Foto Jakub Potůček
V internetové verzi deníku Metro se koncem listopadu objevil článek s poutavým titulkem Dům Radost: žižkovskou dominantu čeká oživení. Zajímavé čtení? Ani ne, spíš reklama a propaganda zároveň. Proto ten výčet neziskovek, start-upů a skvělých kreativců, kteří byli už k pronájmu získáni. A také proto ta deklarovaná péče o hodnoty významného díla českého funkcionalismu včetně respektu k jeho autorům, jejichž jména ovšem v textu nezaznějí. Ostatně, proč by měla. Vždyť o Josefa Havlíčka ani Karla Honzíka přeci nejde. To, oč tu běží, je marketing emocí, jehož smyslem je naladit a vzbudit očekávání, aby se ve chvíli odhalení konkrétní podoby rekonstrukce dostavil potřebný „wow efekt“. Málokdo si pak všimne, že dominantu Žižkova čeká přestavba rovnající se vestavbě hypermarketu mezi dvě nádvoří Pražského hradu.
Proč by měla na úkor architektonického unikátu vzniknout další nákupní galerie, v tomto případě mrzačící jednu z nejlepších prací evropského funkcionalismu?
Příměr je to možná absurdní, pro pochopení brutální míry destruktivnosti je ale namístě. A to není zdaleka všechno, neboť s vykucháním pravé části parteru a zastavěním všech dvorů (dva se mají změnit v trendy nákupní galerii a třetí v zahradu maskující vjezd do podzemních garáží) má přijít ještě celkové navýšení budovy. O dvě patra narostou obě vedlejší křídla, o jedno pak vstupní trakt, jehož křídlo protínající ústřední budovu s terasou utváří půdorysnou dispozici ve tvaru kříže. Zároveň má dojít k funkční transformaci deseti kancelářských pater v obytná poschodí. Zásah je to sice nejméně diskutabilní (respektuje aspoň původní modulární systém), jenomže kdo by chtěl trvale bydlet v buňce o velikosti Teigeho bytu pro existenční minimum?
Mrakodrap světového významu
Česká moderní architektura, upřímně řečeno, nemá ani deset staveb, které v době svého vzniku vzbudily silnou mezinárodní odezvu, či dokonce získaly některou z předních světových cen. Nejznámější dílo z těch několika oceněných představuje televizní vysílač s horským hotelem na Ještědu, za jehož konstrukci a hlavně za invenční využití technologie v architektuře získal tým Karla Hubáčka v roce 1969 (čili ještě před dokončením stavby) Cenu Augusta Perreta od Mezinárodního svazu architektů. Dalším významným oceněním se už pyšní jen ambasáda ČSSR v Londýně, za kterou její tvůrci architekti Jan Bočan, Jan Šrámek a Karel Štěpánský obdrželi roku 1971 cenu Královského institutu britských architektů za nejlepší stavbu v Londýně.
Velmi úspěšnou prací, co se pozornosti zahraničních revuí týče, byl obchodní dům Máj od Miroslava Masáka, Johnnyho Eislera a Martina Rajniše. Minulý čas je bohužel na místě. Už jednou této vynikající stavbě hrozila likvidace, díky rychlé reakci historika umění Rostislava Šváchy byla však prohlášena kulturní památkou a na čas zachráněna. Nyní se ji ale rozhodli dorazit její dva posledně jmenovaní spoluautoři, kteří pro nového majitele navrhli přestavbu tak banální, že by po ní pes neštěkl ani před padesáti lety. Z průmyslových staveb se pak v dobových publikacích opakovaně objevovalo baťovské tovární město Zlín a kolínská parní elektrárna ESSO, kterou pro Elektrárenský svaz středolabských okresů navrhl koncem dvacátých let architekt Jaroslav Fragner. Vůbec největší pozornosti se ovšem dočkal právě Havlíčkův a Honzíkův Všeobecný penzijní ústav (VPÚ), označovaný díky svým tehdy nevídaným třiapadesáti metrům výšky za mrakodrap.
Triumf otevřeného plánu
Tento „mrakodrap“ vynikal impozantními rozměry, progresívní estetikou i půdorysnou dispozicí, kterou revue De Acht en Opbouw nazvala „triumfem otevřeného plánu“. Především ale byl vybaven sofistikovanými systémy amerických patentů v čele s IBM a Carrierem, které mrakodrap proměnily v efektivní, automaticky řízený stroj na úřadování. Samo o sobě by to ale nestačilo, obzvlášť v nijak zvlášť významném Československu. Klíčovou roli proto hrály konexe s předními tvůrci nové evropské architekty, jimž Havlíček a hlavně Honzík díky návrhům spjatým s Puristickou čtyřkou a Devětsilem víc než kdo jiný disponovali.
