Komunisté hledali nějakého vnitřního nepřítele po celou svou stoletou historii, myslí si historik

Původní ideály a naděje jsou prokládány deziluzí, beznadějí a důsledky éry komunistického státu nás provázejí až do současnosti. Výjimečný byl i jejich stranický program, který zahrnoval třídní boj, diktaturu proletariátu, a to spolu s „rájem“ na zemi pro všechny pracující. Taky ale likvidaci všech, kteří s myšlenkami komunismu nesouhlasí.

Zajímavostí oproti jiným politickým stranám je i trend hledání vnitřního nepřítele. Nejde přitom jen o nějaké názorové frakce nebo ideové skupiny, které vnitrostranicky soupeří. Na konci hledání oněch vnitřních nepřátel jsou tragédie, justiční vraždy a likvidace lidí, včetně perzekuce jejich rodin a blízkých. Potrestání se totiž netýkalo pouze „obviněných“, ale zahrnovalo širší spektrum lidí.   

Ráj na zemi

Jak se ale mohlo stát, že takový počet vzdělaných, mravních, kompetentních lidí uvěřilo v myšlenky komunistů? A že řadě z nich tak dlouho trvalo, že žili ve svém „omylu“? Host pořadu Jak to bylo doopravdy a historik Jiří Pernes odpovídá: „Pro komunisty byla víra ve světlé zítřky něco jako nové náboženství, slibovali ráj už teď na zemi“.

Čtěte také

Poučen z předchozích nezdarů schválil ÚV KSČ klíčový dokument Poučení z krizového vývoje. A začaly čistky

V roce 1921, bylo to v květnu, byla Komunistická strana Československa (KSČ) založena. Měla být stranou dělníků, pracujících, kteří měli být hlavními nositeli komunistické myšlenky.

K tehdejším okolnostem vzniku Pernes dodává: „Jedinou dělnickou stranou byla sociální demokracie, která měla výraznou postavu Bohumíra Šmerala. Prvním předsedou byl Václav Šturc, ale už krátce poté byl z KSČ vyloučen, pak znovu přijat a působil jako senátor. KSČ se odlišovala od všech existujících stran: nebyla samostatnou, ale byla pod řízením Komunistické internacionály z Moskvy,“ vysvětluje.

„Tím se odlišovala od všech existujících stran v tehdejším Československu, ale bylo tomu tak i v jiných státech. Nebyly samostatné, ale byly podřízeny právě Komunistické internacionále. Musely splnit 21 podmínek a jednou z nich byla právě poslušnost.“

Netrvalo dlouho a přišlo první vylučování ze strany (v roce 1929), kterou vyvolal bolševizační převrat, který souvisí s vlivem a rozhodováním Moskvy. Taky nastoupilo nové vedení, tzv. kluci z Karlína. Mezi nimi byl i Klement Gottwald.

Válka

Další období pak souviselo s tím, jak se vůbec postavit k nacistické okupaci, připomeňme pakt Molotov-Ribentrop, který zahrnoval nejen rozdělení Polska, ale také zmatek pro komunisty. Změna přichází až s útokem Hitlera na Sovětský svaz v červnu 1941.

Čtěte také

Opravdu se Milada Horáková přiznala? Vždyť to byla obyčejná vražda, odpovídá historik

Po válce je vidět zjevný nástup komunistů od Košického vládního programu přes Národní frontu, až po převrat v únoru roku 1948. „Sověti ale tehdy činnost KSČ bedlivě sledovali a v následujícím dokumentu ji ostře zkritizovali jako národnostní politiku, zemědělskou a paradoxně vadil i údajně vlažný vztah k SSSR.“

Pak přichází zostřený třídní boj – jak vůči demokratickým politikům, soukromým zemědělcům, podnikatelům a dalším. A zákonitě přišlo i hledání vnitřního nepřítele, které souviselo se situací v Jugoslávii. Uvést můžeme i komunistického intelektuála Záviše Kalandru, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen – paradoxně v procesu Milada Horáková a spol. – a pak i zavražděn. 

Vykonstruované procesy

Na začátku 50. let přišla řada vykonstruovaných procesů, které řídila skupina sovětských poradců. Pod jejich taktovkou, s horlivým úsilím komunistů československých, následně přišly procesy lidí, jakými byli Šling, Šváb, Závodský, Valeš.

Čtěte také

Poslední dopis Milady Horákové: V boji se padá, a co je jiného život než boj

„Nejdříve to měl být Clementis, ale pak jim to bylo málo. A proto přichází Šling a další. Nakonec je to korunováno jménem Rudolf Slánský, který sám stejná kola pomáhal roztáčet,“ vysvětluje Pernes. Podíváme-li se podrobněji na tehdejší dění, je zřejmé, že hospodářské a ekonomické problémy státu se prohlubovaly. Takže se hodili i takzvaní vnitřní nepřátelé. Zdůvodnění bylo jednoduché: právě oni jsou zodpovědní za hospodářské problémy.

„Gottwald rozsudek podepsal bez jakékoliv porady s druhy, na žádost o milost a listy rodin nedbal, věřil ve vinu, a že prý sovětští znalci mají zprávy, jež ani my nemáme‘. Ohlušující řev spisovatelů, čti Literární noviny číslo 43: Glazarová, Jan Pilař, Jaroslav Vojtěch… O Slánském Ivan Skála v Rudém právu. ,Psovi psí smrt‘. Obludná peripetie popela jedenácti obětí, jímž katovský holomek z jedoucího auta z pytle posypává zmrzlou zimní vozovku,“ popisuje literární historik Václav Černý ve svých Pamětech.

Hledání nepřítele

Hledání vnitřního nepřítele tím ale nekončí, 60. léta jsou dobou, kdy se hledají, a nacházejí, údajní zločinci, zároveň také v důsledku změn v hledání nepřátel v Sovětském svazu začínají pracovat rehabilitační komise.

Čtěte také

Byli jsme generací velkého loučení, říká žena, kterou komunisté zatkli společně se snoubencem krátce

Dodejme, že hledání viníků bylo přinejmenším velmi omezené, stejně jako hledání a pojmenování obětí. A tak máme řadu paradoxů, nad kterými zůstává rozum stát: po demokratizačním procesu, který vyvrcholil v roce 1968 a přichází další vylučování v letech 70. „Více než 270 tisíc členů bylo v rámci stranických prověrek vyloučeno,“ konstatuje Jiří Pernes.

Na otázku, jestli komunisté po celou dobu existence nehledali vnitřního nepřítele Pernes odpovídá: „Hledali, musíme vzít v úvahu, že KSČ byla jednou ze sekcí Komunistické internacionály a vykonávala pokyny z Moskvy. Výčet nevinných obětí by byl velmi dlouhý.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.