Byla to premiéra jako na divadle! Osmnáctiletý fotbalista Dukly Štěpán Šebrle si ukázal, kam chce balon, vletěl mezi obránce, lobem si obhodil jabloneckého gólmana Hanuše a svůj první gól za áčko napálil do prázdné branky. „Příjemně mě překvapil. Má našlápnuto,“ hodnotil jeho otec Roman Šebrle, olympijský vítěz a mistr světa v desetiboji.
Slavný atletický šampion kdysi začínal s fotbalem a jeho syn rozjíždí v druholigové Dukle nadějnou kariéru. Před pár měsíci se posunul z dorostu do béčka, pro jarní přípravu ho už kouč Roman Skuhravý přivítal v áčku. A v sobotním přáteláčku s Jabloncem dostal jako nováček klasicky kapitánskou pásku. Jeho odpověď? Ve třetí minutě šikovná gólová akce, která přispěla k výhře 3:1. Navíc před očima pyšného tatínka.
„První zápas za áčko, to jsem si musel udělat čas,“ usmíval se Šebrle starší. „Bylo to super. Stál jsem tam s Mílou Carvanem z Dukly a Honzou Bergerem, s kterým občas hraju. Říkali, že ho sledují, že vidí, že je to dobré. Je samozřejmě mladý, nevydrží celý zápas v top tempu. Štěpovi bylo nedávno osmnáct, v juniorském týmu byl podle mě rozdílový hráč, ale nemá tolik zkušeností v chlapském fotbale.“
Roman Šebrle se sice proslavil v atletice, kde se mimo jiné stal prvním desetibojařem, jenž překonal hranici 9000 bodů. Od malička ale hrál fotbal a ze hřiště ho odvolalo až těžké zranění, po němž se už věnoval atletice. A syna vedl k fotbalu také.
„Tím, že jsem s fotbalem začínal a šestnáct let jsem ho hrál, dal jsem ho od šesti let taky na fotbal. Možná jsem tomu trochu pomohl, protože kamarád mi doma udělal malé hřišťátko. Bavilo ho to, odmalička si kopal,“ vypráví Roman Šebrle. „K tomu dělal i atletiku, má cit pro odraz, pro oštěp. Nechali jsme to přirozeně plynout, fotbal z toho vyplynul.“
Mladý Štěpán je teprve na začátku kariéry, ale už je vidět, že předpoklady má. Po tatínkovi má rychlost, kterou využívá pro náběhy za obranu, podobně jako při svém sobotním gólu proti Jablonci. K rychlosti mu dodnes pomáhají atletické tréninky se svou maminkou, bývalou půlkařkou Evou.
„Určitě jsem se díky tomu zlepšil fyzicky. Ještě teď s mámou trénuju rychlost, určitě mi to pomáhá,“ říká Štěpán.
V mládežnických kategoriích byl navíc také produktivní a střílel hodně gólů.
„Určitě nadějný je,“ hodnotí Roman Šebrle. „Má na to i hlavu, kterou je potřeba mít. Neříkám mu to, ale má to asi po mně. My jsme takoví blázni, kteří neumí prohrávat. Když doma hrajeme jeden na jednoho, tak se vzteká, že to jinde nevidíte. Pokud jste rekreační sportovec, tak to není dobrá vlastnost. Ale pokud jste profesionální sportovec, k tomu útočník ve fotbale, tak je to dobré…“
Štěpán Šebrle si teď zvyká v druholigovém týmu Dukly, která je po polovině sezony na osmém místě. Při své premiéře, kterou absolvoval jako kpaitán, si hned vysloužil pochvalu od trenéra Skuhravého.
„Když má někdo debut, tak se mu dává kapitánská páska, aby něco přibylo do kasy. Trenér řekl, že tam půjdu na poločas, ať tomu dám všechno. Po zápase řekl: Skvělá práce, skvěle odmakaný. Byl jsem šťastný,“ líčil Štěpán Šebrle.
Před ním je teď výzva vybojovat si pevné místo v druholigovém kádru Dukly pro jarní soutěž. Co ho ale může čekat v budoucnu?
„Tím, že jsem toho dokázal ve sportu hodně, tak jsem nikdy nebyl ambiciozní tatínek. Každopádně, kdyby hrál v Barceloně, nádhera… Barcelona, nebo Bayern!“ řekl Roman Šebrle s úsměvem. „Samozřejmě si dělám legraci, je to daleko. V prvé řadě si musí vybojovat místo v kádru Dukly, pak uvidíme.“
Jeho syn ale své sny má.
„Určitě chci někam do zahraničí, nejlíp do Anglie, Německa, do některé z nejlepších lig,“ říká Štěpán Šebrle. „Barcelona a Bayern? To by se mi určitě líbilo, ale uvidíme, jak to bude pokračovat.“
A pozor! Fotbal hraje i Štěpánova třináctiletá sestra Kateřina.
„Přestoupila na konci roku do Slavie, taky hraje v útoku. Pokukují po ní i v reprezentaci. Se Štěpou si kopala odmala a je snad ještě větší bejček po mně,“ usmívá se Šebrle.
