Vanda Hybnerová: „Mám radost, když mě budí kohout…
30.12.2020 | ASZ
… a nebudí mě kohout ledajaký, ale můj, který má na starosti, kromě této funkce, i čtyři slepičky. Ano, není to v Praze, ale u mého domku na Vysočině, kde letos trávím, kvůli situaci, která nás všechny omezuje, mnohem více času, než za předchozích 25 let.“ Vanda Hybnerová je aktuálně průvodkyní pořadem Selská krev, který produkuje Česká televize Ostrava, především je ale herečkou a režisérkou. Tato rodačka ze Starého Města Pražského s úsměvem dodává: „Do malého hospodářství, které na Vysočině mám, patří zahrada, louky a hlavně koně.“
Při pohledu na životaběh Vandy Hybnerové se skoro vybavují některé situace z filmu Tomáše Vorla Cesta z města, ale v jejím případě nejde o „cestu“ někam, a až posléze o návrat, spíše to jsou neustálé cesty a návraty. Za oněch 25 let, po které vede svou druhou existenci mimo město, už na Vysočině získala zázemí, a také respekt ke krajině a lidem, kteří v ní žijí.
Nebyl to hlavní důvod, proč jste tak ráda kývla na Selskou krev?
Myslím, že to byl hlavně ten důvod, proč jsem byla oslovena. Takových bláznů v naší branži, kteří by dobrovolně jezdili několikrát týdně 120 kilometrů, jen aby mohli házet vidlemi, moc není. Ale pro mě je tohle „bláznovství“ životně důležité. Zůstávám nohama na zemi. Takže jsem se nemusela vůbec rozhodovat, zda nabídku přijmu. Byla jsem navíc zvědavá, jak žijí ti, u nichž to je spíš generační životní nutnost a poslání.
Již několik sedláků mi říkalo, jak jste na ně v televizi působila. Věrohodně, přirozeně, jako jedna z nich. A to nemluvě o tom, jak vám to sluší v klobouku i bez něj. Bylo snadné s nimi najít společnou řeč?
Děkuji za kompliment. U nás ve stáji mám na hlavě většinou kšiltovku od bláta. A myslím, že později nebylo těžké najít společnou řeč, ale na začátku byl chvílemi problém najít vůbec nějakou řeč, nacházet slova. Nebylo divu, přijede štáb s kamerou a nějaká herečka z Prahy a začne se všetečně ptát. Ne každý je extrovert a cítí potřebu své myšlenky zveřejňovat. Ale když jsem byla u Sotonových poněkolikáté, už si, myslím, na mě trochu zvykli. Dokonce za mnou přijeli do divadla, když jsme hráli v Poličce. Navzájem jsme pronikli do svých světů. S paní Sotonovou jsem si povídala moc ráda, překvapilo mě, že i při tak obrovském hospodaření a rutině se zvířaty má v sobě vůči nim stejnou něhu, jakou pociťuju já, která zvířata chovám opravdu jen pro své potěšení.
V rozhovoru s Terezou Kostkovou hezky mluvíte o zvířatech, o tom, že se s nimi dá jednat lidsky, a že to je vlastní rodinným hospodářstvím. A není vlastně někdy snazší chovat se lidsky ke zvířatům, než k lidem?
To jste mi dal docela návodnou otázku. Vlastně už jsem přestala pátrat, kde u mě nastal ten okamžik, že pro mě zvířata začala být v životě důležitá. Teď už to mnohdy mám tak, že abych se vůbec dokázala domluvit s lidmi, musím se u zvířat občas ujistit, že existuje upřímnost, bezelstnost, přímočarost, a že pokud někomu dám důvěru, dostanu to zpátky. S respektem je to stejné. S lidmi to tak často není, tak proto si chodím pro hezké vztahy do přírody.
Při pohledu na krajinu by si pesimista místy skoro řekl, že „hra skončila“, že z tohohle se už příroda nevzpamatuje. Ale pak náhle spatří ukázku, jak by vypadat mohla. Bývá to tam, kde hospodaří soukromý zemědělec. To stojí za propagaci!
Jednoznačně. Je to jednoduché. Pokud vlastníte kus země, kus přírody a chcete od ní, aby vás uživila, musíte se o ni postarat. A pokud to ještě děláte vlastníma rukama, vážíte si toho o to víc. Na jaře jsem byla s dcerou na velké vyjížďce na koních obhlédnout, co je v našich končinách nového. Obě jsme měly na krajíčku. Lesy sežrané kůrovcem, už vesměs vykácené, holé paseky s vyvrácenými stromy, a všude kolem řepka. Měsíční krajina.
