Vydání: 2021/2 Tři králové přicházejí online, 5.1.2021

Příloha: Perspektivy 2

Papež František

Otcovským srdcem miloval Josef Ježíše, který je v evangeliích nazýván „synem Josefovým“.
Po Marii, Boží Matce, nemá v papežském magisteriu žádný světec tolik prostoru jako Josef, její snoubenec. Moji předchůdci pronikli hlouběji do poselství, které v těch několika větách evangelium přináší, aby více zdůraznili jeho ústřední roli v dějinách spásy. Blahoslavený Pius IX. ho prohlásil za „ochránce katolické církve“, ctihodný Pius XII. ho představil jako „patrona dělníků“ a svatý Jan Pavel II. jako „ochránce Vykupitele“. Lidé se mu svěřují coby „patronu šťastné smrti“.
Rád bych se proto rád podělil o několik úvah nad touto výjimečnou postavou, tak blízkou životu každého z nás. Tato touha vzrostla v uplynulých měsících pandemie. Ve sv. Josefovi, nenápadném muži, který diskrétně a skrytě žije každodenní život, mohou všichni nalézt přímluvce, pomocníka a průvodce těžkými časy. Připomíná nám, že všichni ti, kdo nejsou vidět nebo jsou ve „druhé linii“, mají nezastupitelnou roli v dějinách spásy. Jim všem patří uznání a vděčnost.
Milovaný otec
Velikost sv. Josefa spočívá v tom, že byl Mariiným snoubencem a Ježíšovým otcem. Stal se tak „služebníkem všeobecného záměru spásy“, jak říká sv. Jan Zlatoústý.
Svatý Pavel VI. konstatuje, že Josefovo otcovství se konkrétně vyjadřovalo v tom, že „ze svého života učinil službu a oběť ve prospěch tajemství vtělení a s ním spojeného vykupitelského poslání; že uplatnil svou legitimní autoritu vůči Svaté rodině, aby jí daroval sebe sama, svůj život a svoji práci; že přetavil svoje lidské povolání v rodinnou lásku skrze nadlidské obětování sebe, svého srdce a všech schopností, v lásku danou do služby Mesiáše, který vyrůstal v jeho domě“.
Sv. Josef je pro tuto svou úlohu v dějinách spásy otcem, jehož křesťanský lid vždy miloval. Po celém světě je mu zasvěceno mnoho kostelů; četné řeholní instituty, bratrstva a církevní uskupení se jím inspirují a nesou jeho jméno, od věků se k jeho cti slouží různé pobožnosti. Mnozí světci a světice byli jeho vroucími ctiteli, patří mezi ně sv. Terezie z Avily, která si jej zvolila za svého přímluvce a prostředníka. Svěřovala se často jeho přímluvě a dostávala všechny milosti, o něž prosila. Na základě své zkušenosti pak k této úctě vybízela ostatní. V každé knížce pobožností lze nalézt modlitbu ke sv. Josefu. Zvláště výzvu, která je mu adresována každou středu a po celý měsíc březen, který je mu zasvěcen.
Jako potomek Davidův (srv. Mt 1,16-20), z jehož rodu se měl podle příslibu daného Davidovi skrze proroka Nátana (srv. 2 Sam 7) narodit Ježíš, a jako snoubenec Marie z Nazaretu je svatý Josef spojnicí mezi Starým a Novým zákonem.
Něžný otec
Josef viděl, jak Ježíš den za dnem prospíval „moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,52). Stejně jako jednal Pán s Izraelem, také on jej „učil chodit, bral na svá ramena, byl otcem, který zdvihá dítě ke svým tvářím, a skláněl se k němu, aby mu dal najíst“ (Oz 11,3-4).
Dějiny spásy se naplňují skrze „naději v beznaději“ (srv. Řím 4,18) a skrze naše slabosti. Příliš často si myslíme, že Bůh staví pouze na tom, co je v nás dobré a vítězné, přičemž většina jeho plánů se naplňuje skrze naše slabosti a jim navzdory. Pokud je tedy perspektiva ekonomie spásy taková, musíme se naučit přijímat svou slabost s velkou něhou.
Víme, že Pravda, která je od Boha, nás neodsuzuje, nýbrž přijímá, objímá, podpírá a odpouští nám. Také Josefovými útrapami prostupují Boží vůle, Boží dějiny a jeho plán. Josef nás tak učí, že věřit v Boha znamená věřit i v to, že Bůh může působit skrze naše obavy, naše chyby a slabosti. Učí nás, že uprostřed životních bouří nemusíme mít strach přenechat kormidlo své lodi Bohu. Někdy bychom chtěli mít vše pod kontrolou, ale Bůh vidí vždy dál.
