Irsko-americkou saxofonistku Catherine Sikora uvěznil jarní lockdown v Paříži, kam přiletěla za dalším společným projektem s pianistou Christopherem Culpem. Nakonec tam setrvala i přes léto, a vznikla tak nejen s ním celkem čtyři digitální alba hodna pozornosti milovníků improvizované hudby.
Sikora se s Culpem začala umělecky setkávat před pěti lety. Americký pianista žije v Paříži od roku 1991, kde spolupracoval např. s Tristanem Murailem (více informací o něm naleznete v mé recenzi tria Fresh Frozen z roku 2014). Před dvěma lety natočili Sikora s Culpem výtečné, mnou taktéž recenzované album The Spectral Life of Things. Rok 2018 byl pro saxofonistku vůbec plodný, stačila realizovat ještě další dvě duetové nahrávky – s bubeníkem Brianem Chasem a vokalistou, basistou a kytaristou Ericem Mingusem. Letošní dvě pařížská nahrávání jsou však také jedinečná. Sikora v nich poprvé hraje pouze na sopránsaxofon.
Album The Paris Sessions, Vol.1: Mimesis vyšlo 30.dubna. Sopránka v něm místy evokuje Sidneyho Becheta (úvodní track Paris XI., závěrečný Smoketrails), ale jinak je hra Catherine Sikora zcela unikátní. Podařilo se jí vyhnout všemožným coltraneovským či lacyovským a liebmanovským memům a proud její improvizace je více založen namísto rozvíjení spíše na tříštění motivu a následné kumulaci takové tříště. Pohromadě s klavírem pak vznikají dva zcela rozdílné hlasy. Culpo je umírněnější, mnohem méně emotivní, vychází více ze soudobé vážné hudby, čímž vzniká mezi oběma nástroji až třaskavé napětí. Poslech takového procesu je vskutku dobrodružný. Obsah je pak navíc v souladu s titulem, což nebývá u volné improvizace až tak pravidlem. Proto ta bechetovská barva ve výše uvedených skladbách, proto se na saxofonové úponky přichytává klavír, a to i hrou na samotné struny (Tendrils). Ve skladbě Minor Victories se pak hutné riffy a saxofonová úpornost postupně mění ve výtrysky úlevy a radosti. Každým dalším poslechem lze odkrývat další narativní vrstvy.
Totéž samozřejmě platí i pro Vol.2: Speaking In Tongues ze 4.září. Výrazové kontrasty mezi oběma nástroji jsou tu ještě prohloubeny, což už samo o sobě stačí k udržení trvalé pozornosti. Dravá, drsná sopránka kontra průzračné, doslova rozkvetlé piano (Speaking In Tongues); lahodně témbrový sax a osamocené dramatické jen pozvolna houstnoucí klavírní úhozy (Toy Pianos); melodický sax a vypjaté piano (Cold Symmetry); dramaty zahlcený saxofon a perlivý i najazzlý klavír (Clarion Call); to vše nabývá až mysteriózně vzrušujícího účinku. V posledních třech skladbách se lyrika i vypjaté emoce střídají u obou hráčů, tu převažuje dramatická vášeň (Multi Act Drama), onde kombinace vzdušné lyriky a oblačné dramatičnosti (Spinning Yarns) či úplně rozvolněná atmosféra (závěrečná The Return).
Další pařížská duetová nahrávka saxofonistky, tentokrát s bubeníkem Ethanem Winograndem, vplula do moře nul a jedniček 2. října. Zove se přiléhavě Things To Do In Paris. A ty „věci“ jsou pozoruhodné. Winogrand ostatně patřil k výrazným tvářím newyorské prog-jazzové scény. Byť začínal v sedmdesátých letech jako kansaský punker a v osmdesátých působil ve funkově novovlnném triu Unknown Gender, v 1987 se vrátil do svého rodného New Yorku a spolupracoval třeba s Karen Mantler (dcerou Carly Bley), Ericem Mingusem, Catherine Russell, Donnym McCaslinem, Mattem Munisterim a Stevenem Bernsteinem. V roce 1998 založil v Brooklynu Spokes Studio, jež o dva roky později otevřel i ve španělském Oviedu, kam se přestěhoval. Sikora je na albu s ním, podobně jako s Culpem, opět tou robustnější, hrubší, rvavější, vášnivější a vypjatější polovinou, tentokrát již s tenor saxofonem, jehož je vpravdě královnou. Winograndovy bicí nástroje jsou naopak chřestivé, hravé, jemné, sypké, provzdušněné, ani v nejmenším korpulentní či brunátné. Společně ale oba protagonisté dokáží být i lyričtí a zvukomalební, když se střet promění v čirý dialog plný vzájemného porozumění (skladba Victor’s Arena). A v závěru alba bubeník nezapomene ani na přímočařejší rytmiku (Meet Me In the Courtyard).
Na nahrávce Sanctuary (Solo in Paris) pak Catherine Sikora se svým tenorem zcela osamí. Na ploše necelých čtyřiadvaceti minut může posluchač obdivovat různé i neobvyklé techniky hry, čímž saxofonistka dociluje spirituálního výrazu a dokonce i sakrální melodičnosti, i když notně metamorfované. Její nástroj chrlí útržky, chuchvalce či drúzy melodií a nálad, stejně tak je schopen ponoru, meditace, okouzlení a vytržení, v závěru pak spočinutí v pokoře. Ostatně sama Sikora k tomu říká: „Tento kousek představuje vyvrcholení měsíčního pobytu v Centru irské kultury v Paříži. Bylo to opravdu výjimečné tvůrčí období, které přišlo v roce pandemie, v době nepředstavitelného chaosu a násilí. Jako umělkyně jsem měla vše, co jsem si mohla přát; bezpečné místo k pobytu, velkou, krásnou místnost, v níž jsem mohla pracovat, a perfektní teplé letní počasí, které mi nesmírně zvedlo náladu. Když si poslechnu tuhle nahrávku, slyším ve své hře štěstí. Přeji každému, aby mohl zažít takový pocit bezpečí, úkrytu, pohodlí, péče a podpory při plnění svých snů…“
Sikora Culpo Duo: The Paris Sessions, Vol.1: Mimesis
Sikora Culpo Duo: The Paris Sessions, Vol.2: Speaking In Tongues
Catherine Sikora & Ethan Winogrand: Things To Do In Paris
Catherine Sikora: Sanctuary (Solo In Paris)
https://catherinesikora.bandcamp.com/
