Dominance ruského plynu na evropském trhu dávno skončila. Musí se utkávat s konkurencí, což jej činí levnějším. A také bezpečnějším.
Česko je součástí Evropské unie, geograficky se silnou vazbou na ekonomicky nejsilnější Německo, zemi s největším vlivem na chod celé unie. Právě tato realita je tu zásadně podceňována, obzvlášť v energetice, a oslabována omíláním starých pravd o rizicích ruského plynu. V minulosti posílených kvůli problémům při přepravě plynu přes Ukrajinu spojených s geopolitickými otřesy v této zemi, které se tam v minulosti odehrály a odehrávají dodnes.
Evropa se ale poučila a speciálně Němci na tuto situaci zareagovali zcela pragmaticky a nekompromisně. Jednoduše se rozhodli vytěsnit Ukrajinu z přepravní trasy plynu do našeho regionu, a to vlastním přímým propojením s Ruskem nejdříve přes Nord Stream jedna a později i dva. Ten přirozeně nahrál Česku ve všech směrech. Na druhou stranu ale zkomplikoval plány silné lobby českých podporovatelů jaderné energetiky jako jediného řešení budoucnosti naší energetiky. Jenže z plynu jako českého strašáka je nyní evropské řešení.
To, co platilo před deseti nebo pěti lety na evropském trhu s plynem, už dnes neplatí. Gazprom, výhradní exportér ruského plynu, poslední roky čelí v Evropě nejen slabší poptávce, ale hlavně konkurenci ze strany jiných dodavatelů. Zlom přišel s rozvojem těžby břidlicového plynu v USA, jež se velmi rychle staly soběstačné. S tím se obrátil naruby i světový trh s plynem a došlo k přesměrování klíčových obchodních cest. Američtí dodavatelé LNG narušili na evropském trhu rovnováhu a zasloužili se o nové pojetí obchodu, ale i cenotvorby plynu. Spotové dodávky vedly nejen v Evropě ke zvýšení konkurence na trhu s plynem, čímž byl zároveň vyvinut tlak na ceny zemního plynu. Ty klesly až téměř na polovinu.
Trh se zemním plynem se proměňuje ale i pod novými regulacemi EU. Zatímco dříve sektoru dominovaly dlouhodobé přepravní kontrakty, nyní se díky kapacitním aukcím udělují především kontrakty krátkodobé. Již ke konci roku 2020 se objem přepravní kapacity, která je zarezervována prostřednictvím dlouhodobých kontraktů, snížil o pětinu. Do roku 2028 klesne o tři pětiny a po roce 2035 zde nebude téměř žádná přepravní kapacita rezervovaná prostřednictvím těchto kontraktů.
Současně s tím, jak se evropský trh s plynem výrazně posouvá k tržnímu prostředí, se postupně vzdálil indexaci s vývojem ceny ropy. Tomu je dnes už také konec. Podíl smluv postavených na indexaci s ropou klesl v regionu už jen na pouhých dvacet procent celkového objemu. V severozápadní Evropě byla indexace plynu na ropu dokonce už takřka eliminována.
Suma sumárum, trh s plynem v regionu uprostřed EU je dávno jinde, než jak se tu zneužívá v diskuzích. Doby, kdy si Rusové diktovali podmínky prostřednictvím dlouhodobých a bilaterálních dohod, jsou pryč. Fyzicky k nám plyn směřuje téměř ze sta procent z Německa, a máme tak stejnou „bezpečnost“ jako tato evropská velmoc.
Pro další téměř dvě dekády je tak v naší energetice stejně jako v Německu rozhodnuto. Zásadním se stane přechod od uhlí k plynu v kombinaci s obnovitelnými zdroji energie podpořenými trhem s emisemi CO2 (EU ETS). Plyn je sice stále emisní, ale moderní paroplynové elektrárny mají nižší emise než ty uhelné. Neprodukují žádné oxidy síry, prach, oxidy dusíku jsou až desetinové. Proti běžným hnědouhelným blokům mají nejsledovanější emise CO2 o 60 či 70 procent nižší.
Když se k tomu přiřadí další výhody jako potenciál decentralizace, schopnost skladování a možnosti vlastní produkce biometanu, není časově, finančně, z pohledu rentability a hlavně i celkových rizik o čem diskutovat. Až pak může přijít věcná diskuze o jaderných elektrárnách. Nikoli ale jednostranně v Česku, ale v celé EU. Diskuze spíše o menších blocích než těch doposud tradičních větších.
Autor je poradce J&T a minoritní akcionář ČEZ
