Je jim zasvěceno pietní místo mezi hruboskalskými věžemi, každoročně se tu za ně slouží vzpomínková mše a na jejich počest se jezdí Jizerská padesátka. Smrt čtrnácti československých horolezců, která k nim připlula v podobě laviny, jež se poslední květnový den před padesáti lety uvolnila z vrcholu nejvyšší peruánské hory - Huascaránu, připomínaly nejen loni i rozličné výstupy v médiích.
Dvojice Lubomír Vejražka a Jiří Hladík je ovšem přesvědčena, že by si pamětní desku ve Skaláku zasloužily také rodiny pozůstalých - vdovy bez manželů, děti bez otců, sourozenci bez bratrů. Právě jim je věnována část nové knihy, která nedávno vyšla v nakladatelství Alpy Praha pod titulem Huascarán - Zastavení po padesáti letech.
Zřejmě neexistuje nikdo povolanější, kdo ji mohl stvořit. Vejražka s Hladíkem se tématem Huascaránu zabývají minimálně poslední čtvrtstoletí, po stopách nejen tragické horolezecké výpravy podnikli v minulosti řadu expedic do pohoří Cordillera Blanca a z cest do Jižní Ameriky sestavili mimo jiné dvě knihy.
„Nebyl jsem tentokrát ve všech rodinách, spíše jsem hovořil s druhou generací, to znamená s dětmi a také bratrem jednoho z horolezců. Mohu však říci, že i když jsou již vnitřně hodně vyrovnaní, už jsou ti lidé v podstatě za vodou, tak přesto, když se někdy v jejich duši něco zavlní nebo přijde splín, nějaká nenadálá událost, něco se stane, tak ten Huascarán i dneska dokáže vyslat své chapadlo a může je znovu docela zasáhnout,“ říká Lubomír Vejražka k aktuální publikaci.
Ve vaší nové knize naznačujete, že bychom po těch dlouhých letech měli Huascarán vrátit zpět Peruáncům, tamním indiánům. Že si ji u nás tak trochu kvůli neštěstí horolezců přivlastňujeme a zapomínáme, že při zemětřesní v roce 1970 zahynulo též kolem sedmdesáti tisíc místních obyvatel a šlo o největší přírodní katastrofu v historii jižní polokoule. Aniž bych chtěl jakkoliv zlehčovat tragédii československé expedice, přeci jen je jejich smrt oproti té peruánské kapkou v moři...
Lubomír Vejražka: Ano, tu horu bychom měli Peruáncům vrátit. Třeba i proto, že průměrný český člověk, kterému je kolem padesáti nebo i méně a tu tam brouzdá po novinách, internetu nebo má dokonce rád hory, tak když si řekne Huascarán, tak si vybaví jen tu expedici. Počítal jsem to a těch sedmdesát tisíc mrtvých Peruánců a oproti nim čtrnáct našich je 0,0002 procenta z obětí zemětřesení, tedy pětina promile. I proto si musíme uvědomit, že i když nás to zasahuje, tak ta bolest v Andách byla naprosto brutálně větší. Bráno touto optikou Čechoslováci byli jenom drobnost, ale tím, že zahynula celá expedice najednou, tak se tehdy ta věc bohužel dostala do některých světových zpravodajských agentur. Kdyby tam zůstali jeden dva lidi, tak se napíší jeden dva řádky a skončilo by to. Najednou byl ten reflektor namířený na nás a navíc tady doma ještě více, než na tu strašlivou věc, která se tam odehrála. Proto je třeba tu horu Peruáncům vrátit, což je i jeden z motivů knížky.
Vy jste při svých výpravách do Peru mezi lety 1995 - 2000 o tragédii hovořili s řadou místních a vznikla o tom i kniha. Takže jistě víte, jak velká bolest to pro přeživší a potažmo celou zemi byla...
Lubomír Vejražka: Nechci, aby to vyznělo jako bagatelizování, to v žádném případě, ale horolezec se nevrátil, ale ty naše rodiny měly třeba širší zázemí, měly kde bydlet. Co se týče Peruánců, tak uvedu konkrétní případ Peruánky Diny Alejandriny, se kterou jsme hovořili. Ona byla tehdy shodou okolností v Limě, když to spadlo, a jí zůstalo pod lavinou kompletní příbuzenstvo včetně toho širšího - máma, táta, i babičky, tetičky, všichni. Ona zůstala v sedmnácti úplně sama a měla myšlenky na všechno jiné než na život. Navíc když lavina spadla, tak oblast dopadu byla zcela odříznutá. Udělal se tam obří oblak prachu, silnice byly rozbité, zavalené. Přeživší byli zhruba tři dny zcela bez pomoci, než tam přistáli první parašutisté a vrtulníky a než se tam začala pumpovat nějaká pomoc. První dny byli lidé odkázáni zcela na sebe. Šlo tam o přežití i v dalších dnech po zemětřesení. Ti, co zůstali, neměli oblečení, byla jim zima, neměli co jíst, kdo byl zraněný, neměl moc šanci, jelikož nemocnice byly přeplněné. Doktoři si i bohužel museli vybírat, koho zachrání a koho už ne. Panoval tu těžký válečný stav. Takže bolest těchto lidí, kteří to přežili a zůstali sami, byla mnohonásobně vyšší, než bolest tady v Čechách. Čímž rozhodně tuhle bolest jakkoliv nesnižuji.
Pojďme však teď k té české bolesti. Hodně jsme se o ní bavili letos v květnu, když jsme spolu připravovali vzpomínkový článek k půlstoletí této události. Říkal jste, když to velmi shrnu, že staré rány se stále občas otevírají nebo se mohou rozšklebit. Jaké byly reakce pozůstalých, když jste knihu připravovali?
