Případ Ramadan: Konec dobrý, pachuť zůstává

Snímek se objevil na internetu a nejenže vyvolal gejzír nenávistných reakcí v arabském světě, ale způsobil ještě něco horšího. Portál Egypt Independent v pondělí 23. 11. 2020 napsal, že Ramadana čeká soud. Jistý agilní právník Tarek Mahmoud na něj kvůli fotografii (a další podobné, o níž je zmínka níže) podal žalobu. Ramadan se měl dopustit „urážky egyptského lidu“.

Ke káhirskému soudu se měl dostavit v prosinci 2020.

Současně server Ahramonline uvedl, že na kobereček byl předvolán také Unií uměleckých svazů, která mu navíc pozastavila členství. Pozadu nezůstal ani Egyptský syndikát žurnalistů: vyzval domácí noviny, aby Ramadana bojkotovaly. Co výzva znamená? Každý člen organizace musí Ramadana ignorovat– nezveřejňovat o něm žádné zprávy, neuvádět jeho jméno, nepublikovat jeho fotografie. A to až do konce jeho vyšetřování Unií uměleckých svazů.

Zde uveďme, že Ramadan není pouze zpěvák, ale také herec. V Emirátech byl v listopadu 2020 na Festivalu arabských satelitních kanálů, kde obdržel cenu jako Nr. 1 v mužské herecké kategorii.

Jaký to paradox!

V jednom koutě arabského světa byl oslavován, v druhém ho čekal soud. Aby se zabýval  „proviněním“, které je v západním světě absolutně nepochopitelné. Tím „zločinem“ jsou – připomeňme - fotografie, na nichž je v přítomnosti izraelských celebrit. Kromě zpěváka Davida Omera se o něco dříve nechal zvěčnit s izraelským fotbalistou Diaem Sabou, který hraje v nejvyšší lize Emirátů za klub Al Nasr Dubaj.

Ačkoli je Saba izraelský Arab, jakási inteligentní hlava zadumala a na Twitter napsala, že Ramadan je sionista. Neuvěřitelné, absurdní, hloupé. Trochu to připomíná „inteligenty“ v českých internetových diskusích.

Ramadan se ocitl v těžké pozici. Mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jednu stranu zdravý rozum velel chovat se svobodně a takříkajíc normálně, na druhou stranu byl nucen ukázat cosi jako loajalitu k arabské (rozumějme: palestinské) věci. A tak v pondělí 23. 11. 2020 vyměnil na svém Facebooku fotografii v hlavičce – nově tam umístil vlajku Palestinskoarabské autonomie (už ji tam ale nemá – psáno 4. 1. 2021 večer).

V očích mnoha Arabů ale zůstal tak jako tak zrádcem, neboť se podle nich zachoval jako člověk, který podporuje normalizaci (to je normální vztahy) s Izraelem. Nikoli na úrovni vysoké politiky (která sama o sobě mnohdy připomíná více než co jiného formální - „studený mír“), ale ve vztazích mezi jednotlivci obou národů včetně vztahů v oblasti kultury.

Na něco takového ovšem velká část Egypťanů (a i jiných Arabů) odmítá přistoupit. Tvrdí, že mírová smlouva je záležitostí „těch nahoře“ a obyčejných lidí se netýká a týkat nesmí. Ti, podle tohoto názorového proudu, musí dál setrvat ve své zavilé protiizraelské nenávisti. Neboť, jak jsme se mohli dočíst v reakcích na Ramadanově Facebooku, Izrael je „první a jediný nepřítel Arabů“. To nezní moc optimisticky ve vztahu k mírovému soužití.

Říká se, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. V Egyptě to ale tak docela neplatí. Jsou známé případy, kdy byly uvězněny zpěvačka či břišní tanečnice za „nemorální“ videoklipy (které se ovšem nikterak nelišily od tisíců podobných, které dnes a denně vídáme na hudebních TV kanálech ve svobodném světě). V jedné takové soudní při umělkyni přitížilo, že se staršímu muži při sledování jejího videa zvýšil krevní tlak. Místo aby dědka poslali do patřičných mezí, odsoudili tanečnici za katr.

Ramadan měl ale štěstí, neboť postih za několik fotografií s celebritami země, s níž udržuje Egypt diplomatické vztahy a má mírovou smlouvu, by byla silná káva i na tamní poměry.

O případu jsme několik týdnů neslyšeli. Až v pondělí 4. ledna. Server France24.com napsal (viz screenshot 1), že Ramadan se vrátil ke své obvyklé umělecké činnosti. Podle této zprávy egyptský soud v sobotu 2. ledna 2021 zamítl žalobu požadující, aby mu bylo zakázáno v Egyptě vystupovat – zpívat a hrát.

... screenshot 1/Zdroj: Web France24.com

Už předtím, v prosinci 2020, zrušila Unie uměleckých svazů své předchozí restrikce vůči Ramadanovi. Stejně tak syndikát novinářů zrušil své rozhodnutí o bojkotu umělce.

Tedy: konec dobrý, všechno dobré? Snad ano. Pachuť z této pseudokauzy ale zůstává. Mohli bychom říci: mnoho povyku pro nic. Kdyby ovšem nad Ramadanem nevisel do 2. ledna Damoklův meč v podobě potenciálního absurdního postihu za něco, co v civilizovaném světě není, nemůže a nesmí být považováno za trestné ani omylem.