Boj za svého manžela, ostravského disidenta, nikdy nevzdala. Byla jeho strážným andělem. Osudové ženy: Dolores Šavrdová

Dolores Šavrdová se narodila v roce 1931 v Brně jako Dolores Kubalová. Dlouho předtím, než zakotvila jako investiční účetní v malém ostravském podniku, studovala na vysoké škole diplomacii. Její život však určila láska k významnému členovi ostravského disentu Jaromíru Šavrdovi.

Vzájemně se doplňovali. Ona klidná a rozumná, on bouřlivý a nepraktický. Podporovala ho ve všem, co dělal. Měla pochopení i pro jeho velkou vášeň – perské kočky. Dokonce se spolu snažili založit chovnou stanici. Bohužel doba svobodným duším nepřála.

V hledáčku StB

Jaromír byl jako člen ostravského disentu v hledáčku Státní bezpečnosti. Nemohl vykonávat svoji práci, a tak rozvíjel svoji vlastní edici Libri Prohibiti. V roce 1969 byl stíhán za hanobení státu.

„V roce 1971 se dostal do složité životní situace, kdy emigroval jeho bratr se ženou a jeho první žena spáchala sebevraždu. Jaromír to psychicky nevydržel a dostal se do psychiatrické léčebny,“ přibližuje počátky útrap literární historička Iva Málková. 

Dolores se tehdy ujala jeho syna, kterému bylo 18 let, a napsala tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi dopis, který byl prvním z mnoha listů bojujících za jejího manžela a za dodržování principů lidskosti.

Jaromír Šavrda se postavil proti komunistickému zlu. Věrně po boku mu stála jeho žena Dolores|foto: ČT Ostrava

Společně žili ve svých dopisech

Zásadní zlom přišel v září 1978. „StB jednoduše došla trpělivost. Od roku 1972 měl Jaromír své Libri Prohibiti, opisoval knihy, které vydávala pražská nebo brněnská Petlice, opisoval i své texty – to se prostě v silně prorežimní Ostravě nenosilo.“

Jaromír byl zatčen a odsouzen. Své ženě psal dopisy už jako politický vězeň. Jejich vzájemná korespondence se stala významným svědectvím doby. Dopisy posléze byly vydány v souboru Vydržať!.

Vše, co dosud dělali společně, spadlo na Dolores – včetně chovu perských koček. Nejeden dopis se tak týkal i jejich chovu. „Stejně jako byl Jaromír ambiciózní spisovatel, chtěl být i ambiciózním chovatelem, tedy nejlepším v Evropě. Když byl ve vězení, o vše se starala Dolores.“

Přestože Stb s oběma hrála špinavou hru a jejich dopisy svévolně zadržovala, nezlomila je.

„Byl bych rád s tebou, třeba i bez výstavy a bez koček. Jak vidíš, žijeme v době, kdy není možné, aby lidé, kteří patří k sobě, byli spolu. Aspoň ne ti, kteří mají odlišný literární vkus. Ale snad jednou přijde i jiná doba. Když už jsem u toho, za několik dní budeme slavit výročí sňatku. Bude mi hrozně líto, když ještě budu tady a ty tam. Když budeme rozděleni. Žádal jsem už před časem z tohoto důvodu o tvoji návštěvu. Bylo mi to odmítnuto ... Možná, že si někdo myslí, že nás tím zlomí. Nebo že se přestaneme mít rádi. Ale to je na omylu. A ty určitě víš, co chci napsat.“
Jaromír Šavrda z vězení, 13. 11. 1979

Dopisy, žádosti, marnost

Jaromír byl ale bohužel velmi těžce nemocný. Od roku 1975 byl kvůli TBC ledvin v invalidním důchodu. Dolores od počátku bojovala proti tomu, aby nastoupil do vězení. Posléze neúnavně bojovala za to, aby mu byla poskytnuta odpovídající lékařská péče a aby byl propuštěn. 

Jaromír byl nakonec z vězení propuštěn. Svého přesvědčení se ale nevzdal. V roce 1981 podepsal Chartu 77 a nadále pokračoval ve vydávání zakázaných knih. Výsledkem jeho neústupnosti byla domovní prohlídka a nové zatčení.

Dolores si po návštěvě soudu v roce 1983 zapsala: „Chtěla jsem vidět manžela, až ho povedou. Přivedli trosku, silně vyhublého a zestárlého člověka.“

Zoufalství se ale snažila nepropadat, přestože byly její žádosti o návštěvu manžela ve vazbě nebo prosby o povolení zaslat balíček vždy zamítnuty. A proto 13. 11. 1982 napsala dopis rakouskému kancléři s žádostí o pomoc u příležitosti návštěvy Gustáva Husáka v Rakousku.

Tlak ze zahraničí

Informace o případu Jaromíra Šavrdy se i prostřednictvím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných dostaly na Západ a na jejich základě o něm informovala také organizace Amnesty International.

Díky této iniciativě poté zasílali jednotlivci z různých koutů světa dálnopisy Generální prokuratuře ČSSR s žádostmi o zajištění plné lékařské péče Jaromíru Šavrdovi a také o jeho propuštění na svobodu.

Bohužel marně. Jeho rozsudek nebyl snížen o jediný den. Naopak se v kanceláři ostravské StB ocitla i Dolores. Nabídku spolupráce však razantně odmítla.

Nová generace

Jaromír byl propuštěn v říjnu 1984. Na jaře v roce 1988 k nim přišli zástupci mladé generace ostravského disentu Ivo Mludek a Jaromír Piskoř s žádostí o posouzení jejich samizdatového časopisu Protější chodník. Jaromír Šavrda se jim ale už ozvat nestihl. Zemřel na následky dlouhého věznění 2. 5. 1988.

Ani jeho pohřeb nebyl bez komplikací. Při zádušní mši nechala StB schválně dřív odjet autobus, aby se lidé nedostali včas do kostela. Když chtěla Dolores nechat vyrobit poděkování za kondolence, nenašla v roce 1988 v celém městě jedinou tiskárnu ochotnou vytisknout lístek se Šavrdovým jménem.

Mladí lidé ze severomoravského undergroundu se přesto na pohřeb dostali. Seznámili se tak s Dolores. V jejím bytě pak vznikl jakýsi salon u Šavrdů, kde postupně začala vznikat politická opozice. Dolores statečně čelila komunistické šikaně a spolu s ostatními připravila petici požadující propuštění Václava Havla z vězení.

Listopad 1989 přinesl Dolores do života klid a sebevědomí, že může konečně vyprávět svůj životní příběh a příběh Jaromíra Šavrdy. Nadále se angažovala, sledovala veřejné dění a fungovala v mezinárodní společnosti pro lidská práva. Neúnavně se tak snažila pojmenovat všechno zlo, které režim připravil jejímu manželovi. Zemřela 8. července 2012 ve svých 81 letech.