Mimochodem, byli to Theo van Doesburg a Walter Gropius, kdo českou architektonickou avantgardu do této společnosti uvedli. Doesburgovi se to podařilo prostřednictvím série článků otištěných v revuích Klei a Het Bouwbedrijf, Gropiovi pak vděčíme za to, že práce kolegů z ČSR představil na zlomové výstavě International Architektur, která se konala v rámci první přehlídky Bauhausu roku 1923. Takto získané kontakty pak H+H systematicky utužovali a rozšiřovali, čímž na sebe strhli pozornost ještě před zahájením stavby mrakodrapu – na rozdíl od tvůrců trojice stejně významných a stejně sofistikovaných funkcionalistických staveb, kteří ale takové kontakty neměli. Na mysli mám architekty Adolfa Benše s Josefem Křížem, Vladimíra Karfíka a Josefa Kittricha s Josefem Hrubým. Prvně jmenovaní navrhli kancelářský palác Elektrických podniků hlavního města Prahy, druhý zlínskou „Jedenadvacítku“ čili správní budovu Baťova koncernu, která o 24 metrů výšky překonala VPÚ, a ti třetí jsou autory pražského obchodního domu Bílá labuť, otevřeného v březnu 1939.
Budova, která potřebuje především respekt
Komplexní rekonstrukce a revitalizace tak velké a významné stavby, jež se navíc nachází v kompaktní, hustě zastavěné i obývané čtvrti, je dlouhodobý a nesmírně složitý proces, který se nemůže obejít bez spolupráce řady specialistů napříč obory. V žádném případě totiž není v silách jediného ateliéru zvládnout takový úkol inteligentně, zodpovědně a s profesní ctí. Koneckonců, návrh od studia Qarta architektura je toho smutným důkazem. Nenabízí víc, než developerský spektákl kombinující trendy design s absolutním vytěžením budovy, a to i na úkor místních obyvatel. Kdo jiný bude muset čelit dalšímu nežádoucímu nárůstu automobilové dopravy, odlivu životně důležité infrastruktury nebo gentrifikaci? Investor? Místní radnice? To asi těžko. A sotva na tom něco zlepší butikové kino, luxusní restaurace s barem či open fitness, které Qarta umisťuje na střechu nastavěného křídla při Seifertově ulici, aniž by reflektovala Všeobecný roční index kvality ovzduší, z něhož je víc než zřejmé, jak „zdravě“ se tu dýchá.
Budova VPÚ není devadesátkový hypermarket někde u dálnice, nýbrž dílo evropského významu, které žádné korekce nepotřebuje. Jeho autentická architektura je nadčasová a vždy obstojí. Naopak, co Havlíčkův a Honzíkův chef-d’oeuvre nutně vyžaduje, je v první řadě respekt. A pak také inteligentní přístup a hlavně progresivní technologie, díky nimž netriumfovali jen Havlíček s Honzíkem, Benš s Křížem či Karfík, ale především Hubáčkův legendární Sial. Jeho síla tkvěla právě v tom, že zaměstnával nebo systematicky spolupracoval jak se specialisty mnoha technických profesí, tak se sociology, výtvarníky i hudebními skladateli. Na rovinu říkám: dost už bylo špatných staveb, které ač časem zaniknou, stačily napáchat nenapravitelné škody! Proč by měla na úkor architektonického unikátu vzniknout další nákupní galerie, v tomto případě mrzačící jednu z nejlepších prací evropského funkcionalismu? Místo takových ničivých banalit dnes potřebujeme skutečně promyšlenou a trvale udržitelnou architekturu schopnou reflektovat spoustu ožehavých otázek, začínajících čím dál nedostupnějším bydlením a končících změnami klimatu. Pokud majitelé myslí svá slova o respektu k autorům stavby a „navázání na její historii“ aspoň trochu vážně, pak jediná možnost, jak přizpůsobit mrakodrap „potřebám 21. století“, spočívá v citlivé rekonstrukci a transformaci v efektivní green house zítřka. Vůbec nepochybuji o tom, že by pánové Havlíček a Honzík byli z nejpokročilejších technologií dneška nadšeni, a kdyby je měli tenkrát k dispozici – třeba fotovoltaické články – ani chvíli by je neváhali jako funkční estetický prvek umístit na střechy mrakodrapu.
Osud naší moderní architektury, především českého funkcionalismu, který nás ve světě nejlépe reprezentuje, mi obzvlášť leží na srdci. Už proto jsem se jako člen poradního orgánu generální ředitelky Národního památkového ústavu (Komise pro ochranu památkového fondu vzniklého ve 2. polovině 20. století) k navrhovanému řešení vyjádřil jednoznačně negativně. Také mě těší, že kromě kolegů z komise, která se už dávno věnuje veškeré architektuře 20. století, aniž by se stačila přejmenovat, spatřuje návrh přestavby stejně problematicky i Komise pro urbanismus, veřejný prostor a regeneraci městské památkové zóny Městské části Praha 3. Přišli jsme už o obchodní domy Ještěd a Máj a nedávno také o Transgas. Mrakodrap VPÚ ztratit nesmíme.
Autor je historik umění.