Lubomír Vejražka: Různé. Když během května začaly vycházet různé více či méně zdařilé články a pak se to sypalo větší měrou, tak například v jedné rodině mi říkali, ať už ty chlapy necháme být. Pak mi jedna z dcer horolezce vysvětlovala: Padesát let rok co rok se něco prostě děje. Není to však o tom, že by novináři byli špatní, prostě dělají svoji práci, to je v pořádku, ale Huascarán se neustále mele a mele. Rodiny si kolem května vezmou noviny, zapnout televizi, rádio a neustále někde ta hora je a kolem Padesátky znova. Oni už nesčetněkrát tedy slyšeli tu neustále opakovanou sérii, jak to tehdy bylo. To je jeden přístup. V druhé rodině, ačkoliv se známe dlouhodobě, zase odmítli i setkání. Další dcera mi říkala, že mě mileráda uvidí někdy jindy, ale bez té hory. S další jsme se setkali ve Skaláku, kdy už byl rukopis hotový, a ona mi náhle spontánně začala vyprávět o tom, jak jí bylo osm devět let a jak chodili k nim domů různí lidé a jak ji hladili po hlavě a litovali ji, jak na ni reagovali spolužáci ve škole, že nemá tátu. To jí vadilo, je to stále silná vzpomínka, kterou ale přežila a zvládla ji.
Přesto...
Lubomír Vejražka: Když ovšem byla s námi v Peru v roce 1995, tak tam se to v ní všechno otevřelo a ačkoliv to vypadalo, že už s tou událostí nemá velké problémy, tak vyrovnání tam stále není na sto procent. Opět jsem si při těch setkáních uvědomil, jak je to pro některé stále bolestné. Všechno to jejich trauma se vlastně skrývá v mottu, jež jsem v knize použil: „Nutnost vydobýt si lopotně na životě radost z prostého bytí.“ To platí téměř u všech, protože se jim ta hora neustále vracela. Byly tam otázky, zda chlapi přežili, nepřežili, emigrovali, neemigrovali. Některé z těch rodin si to vydobývaly komplikovaně. Poté, co si to vydobyly manželky, tak na některé z těch dětí to dolehlo o deset patnáct let později.
Podle vás si nejen tyto ženy, ale i ti další, co po horolezcích zbyli, také zaslouží vzpomínku, pomníček třeba ve Skaláku. Něco v tomto podnikáte?
Lubomír Vejražka: Mám to v hlavě dlouhodobě, ne jen kvůli horolezcům, ale kvůli tématu, kdy jsem zpovídal rodiny politických vězňů a kde se neustále povídalo o muklech a chyběly ty rodiny. Je to pro mě zároveň takový test, zda si to někdo z Horosvazu nebo ze Skaláku uvědomí, že by tam takováto deska, tabulka nebo něco podobného měla být taky. Nechci být určitě morbidní, ale když má ten horolezec v uvozovkách štěstí a nehyne dva dny rozbitý v trhlině, když tohle odmyslíme, tak horolezec, který to má hned „hotové“, tak když po něm zbude žena s malými dětmi a nemá třeba dobré širší zázemí, tak ona to opravdu má daleko těžší než ten chlap. Ten zůstal někde ve svých milovaných a vysněných velehorách. Pro mě to má být memento pro ty rodiny, složení úcty, a bylo by hrozně fajn, kdyby to na tom Skaláku jednou viselo. Třeba to někdy někoho napadne.
V knize je také bohatá fotografická dokumentace. Některé snímky pochází od zahynuvšího horolezce Ladislava Mejsnara, jehož tělo se jediné našlo, a v kapse jeho kalhot se objevil nepoškozený kinofilm. Jiné jsou z vašich výprav do And. Jsou tu ovšem i autentické fotografie následků zemětřesení. Jak jste se k nim dopracovali?
Jiří Hladík: Horkotěžko jsme dobové snímky sháněli. Ještě v roce 95, 96 tam skoro nikdo neměl fotoaparát. Tam když přišel novinář na nějakou recepci, tak měl na krku nějakého ruského zorkije a neměl moc filmu. Natož pak sehnat snímky z roku 1970 z neštěstí anebo ještě před lavinou. To bylo skutečně těžké úsilí. My jsme tam prolézali různé katakomby, díry, někam nás vždycky vedli a na konci byl někdo, kdo měl krabici fotek a museli jsme je za dolary poměrně draze kupovat. Když jsme ty fotky sháněli, tak jsme vlastně také poprvé viděli, jak to tam bylo zdevastované. Tady to nikdo neviděl a možná je tomu tak i do dneška. Na těch fotografiích je aspoň částečně vidět rozsah té katastrofy a aspoň si třeba lidé uvědomí, že najednou byla pryč dvě dvacetitisícová města. Což je jak kdyby přibližně zmizela třeba půlka Jablonce. Tady se v té době v žádných médiích tohle, myslím si, moc neukazovalo. Nikde jsme se s tím před tím nesetkali.
Myslíte si, že touto knihou už bude příběh Huascaránu definitivně uzavřen? Anebo to vlastně ani nejde?
Lubomír Vejražka: V nadsázce říkám, že tato knížka je něco jako spis ad acta. Udělali jsme jakýsi kulatý štempl za tím vším, bum a konec. Myslím, že knížka bude pro některé jednotlivce z těch rodin, když ne uzavřením, tak snad hojivou mastí. Pro ty, kteří s tím mají nějaké nevyrovnání nebo to k nim tu a tam ještě chodí.
Jiří Hladík: Padesátka se bude běhat dál, to nikdy neskončí, ale třeba mladší generace za padesát let něco dalšího udělá, my už ne.
