 Takamoto Katsuta. Začátek projektu oba mladíci strávili v Subaru Impreza WRX STi a Arai na sebe upozornil na začátku roku 2016 pěknou třetí příčkou v Arctic Lapland Rally. Tu pak zopakoval i na konci sezóny finského mistrovství, kde už ale oba jezdci startovali s Fordy Fiesta R5. Katsuta za svým krajanem tou dobou výrazně zaostával a nejen, že se jeho pódiovým umístěním ani nepřiblížil, ale dokonce jen jednou nahlédnul do top ten. Do následující sezóny nastoupil Katsuta s novým navigátorem, Finem Marko Salminenem, a společně s Araiem bojovali už na mezinárodní půdě v rámci WRC2. Ani jeden z nich tam zrovna nezářil, ale v konečné klasifikaci se výše umístil Katsuta. Vítězství v tomto malém interním duelu pak zopakoval i o rok později, kdy dokázal vyhrát svou první soutěž MS. Došlo k tomu ve Švédsku, nebylo to sice v absolutním pořadí, ale i vítězství v nabité konkurenci WRC2 za volantem už starší Fiesty R5 se počítalo. I tento úspěch nakonec převážil misku vah na stranu Katsuty. V projektu mohl pokračovat už jen jeden z jezdců a volba padla na něho. Arai se přesunul do mistrovství Evropy, ale při čtyřech startech s Citroënem C3 R5 výrazněji nezaujal a z mezinárodní scény se stáhnul.

Ke Katsutovi se mezitím do kokpitu vrátil zkušený navigátor Daniel Barritt a staronová posádka získala další triumf ve WRC2 v Chile 2019. K posunu došlo i v závěrečném hodnocení WRC2, kde se Japonec poprvé vešel mezi deset nejlepších. I přes to, že novou Fiestu Rally2 několikrát podrobil důkladnému crashtestu. Kromě posunu v hodnocení WRC2 vybojoval Katsuta svůj historicky první mistrovský bod i v rámci absolutního pořadí MS. Stalo se tak hned při debutu za volantem speciálu WRC v Německu. Boj o další mistrovské body mu v Katalánsku zmařila porucha převodovky Yarisu WRC. Letošní sezónu absolvoval japonský jezdec znovu s Barrittem, který je pro jeho další růst bezesporu klíčovou postavou. Startovat měli výhradně se speciálem WRC, ale kvůli pandemii a s ní spojenému okleštění kalendáře dostali nakonec jen pět příležitostí. V Monte Carlu se dokázala japonsko-britská posádka vyhýbat všem nástrahám až do první sobotní zkoušky. Ani tato chyba je ale neobrala o konečnou sedmou příčku. Zůstali sice na chvostu pole speciálů WRC, ale dojeli do cíle a sebrali důležité body. Ve Švédsku si jistě Katsuta pomýšlel na lepší výsledek, ostatně před dvěma lety tam opanoval klasifikaci WRC2. Stejně jako na začátku roku na něho ale zbyla pozice na chvostu vozů nejvyšší kategorie. Na druhou stranu ale na osmého Teemu Suninena ztratil vcelku snesitelnou půl minutu.

Po vynucené několikaměsíční pauze seriál MS pokračoval v Estonsku a tam Katsuta pořádně vystrčil růžky. Za svými zády držel nejen Suninena, ale i jeho týmového kolegu Esappeku Lappiho. Když další mladík ve službách Toyoty Kalle Rovanperä inkasoval minutovou penalizaci, vyhoupnul se japonský pilot na konci první etapy dokonce na skvělou pátou příčku. V nastoleném tempu chtěl pokračovat i v neděli, ale rychlostní zkouška s nešťastným číslem 13 mu vystavila stopku. Japonec oproti předešlým soutěžím předvedl, co se rychlosti týče, obrovský skok kupředu. V třináctém testu to ale bylo už moc a jeho Yaris šel ve velké rychlosti přes střechu. Že Katsuta umí bourat, a to hned víckrát v jedné rally, bohužel potvrdil hned záhy na Sardinii. Poprvé šel mimo trať už na čtvrté zkoušce. Druhou etapou projel bez zaváhání, jen ztratil minutu kvůli problémům s brzdami. Výsledkově se ale vrátil zpátky na chvost pole WRC. V neděli si pak Katsuta neodpustil show pro diváky v prvním průjezdu úsekem Power Stage, kde před helikoptérou promotéra poslal Toyotu spektakulárně přes střechu. Finále na Monze ale mělo znovu lehce estonský nádech a ukázalo, že japonský jezdec nemusí být nutně ztracený případ. Bohužel hned v první rychlostní zkoušce ve čtvrtek odpoledne se Katsutovi podařilo na vydařenou soutěž udělat pořádnou kaňku. Travnatá část úseku klouzala trochu více a Yaris WRC se mu svezl až do betonové zátarasy. Ještě před tím ale Japonec zvládnul pátý nejlepší čas v shakedownu a následně díky restartu v druhé etapě obsadil šesté místo. Letošní sezónu pak v neděli korunoval parádním způsobem, svou první vyhranou Power Stage.

Ta je jistě velkým závazkem do budoucna a příští rok na ni bude moci navázat hned ve všech podnicích mistrovství světa. Zatím je jejich počet vzhledem k přetrvávající neblahé situaci ve světě bohužel značně nejistý. Co je však jisté, že tovární stáj Toyoty příští rok nasadí ve všech soutěžích minimálně čtyři speciály Yaris WRC. Stane se opečovávaný junior samurajem, který pokoří dosavadní rekordy svých krajanů ve světovém šampionátu?