Poslušný otec
Podobně jako Bůh jednal s Marií, když jí zjevil svůj plán spásy, zjevil své plány Josefovi. Udělal to prostřednictvím snů, které jsou v Bibli, jakož i u všech starobylých národů, považovány za prostředky, jimiž Bůh zjevuje svou vůli.
Sv. Lukášovi záleží zvláště na tom, aby zdůraznil, že Ježíšovi rodiče dbali na všechny předpisy Zákona. V každé okolnosti svého života dokázal Josef vyslovit své „fiat“, stejně jako Maria při Zvěstování a Ježíš v Getsemanech.
Josef jako hlava rodiny učil Ježíše být poslušný rodičům (srv. Lk 2,51) podle Božího přikázání (srv. Ex 20,12). V útočišti Nazareta, v Josefově škole, se Ježíš učil plnit Otcovu vůli. Tato vůle se mu stala každodenním pokrmem (srv. Jan 4,34). I v té nejtěžší chvíli svého života v Getsemanech upřednostnil Otcovu vůli před svou a „stal se poslušným až k smrti (…) k smrti na kříži“ (Flp 2,8).
Přívětivý otec, který přijímá
Josef přijímá Marii, aniž si klade jakékoli podmínky. Důvěřoval andělovým slovům.
V našem životě se častokrát dějí události, jejichž smysl nechápeme. Naší první reakcí je mnohdy zklamání a vzpoura. Josef nechává stranou své úsudky, aby dal prostor tomu, co se děje a co pro něj může vypadat záhadně. Událost přijímá, přebírá za ni zodpovědnost a smiřuje se se svým životním údělem. Nepřijmeme-li svůj životní úděl, nedokážeme jít dál, protože vždycky budeme v zajetí svých očekávání a následných zklamání.
Duchovní život, který nám Josef ukazuje, není cestou, která vysvětluje, nýbrž cestou, která přijímá. Pouze skrze přijetí a smíření je možné vytušit větší příběh a hlubší smysl událostí. Je to jako ozvěna Jobových zanícených slov, jimiž odpověděl manželce, která jej nabádala, aby se vzbouřil proti veškerému zlu, které jej potkalo: „Dobro od Boha bereme, a zlo brát nemáme?“ (Job 2,10).
Josef není člověkem pasivní rezignace. Jeho nasazení je odvážné a rozhodné. Přijetí je způsob, jímž se v našem životě projevuje dar statečnosti, pocházející od Ducha Svatého. Jedině Pán nás může obdarovat silou přijímat život takový, jaký je, včetně jeho rozporuplných, nečekaných a bezútěšných aspektů.
Jako Bůh řekl našemu světci: „Josefe, synu Davidův, neboj se“ (Mt 1,20), jako by opakoval i nám: „Nebojte se!“ Je třeba odložit vztek i zklamání a dát prostor tomu, co jsme si nevybrali, a přece se to děje, nikoli se světskou rezignací, nýbrž s velkou odvahou. Když takto život přijmeme, pronikneme k jeho hlubšímu smyslu. Život každého z nás může znovu zázračně nastartovat, najdeme-li odvahu žít ho podle evangelia. Nezáleží na tom, jestli se zdá, že se vše zvrtlo a něco už je nevratné. Bůh může dát rozkvést květům na poušti.
Nemůžeme si myslet, že věřit znamená nacházet snadná utěšující řešení. Víra, které nás naučil Kristus, je ta, kterou vidíme u sv. Josefa. On nehledá zkratky, ale k událostem, jež ho potkávají, přistupuje čelem a bere na sebe zodpovědnost.
Otec odvážně vynalézavý
Je ovšem zapotřebí dodat další důležitou vlastnost: odvážnou vynalézavost. Nastupuje zejména ve chvílích, kdy se setkáme s těžkostmi. Těžkost nás může buď zastavit, a my vyklidíme pole, nebo jí můžeme čelit. Právě těžkosti někdy umožní, že se v nás probudí zdroje, které jsme netušili.
Při četbě evangelií o Ježíšově dětství nás napadne otázka, proč Bůh nezasáhl přímo a jasně. Bůh však zasahuje skrze události a lidi. Josef je člověk, skrze něhož se Bůh stará o počátky dějin vykoupení. On je opravdovým „zázrakem“, kterým Bůh zachraňuje Dítě a jeho matku. Nebe zasahuje a důvěřuje v odvážnou vynalézavost tohoto muže: přišel do Betléma, a když nenašel příbytek, kde by Maria mohla porodit, uklidí a připraví stáj, aby se stala pokud možno útulným místem Božímu Synu přicházejícímu na svět (srv. Lk 2,6-7). Před hrozbou Heroda, který chce dítě zabít, je Josef opět ve snu varován, aby je bránil. Uprostřed noci tak zorganizuje útěk do Egypta (srv. Mt 2,13-14).
