Limity nelimity, volič by se měl rozhodovat na základě dlouhodobého sledování politiky

Senátoři z klubu Starostové a nezávislí podali ústavní stížnost na prezidenta, jenž prý vyhlásil podzimní parlamentní volby příliš předčasně a poškodil tím opozici. Datem vyhlášení voleb totiž oficiálně začíná volební kampaň, v níž mohou kandidující subjekty utratit maximálně 90 milionů korun. Navíc limit platí pro koalici jako celek, ne pro jednotlivé účastnické strany. A o koalicích se teprve rozhoduje.

V argumentaci STAN se propojuje řada skutečností, které je dobré probrat jednotlivě. Důsledky plynoucí z brzkého vyhlášení termínu formálně platí pro všechny stejně. Náklady na kampaň si budou muset na devět měsíců rozpočítat všechny kandidující strany a koalice, koalice teprve vznikající až na měsíce za horizontem svého zrodu. Samozřejmě, limit se dá různě obcházet, pak ale klíčový problém spočívá v metodách obcházení, ne v oficiálním (formálním) startu kampaně o pár měsíců dřív. Respektive by bylo daleko vhodnější předložit ústavnímu soudu pasáže volebního zákona o limitu na kampaň.

Volby jako vysvědčení

Argument, že vládní strany mají výhodu, poněvadž jejich představitelé vystupují v médiích z titulu svých vládních funkcí, je dosti problematický. Což uznávají i Starostové ve své stížnosti: „Oficiální vyjádření, směřované k činnosti vlády, se za kampaň samo o sobě považovat nedá.“

Vládnutí samo o sobě představuje bonus, jelikož média o činnosti vlády informují, ba musí informovat. A volby vlastně fungují též jako velké vysvědčení, kdy voliči hodnotí vládní provoz, skutečnost, zda vládní strany splnily svůj program. A mají-li pocit, že nikoliv, patrně sáhnou po nabídce některé z opozičních stran nebo koalic. Opozice vládu kritizuje po celé volební období, a pokud média dbají na skutečnost, aby vládní aktivity doprovázel opoziční hlas, což u nás v zásadě platí, nelze si stěžovat na nerovnost, jež plyne z rozdílnosti politických rolí. Držení vlády se navíc snadno může obrátit v nevýhodu, je-li vláda neúspěšná či musí-li zavádět nepopulární opatření, tak jako nyní v době pandemie.

Přesná definice kampaně je složitá. Pokud ji omezíme na přímou volební agitaci, zhruba do ní patří především billboardy a jiné letáky včetně jejich elektronických verzí, reklamní předměty jako trička nebo tužky se stranickým logem či volební spoty a podobně. Finančně tedy náklady na výrobu a distribuci uvedených artefaktů. Politologové ovšem dávno hovoří o permanentní kampani. Zvlášť v době sociálních sítí je veškeré veřejné vystupování politiků kampaní, kampaň v užším smyslu pak tvoří ta část permanentní kampaně, kdy se těsně před volbami, na cílové rovince, opravdu hodně šlape na plyn.

Stranické programy voliči moc nečtou. Klíčem k úspěchu je vyvolat v nich dojem, že politik XY je uhněten ze stejného těsta jako oni. K tomu lze například použít vhodně vypuštěné sprosté slovo, návštěvu fotbalového utkání či bohoslužby nebo článek v lifestylovém časopisu, jak se o víkendu na chatě rýpe s manželkou v záhonku. Konkrétní aktivity samozřejmě závisí na cílové skupině, přičemž některým lidem bude třeba konvenovat i podávání ústavních stížností. Nicméně výběr cílové skupiny a sledování jejích nálad představuje dlouhodobou a potenciálně docela nákladnou činnost. Může se však vyplatit, poněvadž teprve důkladná znalost „sociálního terénu“ umožňuje efektivní zaměření politického marketingu. Průzkumy, které si daná strana nechá průběžně vypracovávat po celé volební období, se do nákladů na kampaň patrně nezapočítávají, leč bez jejich pomoci se pak billboardy snadno stanou jen bombastickou kanonádou naslepo.

Potíže s kroužkováním

U nás nyní platný finanční limit na kampaň rovněž čítankově ilustruje přísloví: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ Jámu vyhloubily politické strany v předchozím volebním období ve snaze lapit do ní movitého oligarchu Andreje Babiše. Nepovedlo se a nyní se jim limit stává kamenem úrazu.

Ďábel prý vězí v detailech. Až do pondělního večera mají Piráti schvalovat volební koalici s hnutím STAN, přičemž mnozí z nich se prý obávají, aby pirátské kandidáty díky „kroužkování“ nepřeskočily některé regionálně silné osobnosti STAN. Koaliční smlouva tak například kandidátům zapovídá, aby voliče vyzývali k udělování preferenčních hlasů. Obdobnému problému bude čelit středopravicová trojkoalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Voličům ale „kroužkování“ zakázat nelze a volební subjekt, jenž jim, byť nepřímo, tuto oblíbenou volební zálibu omezuje, může kvůli tomu zaznamenat odliv voličské přízně.

Občan vybavený zdravým rozumem, jehož se paradoxně často dovolávají zejména populisté všech barev a odstínů, však dávno ví, co dělat, když propukne horká fáze kampaně, s limitem i bez limitu: izolovat se, nejlépe uniknout do hlubokých hvozdů. Vždyť rozhodnutí, koho volit, má člověk učinit na základě dlouhodobého sledování politiky, ne z kampaňového cirkusu.

Autor je politolog

LN, 9.1.2021