Přelomový román Valerjana Pidmohylného
Pidmohylnyj, Valerjan: Město

Přelomový román Valerjana Pidmohylného

V češtině se jen velmi zřídka můžeme setkat s moderními překlady ukrajinské klasické literatury. Loni se ovšem ledy prolomily a vyšel stěžejní román Město modernistického spisovatele Valerjana Pidmohylného (1901–1937).

Nestává se často, aby se v češtině objevovaly překlady starších či přímo klasických děl téměř neznámých literatur, jako je například ta ukrajinská. S o to větším potěšením můžeme kvitovat vydání románu člena tzv. rozstříleného (někdy také popraveného) obrození. Jeho protagonisté byli vesměs mladí autoři, kteří se v zápalu budování nové, sovětské Ukrajiny dali do služeb národa, aby vyzdvihli a prokázali jeho jazykové, literární a obecně kulturní schopnosti a představili ho v moderně, jakou známe ze všech významných světových literatur oné doby (20. a 30. léta 20. stol.). Bohužel narazili na skutečnou podstatu bolševického režimu, kterému snad zpočátku důvěřovali jako jediné moci schopné zajistit kontinuitu po staletí perzekvované ukrajinské myšlenky. Téměř všichni představitelé nejrůznějších modernistických stylů daného období byli velice rychle zlikvidováni, a to doslova – druhou polovinu 30. let přežili ze stovek umělců jen jednotlivci, vesměs proto, že se dali do služeb stalinismu.

Valerjan Pidmohylnyj (1901–1937) byl významným představitelem tehdejší intelektuální a filozoficko-psychologické ukrajinské prózy. Během své aktivní, ale krátké literární činnosti prošel zajímavým vývojem od naturalismu přes impresionismus až k existencionalismu. Své stěžejní dílo, realistický román Město (Misto), napsal již ve 20. letech (vyšlo r. 1928).

Co tedy překvapí u českého vydání Města? Česká překladová literatura se v současné době soustřeďuje na současnou ukrajinskou literaturu, a náhle se objeví ukrajinská klasika. Ukazuje se, že román z konce 20. let 20. století může po téměř stovce let oslovit i současné čtenáře. Rozhodně je to také proto, že spisovatele zajímala především podstata lidského bytí a obecně lidské a věčné otázky, co znamená pro člověka kultura a příroda, co je přednější.

Román je napsán moderním stylem a jednou z jeho ústředních charakteristik je urbanistická tematika. Ve 20. letech minulého století o sobě urbanistická próza v ukrajinské literatuře dala vědět v dílech Valerjana Pidmohylného a Viktora Petrova (psal pod jménem V. Domontovyč, 1894–1969). Dovolme si zde ocitovat delší, ale zcela výstižný úryvek žijícího klasika ukrajinské literatury 20. století Valerije Ševčuka (1939) z předmluvy Ve světě prózy Valerjana Pidmohylného k vydání Města z roku 1989: „Román Město je nejzajímavější dílo spisovatele, jehož tvořivou sílu cítíme ještě i dnes. Román je napsaný jako psychologické dílo. Je to příběh lidské duše. Spisovatel ve svých předmluvách a vystoupeních varoval kritiky, aby neztotožňovali hlavní postavu s autorem. Byla to totiž jedna z největších spekulací tehdejší agresivní kritiky. Mnohdy se stávalo, že dokonce slova negativní postavy z románu byla razantně připsána autorovi. Tedy kritice nebyla podrobována daná osoba, ale spisovatel. Stejně tak to nebyly problémy nastíněné autorem, co bylo kritizováno, ale spisovatel osobně, a to proto, že si dovoluje dané problémy vůbec zmínit. Přitom se nekritizovalo dílo kvůli tomu, co obsahovalo, ale proto, co v něm není – recidivu takového myšlení jsme zažívali ještě poměrně nedávno. Některé kolize hrdiny románu Stepana Radčenka jsou skutečně odrazem životních peripetií V. Pidmohylného: vesnický mladík přichází do města, začíná studovat na vysoké škole, studium nedokončí, stává se spisovatelem, redaktorem v časopise, zúčastňuje se kyjevského literárního života. A přesto nejde o autobiografický román. Hlavní přínos díla spočívá v tom, že spisovatel vytvořil nejednoznačný obraz, který byl vzdálený poetice plagiátu… Je to obraz dialekticky odlišný, samotný hrdina je rozporuplný, navenek jaksi přitažlivý, ale jak říká jeho přítelkyně Zoska, s temným nitrem. Je to typ podmanitele, který se vydal do města, aby mu padlo k nohám…“