Evangelium nám říká, že na čem záleží, dokáže Bůh vždycky zachránit, použijeme-li odvážnou vynalézavost nazaretského tesaře. Ten umí proměnit problém v příležitost, maje na prvním místě důvěru v Prozřetelnost.
Evangelium nepodává informace, jak dlouho Maria a Josef s dítětem zůstali v Egyptě. Zajisté však museli něco jíst, najít bydlení a práci. Není potřeba velké představivosti, aby se v této věci překlenulo mlčení evangelia. Svatá rodina musela řešit konkrétní problémy jako všechny jiné rodiny, jako mnozí naši bratři migranti, kteří i dnes riskují život, donuceni neštěstím a hladem. Myslím, že v tomto smyslu je sv. Josef opravdu zvláštním patronem všech, kdo musejí opouštět svou vlast kvůli válkám, nenávisti, pronásledování a bídě.
Sv. Josef tedy nemůže nebýt ochráncem církve, protože církev je prodloužením Kristova těla v dějinách a současně v mateřství církve je naznačeno mateřství Mariino.
Pracující otec
Další vlastnost, kterou se sv. Josef vždy vyznačoval, je jeho vztah k práci. Sv. Josef byl tesař, který poctivě pracoval, aby zajistil živobytí své rodině. Od něho se Ježíš naučil hodnotě, důstojnosti i radosti z toho, co znamená jíst chléb – plod vlastní práce.
V této naší době, kdy se ukazuje, že se práce znovu stává naléhavou sociální otázkou, že nezaměstnanost místy dosahuje závratné výše i v zemích, kde byl po desetiletí zřejmý určitý blahobyt, je nezbytné si nově uvědomit a pochopit význam práce, jež dává důstojnost a jejímž vzorným patronem je sv. Josef. Nedostatek práce, který v posledních letech postihuje mnoho bratří a sester v důsledku pandemie covid-19, nás musí přimět k přehodnocení našich priorit. Prosme naléhavě sv. Josefa dělníka, abychom našli cestu k tomu, aby žádný mladý člověk, žádný dospělý, žádná rodina nebyli bez práce!
Stín otce
Polský spisovatel Jan Dobraczyński ve své knize Stín otce vypráví formou románu život sv. Josefa. Podmanivý obraz stínu definuje postavu sv. Josefa, který je ve vztahu k Ježíši pozemským stínem nebeského Otce.
Otcem se člověk nerodí, nýbrž se jím stává. Nelze se jím stát pouhým přivedením dítěte na svět, nýbrž zodpovědnou péčí o ně. Pokaždé když na sebe někdo vezme zodpovědnost za život někoho druhého, stává se tak v určitém smyslu jeho otcem. Být otcem tedy znamená připravit dítě na život, na realitu. Nikoli je zadržovat a věznit, nikoli vlastnit, nýbrž naučit ho rozhodování, svobodě a hledáním řešení.
Josefovo štěstí nespočívá v logice sebeobětování, nýbrž sebedarování. V tomto člověku nikdy nezachytíme frustraci, nýbrž důvěru. Tam, kde povolání k manželství, celibátu či panenství nedosáhne zralosti sebedarování a zastaví se u pouhé logiky oběti, se namísto znamení krásy a radosti lásky může stát výrazem neštěstí, smutku a frustrace.
Otcovství, které nepodlehne pokušení žít život dětí, otevírá netušené obzory. Každé dítě v sobě vždy nese tajemství, je originálem, který se může ukázat jen s pomocí otce, který respektuje jeho svobodu. Takový otec si je vědom, že jeho vychovatelská činnost jednou skončí, a naplní své otcovství tehdy, když se stane „zbytečným“, kdy zjistí, že dítě je samostatné a ubírá se životní cestou samostatně. Tehdy se ocitne v situaci Josefa, který vždycky věděl, že ono dítě nebylo jeho, ale bylo mu svěřeno do péče. To je v podstatě to, co Ježíš dává na srozuměnou slovy: „Nikomu na zemi nedávejte jméno „otec“, jenom jeden je váš Otec a ten je v nebesích“ (Mt 23,9).
Dokument bylo nutno značně krátit, plné znění najdete na www.cirkev.cz