Nevím, co se ještě musí stát, aby se lidi probrali. No, bylo by to na dlouhé povídání. Tak aspoň na našem pozemku, který máme, sázíme stromy a budujeme tůňky. Někomu to může přijít možná směšné, ale fakt mám radost, když na jaře vidím žabí vajíčka, nebo když u nás zasednou na vajíčka divoké kačenky.
Ptám se proto, že medializace může sice věci prospět, ale je-li jí moc, může mít časem spíš neblahý vliv. Stačí si vybavit v médiích vyjadřovaný až nekritický obdiv k čemukoli či komukoli, který za čas vystřídá stejně nekritický odsudek.
To je složité. Život ve městech lidi vzdálil realitě. Je jedno, jaké je roční období a jestli je den nebo noc. Konzumujeme informace, které si selektujeme podle toho, jak na nás působí. Když je něco dlouho špatné, tak to prostě začneme vypouštět. A stejné je to s tím, když je něčeho hodně a nedejbože by to po nás chtělo se k tomu nějak postavit. Občas se někdo vzepne, ale pokud nemá silné sebevědomí nebo velkou motivaci, tak zase zmizí.
Městský člověk má o venkově mnohdy až trochu literární představu, tu z Baara, Demla nebo Vrby, z dětských básniček o tom, jak se ztratilo kuřátko. Jak nyní vnímáte realitu jako člověk poučený?
Nevzdávám to. Uznávám, že vlastně bojuji s větrnými mlýny. Máme malé hospodářství, staráme se o něj samé ženy. Nemáme žádnou velkou techniku, takže si občas s obřími balíky sena připadáme jak mravenci, nebo když přijde větrná smršť, tak trvá dlouho, než všechno dáme zase do původního stavu. Letos v létě nám vichřice zabila starou lípu, která byla pro mě něco jako kostel. Obrečela jsem to, jako kdyby někdo umřel. Ale je to koloběh, něco musí odejít, aby něco nového přišlo. Zasadily jsme novou. Zní to tak zvláštně sentimentálně, ale tak to není, je to čisté a krásné.
Hovoříte ráda o svém malém hospodářství. Jak je velké? Koně, slípky a ještě něco dalšího? Zvládáte vše sama s rodinou? Přijaly za své vaše nadšení i děti? A nehrozí „riziko“, že se jim více zalíbí zde, než ve městě? Anebo naopak?
Naše hospodářství, nebo jak říkáme ranč, není velké, ale zase není tak malé, aby se to dalo v jednom člověku obsáhnout. Za ty roky se k nám připojily milé duše, které s námi sdílejí lásku ke koním a pomáhají nám. Bez nich by to nešlo, protože přece jenom moje profese vyžaduje město. A hlavně zvířata vyžadují každodennost. Máme koně, dva obrovské kocoury strážce, dvě stařičké ovečky, bývalo jich před lety i třicet, ale postupně jsem je rozdala do dobrých rukou, nebo přirozeně odešly u nás na ranči. No, jsem asi opravdu blázen, ale u nás mají jména i slepičky. Miluju okamžik, když teď v zimě, s tmou, zavřeme starší koně do boxů, je tma, ticho, a já poslouchám, jak spokojeně chroupou seno.
Poznala jste některé sedláky ze starých rodů jako svébytné, sice skromné, ale hrdé na svou svobodu. To by mohlo být inspirací i pro celou společnost, ne?
Ano, poznala jsem lidi, kteří i za cenu vlastního nepohodlí věří, že má smysl pokračovat v tom, co jim předurčili předci.Že cítí tak velkou odpovědnost za krajinu, ve které vyrostli. Srdečně bych jim všem přála, aby se příroda pod jejich hospodařením mohla nadechnout a vrátit investovanou energii. Mám dvě dcery, a brzy budu možná mít i vnuky, a moc bych si přála, aby si všichni uvědomili, že příroda bude taková, jak se k ní budeme chovat.
Tak, nebylo by zbytečné se dál ptát? Je vůbec ještě co dodat? Snad už bude nejlepší poděkovat za rozhovor a popřát, a nejen do nového roku, vše dobré, hodně chápavých a spokojených diváků a fůru pěkné práce!
text: Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2020), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.
Dokument Selská krev - silný příběh o sedlácích, kteří se nevzdali
Zpřetrhání staletých tradic, bezpráví a nezahojené křivdy, které mají dodnes dramatický dopad na českou krajinu, venkov a rozvrácené lidské osudy - to způsobila kolektivizace zemědělství. Tento násilný proces, ale i současnost selského stavu mapuje na příběhu rodu Sotonů z ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí dokument s názvem Selská krev, který 13. října 2020 odvysílala ČT2.
Podívat se na něj můžete pomocí tohoto odkazu na webových stránkách ASZ:
Tweet
