Kolik elektrické energie budeme v budoucnosti opravdu potřebovat?

Jaderný energetik František Hezoučký celkem otevřeně lobbuje za ruský Atomenergoprojekt při předpokládané výstavbě pátého bloku v Jaderné elektrárně Dukovany. Ponechám povolanějším, aby posoudili, je-li projekt petrohradského podniku natolik skvělý, jak uvádí.

Spíše mě zajímá otázka, která by výběru dodavatele projektu měla předcházet: Je naše budoucí orientace na jaderný program natolik jasná a bezproblémová, že už není o čem se bavit? Potřebujeme a chceme na jaderné energetice záviset i příštích sto let (při předpokládané životnosti reaktoru 60 až 80 a době výstavby 15 až 20 let)?

Jaderný odborník Hezoučký tvrdí, že je třeba brát v úvahu všechny klady a zápory v průběhu celého provozního života jaderného bloku. Pokusím se o pohled informovaného laika. I laický pohled by měl být brán vážně, protože s jadernou energetikou budeme při výstavbě dalších bloků všichni žít desítky a s vyhořelým palivem (v podzemním trvalém úložišti) mnoho tisíc let.

Složitá transformace

Jaderná energie je kontroverzní zdroj, a ne že ne. Některé země ji při výrobě elektřiny upřednostňují (především Francie), jiné ji nikdy nepřijaly nebo od ní odstupují (například Rakousko, Německo, Japonsko). Před 30 lety se u nás vedla poměrně vášnivá debata o dostavbě jaderné elektrárny Temelín. Tehdy byl ministrem životního prostředí Ivan Dejmal, a pokud jsem dobře informován, pod jeho vlivem byla vláda Petra Pitharta nakloněna spíš projekt zastavit. To se stalo na jaře 1992, tři měsíce před důležitými parlamentními volbami.

Vláda se nakonec rozhodla o dostavbě Temelína těsně před koncem svého mandátu nehlasovat a ponechat konečný verdikt příští vládě. Chci tím zejména říct, že ve vládě i u veřejnosti byli příznivci i odpůrci jaderné energetiky rozděleni přibližně půl na půl. Dnes odhaduji, že zhruba 70 procent české populace je pro výstavbu dalších reaktorů. Ale zeptejte se obyvatel obce, na jejímž katastru se uvažuje o zřízení trvalého úložiště jaderného odpadu, jestli s tím souhlasí. Troufám si tvrdit, že proti bude 95 až 100 procent občanů.

Je to příklad syndromu NIMBY (not in my backyard – ne na mém dvorku). Souhlasíme s něčím, ale jen pokud se nás důsledky tohoto rozhodnutí přímo nedotknou. Můžeme se do budoucna bez jádra (a uhlí) obejít? Můžeme, i když transformace na obnovitelné zdroje energie (OZE) bude složitá a dlouhá. Měli bychom bedlivě a objektivně sledovat tuto transformaci v sousedním Německu, které do poloviny století (možná dříve) bude využívat OZE a plyn (který je z fosilních paliv vůči životnímu prostředí nejméně škodlivý).

Prognostické oddělení firmy Royal Dutch Shell připravilo již v roce 2004 výhled světové výroby a spotřeby energie do roku 2060. Tato gigantická ropná společnost (s ročními tržbami 345 miliard dolarů) předpokládá, že 45 až 50 procent výroby energie budou zajišťovat OZE. I ona se tedy připravuje na nezbytnou budoucí transformaci a investuje do vývoje alternativních (obnovitelných) zdrojů.

Dvanáct nevýhod

Nespornou výhodou jaderné energetiky je, že neprodukuje skleníkový plyn oxid uhličitý (i když produkuje hodně odpadního tepla ve formě vodní páry, jež je také skleníkovým plynem). Jaké jsou nevýhody jaderných elektráren?

• Existují sice nízká, navzdory tomu významná bezpečnostní rizika (v Černobylu a Fukušimě by mohli vyprávět). Ta se nikdy nepodaří úplně odstranit, protože nelze vyloučit selhání lidského faktoru, tedy chybu způsobenou člověkem.
• Dosud neumíme zpracovat vyhořelé palivo. To se má dát do podzemního trvalého úložiště (které zatím nemáme) a radiace bude potenciálně nebezpečná stovky tisíc let.
• Výstavbou mohutných a centralizovaných zdrojů podpoříme zakonzervování energeticky náročných způsobů výroby a spotřeby. Negativně také ovlivníme vývoj a rozvoj OZE a energetických úspor.
• Těžba uranu zatěžuje životní prostředí, zejména podzemní vody.
• Výroba palivových článků je drahá, údajně tvoří asi 15 procent výrobních nákladů na elektřinu. Především však vede k vysoké závislosti na dodavateli (v našem případě na Rusku).
• Dlouhá výstavba jaderné elektrárny. Přípravný a rozhodovací proces trvá alespoň sedm let, vlastní stavba nejméně pět let (obvykle však výrazně déle). Po tuto dobu jsou vázány významné finanční prostředky, které jsou „zalité v betonu“.
• Vysoké náklady na výstavbu jaderné elektrárny. Tipnul bych si, že František Hezoučký nevěří, že pořizovací náklady na jeden blok budou jen 160 miliard korun (možná proto tuto informaci sděluje slovním obratem „uváděná pořizovací cena“). Odhad vynásobme dvěma a budeme realitě blíž.
• Vysoké náklady na zakonzervování elektrárny (jaderného reaktoru) po dožití včetně nákladů na vybudování a provozování trvalého úložiště vyhořelého paliva.
• Životnost jaderné elektrárny. U současných elektráren je to jen 40 let, i když u nových typů to bude nejspíše 60 až 80 let.
• Ekologická zátěž. Jaderná elektrárna produkuje obrovské množství odpadního tepla a představuje také významný zásah do krajiny.
• Jde o centralizovaný zdroj, odkud se elektřina rozvádí na velké vzdálenosti. To způsobuje ztráty elektřiny při přenosu (údajně okolo sedmi procent).
• V reaktorech vzniká jako vedlejší produkt plutonium, extrémně toxický chemický prvek, který se využívá při výrobě jaderných zbraní.

Pokud se máme bavit o jádru bez ideologie, není příliš taktické uvádět samá pozitiva. Nepochybuji, že František Hezoučký je významným odborníkem na jadernou energetiku, a nemám ambice zapojit se do diskuse o technických a technologických aspektech projektu. Nicméně široká odborná i laická veřejnost by měla věnovat dostatek času a energie na vyjasnění základní otázky: Kolik elektřiny do budoucna potřebujeme a jak ji chceme dlouhodobě udržitelným způsobem získávat?

Na závěr obecná poznámka, která se zdaleka netýká jen jaderné energetiky. Važme si odborníků, ale buďme velmi obezřetní, až podezřívaví k tomu, co tvrdí. V roce 1944 přesvědčoval admirál William Leahy viceprezidenta USA Harryho S. Trumana: „Atomová bomba nikdy nemůže fungovat, to vám říkám jako odborník na výbušniny.“ O rok později, už jako prezident, přiměl Truman dvěma jadernými bombami Japonsko ke kapitulaci.