Pidmohylnyj zobrazil člověka, u něhož dochází k zápasu mezi dobrem a zlem. Kvůli osobnímu přesvědčení se může dopustit toho největšího zla. Je to neobyčejná osobnost s výraznou společenskou a psychologickou rozdvojeností. Valerjan Pidmohylnyj viděl, chápal a tvořil jeho obraz v celé společenské, psychologické a biologické složitosti.

Kdysi se v Československu chystalo vydání Pidmohylného próz. V této souvislosti si připomeňme, že v roce 1928 Pidmohylnyj spolu se spisovatelem Arkadijem Ljubčenkem (1899–1945) navštívil Prahu. Literární noviny (č. 38/1928, s. 6) o tom přinesly zprávu pod názvem Návštěva ukrajinských spisovatelů. V doslovu k českému překladu románu Město literární vědkyně Jaryna Cymbal uvádí, že 15. listopadu 1928 se v pražských německých novinách Prager Presse objevila stručná noticka, že do Prahy přicestovali dva ukrajinští spisovatelé: „Pidmohylnyj se proslavil jako autor prvního románu ze současnosti sovětské Ukrajiny Město.“

Vzpomínám si, jak jsem roku 1990 pobýval v Kyjevě a navštívil tam několik knihkupectví. V jednom z nich jsem narazil na výše zmíněné vydání románu. Sedl jsem si u jedné z tehdejších kyjevských fontán a začetl jsem se, až jsem zcela zapomněl na čas. Ta fontána v Kyjevě už dávno nestojí, ale dojem a obdiv k tvorbě Valerjana Pidmohylného přetrvává nadále.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Miroslav Tomek, Větrné mlýny, Brno, 2019, 416 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Karel Huněk,

Konečně máme o žánru jasno. Je to článek.

th,

Přesně to myslím, kromě nadpisů číst i články pod nimi.

Anonym,

tomáš havel: Myslíte ten článek, který je uvedený nadpisem recenze a údajem o českém vydání a dává knize 80 % ?

tomáš havel,

Mně přijde, že většina diskutérů článek vůbec nečetla nebo má problém s elementárním pochopením krátkého, nekomplikovaného textu. Článek přece není žádná recenze (natož kritika), je to velice stručné představení autora, jeho díla v kontextu ukrajinské literatury, samotného románu prostřednictvím citace jiného autora a konečně snaha o zařazení této konkrétní, skoro sto let staré knihy do kontextu u nás vydávaných – v poslední době – ukrajinských literárních děl. K tomu ryze osobní, subjektivní douška pro zpestření na závěr. Nic víc a nic míň. K tomu samozřejmě bohatě stačilo si knihu přečíst v originále.

Karel Huněk,

Taky jsem přesvědčen, že v recenzi či kritice překladového díla má posouzení překladu své místo, dokonce by se od něj mělo vycházet. Vždyť samotný materiál posuzovaného textu je úplně proměněn.

jenže ten zvláštní,

text trochu vyvolává pochyby, jestli recenzent vůbec četl knihu v českém prekladu

jf,

no jo, paní michaela, která měla na fb problém pochopit, co znamená "přeloženo ze slovenštiny", jenom musí dát najevo, že je taky překladatelka, víte, a trapným způsobem zopakovat výtku, která se už objevila na fb iliteratury, že v textu recenze není překlad dostatečně zmíněn, jako by to byla recenzentská povinnost. žádné další otázky.

ivan,

Pani Michaela! Ale veď je tam uvedené: Přel. Miroslav Tomek.

Michaela Škultéty,

Prosím pěkně, ten překlad se v češtině objevil sám? Jen tak zničehonic? Nebo tu knihu někdo přeložil? A kdo to asi tak mohl být? Samé otázky...