Byly habry, byly

"Máme tu rybník, mohl by mu říci Karlovský potok, který už má – na rozdíl od Habrového potoka – s rybníky zkušenosti. Od pramene má na svém toku tři a tento – Prostřední, dříve Zadní, místními zvaný „Druhák“ – je jeho čtvrtý a pohříchu zároveň i poslední, neboť v něm svou onomastickou existenci končí. Lidi totiž oba potoky – Habrový a Karlovský – změřili a třebaže jsou oba stejně vodnaté a Karlovský nejen že si do společného toku vedle přírodní vnáší i výraznou sociokulturní identitu, ale také určuje jeho další směr, zatímco Habrový působí spíš jako jeho významný pravostranný lesní přítok, zjistili, že Habrový je asi o tři sta metrů delší, a tak potok pod hrází Prostředního rybníka pokračuje pod jménem Habrový.

Potoku je samozřejmě jedno, jak si ho lidé pojmenují. (Obyvatelé Otročiněvsi, která byla dlouho jedinou osadou na jeho toku a nějakou dobu se jmenovala Otročín, mu – celkem logicky – říkali Otročínský.) Mnohem víc ho zajímá, jak moc se může rozlévat nebo se naopak musí zahlubovat, co se mu staví do cesty a jestli má nebo nemá dost vody. Prostřední rybník pod chatami opouští zvesela, zurčí, vody má dost a v hlubokém údolí mu přitéká další zleva i zprava. Pravý svah má zastavěný chatami, levý zarostlý lesem, jít se dá po obou jeho stranách, ale ne přímo po březích. Zvolíte-li trasu chatovou osadou, musíte občas vyjít na silnici, protože cestu přetínají krátké strže.

Nad dalším rybníkem, Monstranským, se zástavba plynule mění z chatové na obytnou, pokud ale pocestný volí přírodní cestu, nezavede ho potok přímo do Nového Jáchymova, pouze na jeho periferii. Zde je zapotřebí na chvíli se s ním rozloučit a jít po zelené kousek nahoru uličkami kolem obecního úřadu a pivnice Pod kaštanem (na staré pohlednici z první poloviny 20. století restaurace U Svobodů), což je místo, které se ne příliš přesvědčivě tváří jako náves.

Protože Nový Jáchymov vznikl na zelené louce až začátkem 19. století, nerostla obec kolem statku či kostela. Centrum jejího života určoval cvrkot důlních provozů a bývalo patrně dole u potoka, kam se po značce vracím. Zde je záhodno na chvíli se zastavit a – pokud práce na rekultivaci zdejší obří skládky už skončily – nameditovat si tu úžasnou, vprostřed poklidné venkovské současnosti téměř neuvěřitelnou minulost této průmyslové lokace. Potok v ní hrál klíčovou roli, řekla bych dokonce až mýtickou, poněvadž je s ním spojen zrod i zánik.

Tři rybníky – Hořejší, Prostřední a Monstranský – jsou vzpomínkou na rybniční soustavu, kterou nechal na Habrovém potoce vybudovat podnikatelským duchem vybavený lankrabě Jáchym Egon Fürstenberg (poručník nezletilého majitele křivoklátského panství Karla Egona II. Fürstenberga) na zajištění pohonné síly pro četné provozovny novojáchymovských hutí, ve své době údajně nejmodernějších ve střední Evropě. Právě zde, dole u potoka, stávaly slavné železárny s vysokými pecemi, byla tu též slévárna, smaltovna, kovárna a železniční zásobovací trať pro dopravu rudy z dolů. Musel to být impozantní závod, informativní cedule stojí u mostu přes potok. Všechny provozy poháněla voda. Podzemní náhon k dmychadlům vedl od hráze Monstranského rybníka, byl skoro 800m dlouhý a později byl nahrazený litinovými rourami o průměru 420mm. Pozůstatky náhonu už nelze dohledat, původní dmychadlo (kompresor) je uchováno v NTM. Ve vysokých pecích se topilo dřevěným uhlím. Ač z bývalých provozů nezbylo zhola nic, působí to tam silně dodnes, výlet vřele doporučuji včetně návštěvy restaurace U cechu, která je bývalou cáchovnou (místností, kde se horníci zapisovali před šichtou) ve vjezdu do dolů. Doufám, že současná krize jejího provozovatele nepoloží.

Z bývalé kovárny jsou moc pěkně upravené tři rodinné domy, zadními částmi přiléhají k potoku. Poblíž točny autobusů ještě stojí bývalý Schichthaus (správní budova železáren). Nad ním je možné zajít se podívat – přes most – na Lesní hřbitov. Založil ho František Nittinger, který byl za Fürstenbergů správcem křivoklátského panství a lesákem, zemědělcem a technikem s mimořádnými manažerskými schopnostmi.

Potok teče dále do Otročiněvsi, více méně se dá podél něho jít. Není to samozřejmě jako podél městských potoků, po většinu času je cesta značný kus od něho, případně ve svahu vysoko nad ním, až před Otročiněvsí vede plochým dnem údolí po jeho levém břehu. Na rozdíl od Nového Jáchymova, pro který konec jeho průmyslové slávy znamenal ztrátu valné části jeho identity, Otročiněves se může dovolávat svých mnohem hlubších historických kořenů a je to vidět na první pohled. Principiálně je cesta stejná. Přes most, na chvíli potok opustit a dojít na náves. Zde rybníček, lavičky, kaplička, pumpa, pomník padlým, vše tak, jak to na návsi bývá. Rybníček napájí chabá vodoteč (ve vodnějších dobách právě toto byl – podle pravidla každá vesnice má svůj potok – místní potok), její průběh od místa zvaného U křížku do Habrového potoka je z větší části esoterický, v rourách pod zemí. Laguny po pravé straně areálu bývalého mlýna (dnes Ranč Za vodou) jsou nejspíš pozůstatkem náhonu, zčásti též protipovodňovým jištěním.

Já jsem za náhon považovala mohutné – ale fakt mohutné! – koryto vedle cesty a až později jsem zjistila, že je to „zregulovaný potok“ (našla jsem to na stránce mlýna.) Ta regulace byla reakcí na opakované přívaly, z nichž povodeň v roce 1872 dosáhla apokalyptických rozměrů a byla jednou z příčin zániku fürstenberských železáren.

Habrový potok se teď vine plochým dnem lužního údolí přeměněného z větší části na pastviny, rozježděná luční cesta je po obou stranách lemována elektrickými ohradníky. Potok je tu sám sebou, spokojený s obchvatem, jímž před miliony let vyřešil překážku v podobě vrchu Dubina. Pocestný si může trasu podstatně zkrátit po zelené, zhruba od vodojemů před Otročiněvsí, přijde tím pádem ovšem o půvabné údolí, v němž mezi vysokými zarostlými svahy dochází ke ztrátě kontaktu s okolními reáliemi – všechny pravobřežní přítoky Berounky to tak mají – a zůstáváte jen vy a potok. Jdete zkrátka na dohled od něj, máte pocit, že v podstatě pořád rovně, vpravo míjíte odbočky do zalesněného svahu, ale údolí potoka je soběstačným světem a kam ty cesty vedou, není důležité (ve skutečnosti na Hudlice, posléze – u rokle s proudícím potůčkem – po žluté k Lísku, o něco dál podél dalšího přítoku k samotě Lísa a ještě o kousek dál k oppidu).

Pak už se potoku znenáhla vrací civilizace.